radektejkal

Jediné dílo uvedeného režiséra (zemřel v roce 2006, ve věku 87 let). Od sanskrtského slova samskara (sanskrt nemá velká písmena) je odvozeno frekventované sloveso samskaróti (sam+kr.- dávat dohromady, z částí dělat (smysluplný celek). Toto označení doznalo během času a na různých místech mnoha důležitých až osudotvorných významů. Vždy však ve významu něco napravovat nebo zdokonalovat, zahrnuje v podstatě celou kulturu a její rituály (zde pohřební). Sympatický bráhman Naranappa "dává dohromady" své prohřešky proti karmanovému zákonu péčí o nemocnou ženu a přísným dodržováním bráhmanských příkazů a zásad. Nyní řeší pohřeb libertinského, o generaci mladšího bráhmana Pranéšáčáryi (hraje jej Girish Karnad, spoluautor scénáře); v obou případech se jedná o samskaru. Samotné jméno "pranéšáčárya" je rovněž významové, skládá se ze tři slov "prána", "íša", áčárya"; "prána+íša" znamená "pán dechu", tedy života, "+áčárya" je "duchovní učitel", člověk bráhman, který by měl znát povahu života a smrti. Pranéšáčárya však holduje alkoholu a jeho milenka je šúdryně. Otázku: kdo (a zřejmě i jak) má kremaci odpadlého bráhmana Naranappy provést však nedovede rozřešit ani s pomocí Manusmrti (bráhmanský zákoník), šáster, a dokonce ani boha Maruta, který je rovněž (jako on sám) pranéšá. A tak "samskára" byla nakonec dokonána nedokonale (provedla ji Pranéšáčáryova milenka z nejnižší varny (barvy, "černé kasty") se spřátelenými muslimy. Dochází k samskaře bez samskary. A co z toho všeho nakonec vyplývá? A jak se to týká nás, v zemích, kde rozdělení společnosti na varny a kasty je pouze latentní a v čase proměnlivé? Především Naranappa (hlavní úředník či představitel společnosti) hledá odpovědi na otázky, které nenachází - a pokud ano, tak pozdě - ve spisech ani u autorit. A to je - daleko více než Pranéšáčáryovo odpadlictví - znamením rozpadu stávajícího "bráhmanského paradigmatu" a jeho nahrazení "paradigmatem vaišijovským", tedy podnikatelským, uživatelským, zážitkovým a konzumním. Naranappovo zasvěcení (inicializace) do nového systému se odehrává již v něm samém a na místě samém, při procházce "jarmarkem marnosti", při níže jej doprovází neodbytný společník Putta (Komenského Labyrint světa a ráj srdce se připomíná sám).

Režisérský koncert. Kdybych znal Prusovu knihu (pokud jsem si chtěl něco přečíst i "polské literatury", sáhnul jsem po jiných autorech) a byl lépe seznámen s "polskými reáliemi 19. století, asi byl ocenil film i z jiných aspektů. Loutkou je tu myšlena šlechtična Izabela Lecka, ae mhl jí být i sám hrdina Stanislaw Wokulski - finančník, ovšem bez řádného společenského postavení. Ovšem loutkou mlže být i jeho přítel (?) Ignacy Rzecki; a tak dál. Nakonec si zřejmě uvědomíme, že ve filmu hrají samé loutky: na straně šlechticů, nevodobých podnikatelů i proletariátu.. Ovšem ta režie! Kdo umí dělat s dlouhým sklem... - Recenzita  Martin741 dává 81%, má je mít! V polské filmové databázi jen 70%.

Ani mě tento film příliš nezaujal. Domnívám se, že proto, že společnost, kterou zobrazuje je mi cizí a obtížně pochopitelná; jako by šlo jen o to, nějak "příjemně a zážitkově" naplnit čas mezi narozením a smrtí. Ani jiné možné koncepty tu příliš nefungují: ani napsování hlavního hrdiny Luca do role postmoderního dona Juana, ani zázračné uzdravení či zlepšení stavu jeho manželky Stéphanie trpící těžkými depresemi - po přestěhování, kterým se v podstatě nic nezměnilo. Takže snad jediné, co mě tu zaujalo byla architektura, kterou nepovažuji za umění, ale za zlotřilost. Pračlověk ve svch jeskyních, kde nebylo nic vodorovné ani kolmé, si dlouhé zimní chvíle krátil vypravováním, malováním a vděláváním; nikdy nestavěl (z kamenů na sucho je to snadné) mezi sebou či rodinami "zdi a příčky". Tento film nás posouvá někam jinam: do sterilního - a proto i - paranoidního prostředí obytných "kvádrů" propojených se zábavním průmyslem (ten tvoří i sport, cestování a zaměstnání).

Občas si přečtu dopředu pár recenzí, ne proto, že bych nevěděl kudy kam, spíš hledám hlas, kterému mohu přizvukovat. Zde je to Anderton, který považuje svět dostatečně propojený, globalizovaný, a proto nezáleží na místu děje. Zároveň považuje film za synekdochu, to bych také bral (metaforu ovšem ne). Co se tu vlastně děje? V posilovně diskutují čtyři ženy a v kuchyni při vaření čtyři muži (nejedná se o záměnu místa, ale o jeho postupné přesunování). Muži i ženy si sdělují svůj "sexuální balast". Mluví jasně a srozumitelně, nepřekřikují se, čekají až na ně přijde řada. - Často jsem se přitom ušklíbl, ale nevím kolikrát, neměl jsem s sebou svůj šklibometr. V druhé polovině filmu se scházejí dohromady, situace se přiostřuje, ale jen mírně. Společnost se považuje za osvícené intelektuály, o jednotlivcích nevíme vůbec nic. Činnost zaměřená na plavbu na erotické vlně je zřejmě úplně neuspokojuje, ale kromě zaměstnání nemají nic jiného; něco za čím by šli, něco tomu obětovali a měli radost, že toho dosáhli. - Tím jsme vyřešili "americké imperium", ale v čem spočívá "úpadek"? Nejspíš v oné lhostejnosti, nesoudnosti či nestoudnosti, připravující degradaci sebe sama.

Arnolec je od mého bydliště (Veselíčko) asi dvacet kilometrů, přes kopec. Tam narodil se farář Toufar, a tam stojí po šest století  mohutný kamenný kříž (pravděpodobně největší na Vysočině), nelze ho minout, symbolicky ovládá celý kraj. Nyní jej můžeme považovat i za jeho náhrobní kámen. Fotka (nalevo) se "zavěšeným Kristem" na vnitřní zdi areálu kostela v Obyčtově pochází ze stejného výletu, ostatně jezdím tudy na kole každý rok. Kdo vidí nějakou souvislost, vidí víc než já, protože já ji jen tuším. Každopádně tento kraj žil a žije z katolické tradice, přestože "Děti čistého živého" a "Bratři z Jednoty" se kdysi potloukali docela blízko. Vypadá to, jako bych vůbec nemluvil o filmu, a bohužel je tomu tak. Zde si kladu otázku, která se mi zdá západnější než existence tohoto filmu nebo filmů podobného druhu, kterým se nesmyslně říká polo-dokumentární, které jsou však "in mente" (transformovány přes rozum) víc než dokumentární, až po identifikační rovnici Josef Toufar je nebo byl Viktor Preiss. Dá se sice přijmout mínění, že se právě zde jedná o zobecnění případu: Co se s tomu (všem), kteří nepřitakají zlovůli moci, může stát či stane. Přílišná obrazová explicita sice zdánlivě imaginaci rozvíjí, ale zároveň ji podvazuje. Pravdě se dá přibližovat (všemi smysly včetně myšlení), nikdy ji není možno uchopit jednorázovým vizuálním zážitkem.

Doufám, že se všichni pobavili: Douglas, Fonda, Mankiewicz a další; snad jen divák přišel zkrátka. Srandička? Možná, ale pokec u piva lepší.

Koukat se na "sametové vrahy" jsem v plánu neměl. K tomuto kroku jsem se rozhodl až po poslechu knihy Luboše Xavera Veselého Doživotí (2015), kapitola "Ludvík Černý". Zajímalo mě, jak si s touto postavou veselého vraha s rodinným cítěním poradí Jiří Svoboda. Možná proto, že jsem se soustředil převážně na něj a ostatní děj mi utekl - ale v podstatě čert ho vem. Ludvík Černý (ve filmu Ludvík Křížek, ďábelsky dobře předvedený Janem Dolanským) tvrdí ve svém rozhovoru s L.X. Veselým, který si ve filmu zahrál kapitána Hoška, že skutečnost a film nemají žádnou spojitost. Ale kdopak ví: budeme věřit režisérovi nebo vrahovi? Dalším pozitivem (fotografickým) filmu je předvedení části společnosti, která dosud úspěšně přežívá. Je to ta, ze které jde strach.

Chtěl jsem se držet "gaudalinova" teorému, že by se Polanskému nemělo dávat méně než tři hvězdy, ale svědomí je svědomí. Polanskému zde chybí především invence, "polanskost" (stejně jako třeba u Rosemary's baby), zato je mistr koláže. Dokáže poskládat thrillerové prvky do obrazu, který může vypadat famózně, ale nakonec se přece jen rozpadá na známé a obehrané:  teď uklouzne na střeše. Jsem prostě na tento typ filmů příliš starý; nebo také příliš mladý!

Přesto, že se stále něco dělo, je film bez příběhu. To by nemuselo vadit, ale film ho vyžaduje. Uveďme několik zlomových bodl z Gizellina života a zkusme, tedy zkuste, si jej poskládat: péče o matku a náhlé selhání, pannenství (další selhání), projevy šílenství, hospitalizace, kdy je mučena Ďáblem i lékařským personálem, sex s doktorem Brennerem a jeho důsledky (viz společná večeře), propuštění doktora Brennera, který je majitelem ústavu prof. Winterem považován za ničemu, tajná lobotomie; dá se z toho vůbec udělat nějaký příběh? Byla lobotomie skutečně to, po čem žena toužila? A co horečně a nutkavě psané deníky? A kde zůstal Ďábel a zlo? Ve svůdném jarním větříku!? - Szászova režie je opět skvělá!

Jsem rád, když si od nějakého obdivovaného režiséra nechám nějaký film v záloze - na někdy na potom.  Kurosawův film nabyl zatím na aktualitě; ne že by A-bomba a H-bomba měla menší význam, ale přibyly ještě další bomby P-bomba (People), E-bomba (Ecology) a mnoho dalších a o mnoho dalších zatím aní nevíme. Tím ovšem nechci říct, že kdybych se na film podíval za měsíc či za rok, byl by méně aktuální. Počet lidí typu "pan Nakajima" (opravdu skvělý Toširó Mifune) roste, sám jich několik znám. Moc se mi líbil zvrat, který aktivoval úzkost v patotologický strach: neschopnost/nemožnost činu - vím, že musím umřít, ale nechci být zabit. Nakonec jsem si myslel, že to bude soudní rada pro rodinné záležitosti Dr. Harada, kdo odjede do Brazílie.