radektejkal

Zde jsem se nechal nachytat, a sice názvem: "první den zbytku života", tvého či mého, to je jedno. Okamžik, od kterého se začíná počítat nebo odpočítávat zbytek -tedy doba mezi ním a smrtí - musí být zlomový. Většinou je to okamžik tragický, ale může se jednat i o zdánlivě běžnou záležitost. V podstatě je to okamžik, kdy tě (mě) přestane bavit život, kdy se žití změní v přežívání. (Bližší je možno se dozvědět třeba od Edwarda Stachury, ale když se podíváte pozorněji kolem sebe, uvidítě spoustu dalších příkladů.) Rémi Bezançon o tom ale moc neví, a tak nám nabízí banální rodinné drama, na jiné, méně relevantní téma (pět rozhodujících dnů v životě jedné rodiny), snesitelné jen díky mé indiánské trpělivosti.

Film, pro nějž i proti nemuž se dá sotva co namítat či podotýkat. On byl sám, my jsme dva. Ani tato námitka zde neplatí. Vztah ženy k muži se hroutí v hodině strachu, její přirozený strach z agresorů se mění v panický strach z muže ovládného strachem. A jaký je ten jeho strach? Větší než boží zákony? Není to strach ze sebe samého? Nebo jen snaha přežít za každou cenu? Či esence všech možných strachů? Nejspíš to poslední! - Navíc vzbudil film touhu podívat se na další filmy s Jozefem Čierným

Když jsem nedávno psal, že jsem se v 70. a 80. letech na televizi nedíval, tak to asi nebylo uplně pravda. Na seriál Dobrodružství kriminalistiky jsem se díval a dokonce s chutí. Herci se chovalii a vypadali uvolněně, někdy až rozpustile a celé to bylo vpravdě instruktivní, pro diváka podané spíš zábavnou formou.

Tak přece nejlepší je hodit všechno za hlavu / a žít jak na karnevalu. Na druhé straně takový cit pro rodinu, jaký měla Vendula, se často nevidí ani u rodiče - ve filmu samozřejmě obzvlášť. Ti reagují - často přemrštěně - jen když jsou v ohrožení ohrožením svých dětí.

V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem se na televizi skoro vůbec nedíval. A jak  jsem si už nedávno říkal, zřejmě mi tak uniklo mnoho zajímavých televizních inscenací, které až nyní postupně doháním a odděluji zrno od plev. Zde nešlo jen o vztahy mezi lidmi, ale též o vztahy mezi zvířaty, konkrétně liškami a myšmi... Pamatuji si na rodiče, kteří každý večer seděli před "bednou" a rozčilovali se: zase je tam něco psychologického, ve smyslu, ať s tím jdou někam.

PRvná dva obrazy mě skutečně nadchly, ostatně veškerá kamera Jiřího Macáka. Navozené kontrasty a dynamiku se sice nedařilo udržet až do konce (zvláště od poloviny ke konci), přesto však považuji tento experimentální film Drahomíry Vihanové - mezi těmi všemi pelíšky a pupendy - za dobrý a úspěšný. Jen drobná "filipika proti" častému porovnání s dílem Kafkovým, které není vůbec na místě: Chybí tu polarita mužského a ženského principu, rozpracování syndromu nemoci (viz Proces), když smrt, tak jedině poprava atd. Kafkovská sekundární literatura je neobyčejně rozsáhá a některé poznatky z ní plodné.

Radvanský prošel šesti koncentráky... a po letech tvrdí, že to, co se tehdy stalo dosud (plně) nepochopil. Snad by tu mohl pomoci židovský koncept "dědičného hřích", podle nějž bychom za to nutně mohli my všichni: nejen nacisté, ale i  židé a křsťané, a já a ty. Také mu není (alespoň to říká) jasné, proč jeden Němec je takový a jiný onaký, nebo jeden Němec je někdy takový a jindy onaký. To by nám mohly objasnit Stevensonovy novely, především Jekyll a Hyde.

Curyšská aféra a současně Wagner pro začátečníky. Matný děj, který se nese na křídle Wagnerovy hudby, která tehdy musela být považována za geniální. Každopádně Wagner dokázal to, co si předsevzal: vytvořit gesamtkunstwerk. V mládí jsem absolvoval v Lipské opeře celý Prsten Niebelungů; samozřejmě jsem v celé jeho velkoleposti občas usnul; prostě i to patří ke gesamtkunstwerku. Pokud to někoho zajímá, na uložto.cz jsou Wesendonck-Lieder, se ktermi bych se bez podpory tohoto filmu nejspíš neseznámil.

Wild child, full of grace / Savior of the human race... Myslím, že toho vím o Morrisonovi, Manzarkovi a spol. víc, než tento dokument nabízí. A mám to také kompletně naposlouchané a přečtené. Proto jen dvě poznámky.  Chris Salewicz velmi správně akcentuje Morrisonovu básnicku genialitu. Od doby vydávání jeho písní na deskách oceňuji dnes i písně, které jsem dříve možná podceňoval, třeba Unhappy Girl. Možná, že i jeho náhledy do médií jsou trochu podceňovány: Všichni jsme více méně postiženi psychologií voyeura. Ne v přísně klinickém nebo kriminálním smyslu, ale našim celkovým psychickým a emociálním postojem vůči světu. Kdykoliv se toto kouzlo pasivity snažíme prolomit, naše jednání je surové a trapné a převážně oplzlé, jako invalida, který zapomněl chodit. (Jim Morrison: Pánové, vizuální poznámky). - Dokument násilně spojuje smrt Jima Morrisona se smrtí Jimiho Hendrixe a Janis Joplin. Pokud to vezmeme na vědomí, domnívám se, že JM měl největší potenciál rozvoje - ale to je asi blbost, kdoví čím by nás JH ještě překvapil.

Snažil jsem se film vnímat ne jako "podkres"  Brittenova oratoria, ale jako jeho rovnocennou složku, oratorium ve filmu, film v oratoriu. A připadlo mi to obtížnější než poslouchat War Requiem z desky (koupil jsem si ji kdysi v mládí a moc jsem ji neposlouchal). Navíc místo toho, abych se soustředil na text (Qwenova básnická angličtina je pro mě stejně složitá jako biblická latina) jsem lelkoval a místo abych pátral po významu vizuálních obrazů jsem se nechal unášet tísnivým sněním. A tak jsem se raději přidržoval hudby, která mi přišla v tomto "gesamtkunstwerku" nejsrozumitelnější.  - Pokud se někdo domnívá, že jsem hodnocení nadsadil, jsem ochoten jít dolů.