radektejkal

Na konferenci ve Wannsee (spíš by se mi líbilo ve "Wahnsee) se vždycky rád podívám v jakémkoli kabátě. Už téma zaručuje solidnost. Zpočátku jsem sice pochyboval o "americké serióznosti", ale musím ocenit zvláště scénář (režie je ostatně také dobrá). Americky to bylo pouze napínavé i s usměvavým Heydrichem a  tip-top Eichmannem s věštěcku koulí v hlavě. Speciálně mě zajímala otázka polovičních a čtvrtinou židů. Poloviční byla máma ze strany mé babičky, byla sice malá (160 cm), ale byla přirozrná blondýna s modrýma očima - zkrátka prototyp německé dívky, jakou ve válce také byla (v té době jí ubližoval jen katecheta Krček a od té doby považovala veškrá katolická, nacistická a komunistická hnutí za humbuk). - Zvláštní je, že mladý a již vysoce postavený Eichmann měl zároveň roli hlavního číšníka, servíroval ovšem všechno bravurně. Dnes to celé vypadá sice jako pimprlové divadlo, ale dočkejme času: co jedno bylo, objeví se znovu v jiné formě, ale se stejným obsahem.

Dramatizovat Turgeněva považuji za nesnadné, pro Hollywood za zhola nemožné. Zde mi sice (zpočátku) vadil Jan Kačer, ale nakonec jsem si na jeho příliš expresivní pojetí a přepjtou dikci přece jen zvykl. Proč dal Turgeněv název svému románu název "Otcové..." a ne "Rodiče..." může být podstatné. Zamysleme se nad tím někdy! Za šlechtickou (či rabínskou) práci považuji i zpracování pro film Karola Sidona; na románu je možno jen máloco měnit - podívejte se na Turgeněvův portrét od Ilj Repina, a vše je jasné.

Myslím, že nejlépe jsme Adriannu znali my, filmoví diváci. Obraz "Adrianna a boxér" nejspíš patří k tomu nejlepšímu, co může romantické kino nabídnout (pokud nezohledníme hned následující scénu s rodiči), i když flm jako celek měl s romantikou málo co společného. Nepříjemnými obrazy byla "díra na punčoše" a závěr, který s optimistickou Adriannou příliš neštimoval; film je ale vždycky třeba nějak ukončit - konce filmů mě ale zajímají stále méně a méně. Spolehnutí je jen na písničky; to tvrdím také, i když mám na mysli úplně jiné než ty, které jsme slyšeli ze všech možných (tehdejších) zařízení.

Řemeslo, jak se patří! Vypolírované plochy, hrany vábně zkoseny, nádherná sestava kuželoseček. Tak dobré, že se mi ani děj nechtělo sledovat. Bohudík nebyl moc složitý. Nejzajímavější asi bylo sledovat, zda se jazýček váhy bude vychylovat v rámci tolerance, či jedno její rameno to nevydrží a praskne. Bum!, a je to tady.

Poctivý americký western z doby, kdy kovbojové vymírali a Indiáni pucovali své kroje pro festivaly. Alan J. Pakula prokázal i zde svoji režisérskou virtuozitu, nedá se u vyčíst ani jeden nevyvážený obraz. Ella Conorsová a Jacob Erwing jsou farmáři (zde už jen chovatelé krav) po celé generace. Oba řeší svůj nacházející pád jinak. Drzá Ella a distinguovaný Jacob, mezi nimi je mnohem víc (zřejmě i dávných) sporů a třenic, které vrcholí Erwingovým psychopatickým výstupem. Na Západě je možno až dosud chovat krávy, ale jen někdo.

Ano, samozřejmě: Brecht, Weil a Papst, to musí jít dohromady. Také ano, ale já už nejsem publikem, které Trojgrošovou operu dokáže dnes docenit. Snad už jen Brechtův podíl, písničky (Weil či Eisler přes jistou oblibu v sedmedesátých letech - Rock In Opposition - jsou už pod zámkem v babiččině krabičce) ani režijní práce už nesplňují dnešní požadavky, snad jen pod vlivem nostalgie, kterou čas od času také trpím. Prostředí je mi cizí, nejsem v něm ničím. Možná nějaké souznění může film najít u lidí, kteří si manželskou výbavu pořizují podobným způsobem. Mackie Messer, ach můj Bože...

Karen Šachnazarov je režisér-psycholog, který se s (filmovým) citem zabývá nestandardními lidskými projevy. Po Čechovově Pavilonu č. 6 jsem se domníval, že v případě L.N. Tolstého, jehož Annu Kareninu (v tomto případě se rád zřeknu již zbytečně zženšťujícího -ová) nedokážu sledovat v příběhu, jak ho popsal její autor. Chybí mi tu nějaký kód, převodník, domnívám se, že se Tolstoj snažil říct něco víc, něco, co mi uniká. Už proto jsem rád, že v tom nejsem sám, že dešifrování románu se chopil i někdo jiný. Definitivním zlomem je tu návštěva opery a předchozí Annino prohlášení, že záleží na lásce a na ničem jiném. A právě proto tam neměla chodit. Anna nebojovala o lásku, ale se svou pýchou. Šachnazarov prolíná příběhem Anny příběh z nebe spadlé Číňanky (o Anně víme zdánlivě vše a o ní absolutně nic); kdyby byla Anna jako Ona, zřejmě by její a Vronského příběh spadal do červené knihovny - a tomu se chtěl Tolstoj vyhnout; navíc víme dobře, jakým vztah měl k ženám v mládí a ve stáří. Škoda jen, že jsem dosud neviděl osmidílný seriál.

Jako obvykle o prázdnnách mívám na u sebe týden vnučky (8 a 13 let), a večer pro ně pořádám filmový festival. Včera jsme mluvili Tolkienově veledíle, které v knižní podobě vyžaduje určitou představivost a reflexi, o které je filmové zpracování naprosto oloupeno. Přesto moc zatoužili se ně podívat. Vymlouval jsem se tím, že je třeba natrhat a zpracovat rybíz, připravit dřevo k cirkulárce a pak je odnést do stodoly atd., ale pomáhali mi přitom tak vydatně, že jsem jim musel připustit právo spolurozhodování i ve věci filmové. Vlezli si do postele a s zpod deky natažené až k očím... nevím ani, zda se dívaly až do konce. Já jsem odpadl po pronásledování hobitů černými jezdci a šel si čít paměti Jiřího Karáska z Lvovic. Ohledně této scény, která je prototypem "velkého kýče", vyznačující se postupy tíměř drakonicky využívanými a zneužívanými po celou dobu filmografie, je člověku až bolestně špatně. Kdo se chce něco dozvědět (a pochopit) o formování zla, jeho propojování se a eskalaci na jednom místě, jeho rozpojování a přemísťování se na jiné místo, pak ať si raději přečte Dostojevského Běsi. A vůbec: hlavní idea filmu: boj a vítězství dobra nad zlem, vyjádřená takovýmito extenzivními postupy, se nemůže prosadit proti opačné, vyjádřené pouze třemi lapidárními slovy Leonarda Cohena: good guys lost (dobráci to zase prosrali - v písni Everybody knows). V posledku ale musím přiznat, že Hobiti jsou mi sympatičtí; jsou malí, mnoho toho nesní a tuto planetu tolik neplundrují. Jedna hvězda patří jim. Kdyby byli ještě menší, dalo by se uvažovat i o více hvězdách (mravenci za pět).

Hansi Falladovi, který není považován za velkého německého literáta (už jeho první kniha se jmenovala Kleiner Mann,wass nun?), můžeme dát nálepku "little big". Jeho romány jsou rozpáleným kotlem, u kterého se leckdo může ohřát a jiný popálit. To platí i o jeho Pijanovi (Der Trinker); nedávno jsem ji znovu poslechl v podání Pavla Soukupa. Pokud je tato kniha pohledem "zvenku", přestože je psána v ich-formě, a zaujímá celou pijáckou historii, pak je zfilmovaná kniha Marka Hłaska spíše pohledem dovnitř ( Gustawa Holoubka bych přitom nepodceňoval, spíš ocenil, jeho "chladný a rozporuplný" postoj je účelový) na poslední stadium, které prodělá každý správný alkoholik, i když si přece jen nepověsí smyčku na krk. Obě verze - a spousta dalších, včetně klinických případů vyprávěných pacienty protialkoholických léčeben - tvoří již kánon. Třicet let trvalo, než byla zakázána reklama na tabákové výrobky, zákaz reklamy na alkohol lobisté hladce odvraceji: Život je hořký. Bohudík. Radegast - hořký až do hořkého konce!

Když s prohlížím fotky sktečné Rosemarie Nitribittové, divím se, co na ní kdo viděl. Přitom vím, že mě klamě zrak, že je tu něco, co nedokážu rozpoznat. Možná je to svázáno s dobou, ale možná to má mnohem obecnější příčiny a proto též i důsledky. Erich Kuby, poválečný zaměstnanec americké "International Control", autor knihy (Rosemarie, nejmilejší dítě německého zázraku) - i tohoto filmu (spolu s Rolfem Thielem) - představuje Rosemarie jako zázrak sám o sobě, a není třeba mnoho: přehledné účetnictví a dokonalý management zákazníků, kvalita služeb se mnohdy skryje za spontánní reklamu a vydělat se dá na všem, co s těmito službami souvisí, třeba: průmyslová špionáž, osobní data vytvářející příběh... Erich K. rozlišuje "prodejné děvy" na ty, které prodávají své "tělo" (berou si bohaté, staré a nemilované manžely) a na ty, které prodávají pouze "akt", při němž se nudí, dnes možná méně než dříve, protože přitom mohou poslouchat rádio nebo přitom mohou promýšlet finanční transakce. V našem životě je tolik filmového že je možno se divit, proč v našich filmech není víc života (Erich K.)... Rosemarie Nitribittová byla zardoušena ve 24 letech (v tom věku jsem byl ještě prostým a naivním žáčkem), její vrah se nikdy nenašel, policisté zlikvidovali všechny stopy hned první dny. Přiznání: Rencenzi jsem napsal a bodování provedl ještě předtím, než jsem film viděl. Teď, po spatření bych doplnil: Rosemarie je mrtvá, ať žije Rosemarie!, docela dobrý závěr, ne?