Žiji ve strachu

Drama vypráví o starém muži, který je provázen obavami z atomové bomby a přemlouvá svou rodinu, aby se s ním přestěhovala do Brazílie. Dochází ke střetu tradičního chápání otcovské autority a nechuti podvolit se jeho téměř paranoidním představám. Toširo Mifune odvádí ve svých pětatřiceti letech v roli starého nevrlého muže tradičně skvělý výkon. (03.05.2006)

Kurosawa rozpitvává problém strachu z možného nebezpečí. Zdá se mi, že toto hlavní téma není tak silné, aby vystačilo na celý film. Ani přidaná linie o devalvaci důvěry v rodině není schopna doplnit snímek na plnohodnotné drama. Jenže herecké výkony i sám scénář, který se snaží napravit nedostatky námětu, se natolik rozšafně rozmáchli, že je nejen nelze poplivat, ale je potřeba je pochválit. A Kurosawovi nelze upřít, že si pro své filmy vybíral velmi neotřelá témata. (01.07.2013)

Jsem rád, když si od nějakého obdivovaného režiséra nechám nějaký film v záloze - na někdy na potom.  Kurosawův film nabyl zatím na aktualitě; ne že by A-bomba a H-bomba měla menší význam, ale přibyly ještě další bomby P-bomba (People), E-bomba (Ecology) a mnoho dalších a o mnoho dalších zatím aní nevíme. Tím ovšem nechci říct, že kdybych se na film podíval za měsíc či za rok, byl by méně aktuální. Počet lidí typu "pan Nakajima" (opravdu skvělý Toširó Mifune) roste, sám jich několik znám. Moc se mi líbil zvrat, který aktivoval úzkost v patotologický strach: neschopnost/nemožnost činu - vím, že musím umřít, ale nechci být zabit. Nakonec jsem si myslel, že to bude soudní rada pro rodinné záležitosti Dr. Harada, kdo odjede do Brazílie. (07.06.2023)

Jak jsem tak sledoval Kurosawovu tvorbu, ale i jiné japonské snímky z 50. a 60. let, dochází mi, že v té době měl japonský film velký kvalitativní náskok před americkou tvorbou. I tento film je dalším argumentem pro toto tvrzení. Tento film dokáže oslovit široké obecenstvo, a to i se svým intelektuálním nábojem a uměleckou kvalitou. Umění v krystalicky čisté formě, zde předvádí jeden z nejlepších filmových herců 20. století Toshiro Mifune. Jeho metamorfóza v paranodiního starce je geniální. Když se díváte na dnešní filmové hvězdy, Toma Hankse, Tima Robinse, Toma Cruise…atd., nic proti nim, ale až na vyjímky jsou ve všech svých filmech pořád identičtí. Ale Mifuneho herectví je fascinující, v každém Kurosavowě filmu naprosto autenticky ztvárnil diametrálně odlišnou postavu a Žiji ve strachu je toho zářným příkladem. Na filmu jako samotném oceňuji, že ponechává prostor pro vlastní uvážení diváka. Ač stařec vzbuzuje soucit, nepřehání přesto? Jsou jeho reakce přiměřené? A na druhé straně, ač jsou jeho synové pěkní hajzlíci, je jejich stanovisko tak nepochopitlené? A závěr, i přes sympatie ke starci, dává za pravdu spíše synům…Plný počet nedám proto, že mě filn nestrhnul tolik jako mistrovo ostatní filmy. Není geniální, pouze výborný. (01.11.2007)

Kurosawa vedel akou formou sa vyjadrovať k aktuálnym spoločenským témam a zároveň skúmať aj ľudskú psychiku a jej temnejšie stránky. Toto spojil vo výborne fungujúci celok vo filme Žijem v strachu, kde reaguje na nedávnu japonskú atómovú katastrofu a vhodne ju dopĺňa typickým ľudským sebectvom. Mne z toho vychádza, že ľudia sú všade a stále rovnakí. (12.06.2012)