radektejkal

Lidská důstojnost, myslím lidská, nikoli mužská či ženská, veškerá žádná. V době, kdy už se spíš starám, aby si mě odnesla blažená smrt a nikoli ta truchlivá, je mi toto téma dosti ukradené. Už i proto, že příznakem blažené smrti je důstojnost. A to ještě nejsem zdaleka tak starý jako režisérka při natáčení tohoto filmu. Samozřejmě důstojnost není žádná konstatnta, ale proměnná v závislosti na času a stavu společnosti, jiná byla u stoiků a jiná u Jednoty bratrské, a jiná bude za sto let, pokud ještě něco, co se dá označit tímto slovem. Babička Chytilová (mám trochu trapný pocit vida čím se zabývá a čím by se měla) se pokusila vykydat z milostných chlévů kupky hnoje a navršit je na jednu velkou hromadu, proti čemuž ovšem nelze nic namítat filosoficky ani empiricky. Nicméně z toho zůstane stále jen kupa hnoje a nikoli nové paradigma. Podstatu (pseudo)problému zde vystihl Tomtomtoma: A pak je tu zdůrazňováno, že člověk skočí po hlavě i do špatného vztahu. A to jen proto, že nechce být sám. A to je opět věcí důstojnosti. A podobně i sv. Pavel: ... je lepší žít v manželství než se trápit (1K, 9). Ale ani jeden neříká, že by se mělo žít v podvodu, klamu, přelétavosti, lítosti, násilí a zanedbávání či týrání toho, kdo či co z lásky obvykle vyplyne.

Ve státě nestátě Hrůzii není nic jistého, snad jen titíž lidé, kteří zaujímají různé funkce, od temného středověku až po dnešek a zřejmě a tak dále. Hrůzijské dějiny jsou samý zmat a zvrat, takže jsou obtížně sledovatelné a sotva pochopitelné. Iosseliani nám podává pomocnou ruku a dějiny hrůzijské země podává jako troj-paralelu. Tím nám ale - ne-hrůzijským ne-nevzdělancům - spíš podráží nohu... Film typu "vem si z toho, co chceš" sice blažil mé srdce, ale denervoval můj mozek, z něhož jsem nedostal jedinou kloudnou myšlenku.

Bez Lema se v tom nevyznám. Jenže Lema já nečtu (každý si musí svůj čtenářský plán nějak zorganizovat). Musel bych ho začít číst, v což nedoufám, nebo si vybrat sám nějaký z příběhů, které tento filmařsky dokonalý film nabízí. Rozhodně si nevyberu ten, v němž se "skutečné projevují morální postoje lékařského personálu" (šokin). Sám pro sebe si (zatím) volím příběh o skupině (především) doktorů, kteří se úchýlili do psychiatrické léčebny, protože byli pro okupanty nepohodlní (árijští přěběhlíci, židé, narkomané) a snažili se "udržet si své blázny" (viz "léčebné metody"). Toto "spiknutí" naruší nejprve mladý doktor, který je zmítán stejnými pochybnostmi jako já. Kde je tedy vada? Zřejmě v prohlášení, že lékaři mají sloužit ne člověku, ale lidstvu (hrdina nakonec zachraňuje jediného člověka, který je již mrtvý). Také tím se vytváří spojitá nádoba nemocnice a okolního světa.

Film studený jak ocel, ale tak to u propagačních filmů bývá. Ocelové pěsti a ocelové nohy, ocelová srdce, ocelová zvířata. Přestože se vracíme do minulosti využití parních strojů pro železnici, samotný film je o budoucnosti železnice (tam kde končí koleje, končí svět) a jejímu využití pro rychlé a objemné přesuny lidí a materiálu na dlouhé vzdálnosti. Pozdrav "Heil Hitler" je v této době již normou. Film končí oslavou "sto let od zprovoznění první německé železniční tratě Norimberk - Fürth" a zjištěním, že jízda vlakem už nikdy nebude nedělním dobrodružstvím, ale (mnohdy) brutální zkušeností.

Kouzlo tohoto filmu není příliš snadné rozpoznat, zvláště ne pro lidi štítící se vůně benzínu. Bezpochyby tu však je: Každý začátek je hezký. A každá nová nesobecká aktivita přináší i zájem žen. Navíc je třeba si uvědomit, že film nenatočil rutinní filmový režisér, ale všetstranný umělec, a že jeho tvůrčí vzepětí bylo v padesátých letech, pro umění ne příliš šťastných.

Poměrně jednoduchá divadelní hra, jakási pseudodetektivní dosti laciná humoreska. Téma, zpracování, herci, všechno na efekt. A jaký je ten efekt? Prostě efektní! - V jiných recenzích jsem četl: velmi lidský příběh, sám jsem tam mnoho lidského nenašel... jak by to posoudil Diogenes?

Maupassantovy povídky mají samy o sobě vizuální aspekt, stačí je jen trochu autorsky uzpůsobit. Pak z nich může být prostá veselohra (jako zde) nebo nábožensko-maravoličný traktát či vtipné porno. Režisér Háša si to moc nekomplikoval.

Nechť ti slunce svítí i v noci. Otec Sergej je ve své mnohoznačnosti obtížně zfilmovatelným tématem. Každá možnost je však oprávněná, pokud si podrží tolstojovského ducha (už od té Protazonovy z roku 1917). Tolstoj tu chtěl bez obalu říct, že cílem lidského života (bezpochyby i pod vlivem indického myšlení) není svaté odloučení, ale bezdomoví, pojem, který dnes už beze zbytku obsadili "nádražní bezdomovci". Tavianim se to povedlo i přes rozpor krásných obrazů a trápícího se ducha. Seregejovou specifickou vlastností byla jeho "šikovnost", ve smyslu touhy po dokonalosti, která se u něj projevuje nejen v jeho světském, ale i duchovním životě (vrcholem je uzdravení latentní nymfomanky). A právě tu Tavianiové akcentují excelentně. A to, že pracovali na základě geniální předlohy, jim práci rozhodně neusnadnilo.

Možná je podivné strávit dva vánoční dny s Věrou Lukášovou, ale stalo se. Můžeme alespoň srovnávat: divadelní inscenace Jordánové je plošší a fádnější než Burianova filmová adaptace. Klára Jerneková dosahuje kvalit své předchůdkyně, Hrušínského pojetí role nezralého mladíka nám (díval jsem se se ženou) přišlo zdařilejší, podobně i role pana Lába v podání Ladislava Peška byla zde méně propracovaná a tím i přesvědčivá.

Sirotek Věra neurčitého věku, tak mezi 11 - 17 lety, na přesném věku nezáleží, přestože každý rok v tomto věku má nesmírnou váhu, by už nejspíš byla zapomenuta, stejně tak jako mnozí předváleční literáti, nebýt E.F. Buriana, jehož divadelní, hudební a režisérskou péčí, vzniklo drama a scénář, použitelný pro jeho i další filmové inscenace. Příběh emancipované "slečinky", která vzbuzuje nejen touhu, ale i úctu, u starých i mladých, by se mohl zařadit do literárního kodexu feministického hnutí. Tato Věra, nebo (jak si říká) El-víra, nebude čekat, až si její nápadník udělá průmyslovku a skončí vojnu; v té době bude sama buď na studiích nebo bude pracovat jako aktivistka ženského hnutí. Každopádně těžko, těžko byste hledali kluka v tomto věku, který by se myšlení mladé Věry Lukešové byť jen přiblížil.