radektejkal

Žít s andělem, popřípadě ho i milovat, láskou samozřejmě platonickou, to není nikdy na dlouho. Anděl ztratí trpělivost a zjistí, že ho zajímá víc skutečná láska, popřípadě skutečné peníze. Problém, pro Antonia neřešitelný (implictně vedoucí až k možné sebevraždě), vyřeší jeho přítel Edoardo, kterému předtím dohodil zaměstnání. A tak je založena nová rodina (resp. dvě), nyní již obě "funkční", protože podle obecných představ. Jak se v té své bude cítit Antonio, můžeme jen tušit... Geniální Pasolini tímto filmem dokončuje svoji scénáristickou přípravku a v dalším roce již režíruje svůj první autorský film. - A nebo jak říká sám Vitaliano Brancati: "Já vím, už nikdy neuvidíme Antonia, jak se prochází po ulici Etnea až do dvou hodin odpoledne. Nedá se nic dělat, mládí je pryč!" (přkl. Zdeněk Frýbort)

Kdybych tam byl, jako fotograf i jako nefotograf - asi bych nejedl a nespal. Fotit a fotit a potom padnout vyčerpáním. Ale někdo tam byl, nespal a nejdl, a stálo to za to.

Tanec (sur)reality natočil Alejandro Jodorowsky skoro v 85. Vzdejme mu poctu už za to, jak mu to ještě myslí, a co ho všechno napadá. Ano, není to příliš originální, už se s tím setkal a známe to i my. Ale to, jak vše zkomponoval, dal tomu svůj řád a spád, je prostě úžasné. Skoro čtvrt století nic netočil, a tak toho musel stejně mít plnou hlavu. Taky se mu (za tu dobu) rozrostla rodina, a udržet její pozornost a kázeň je určitě náročnější než by bylo v případě běžných herců: His son, Brontis Jodorowsky hraje Jaimea. Adan Jodorowsky hraje anarchistu a složil filmovou hudbu. Syn Alejandra Jodorowského hraje teosofistu (malého Alejandra učí mantru" gaté, gaté, pargaté, parasamgaté, bódhi sváhá, kterou měl v oblibě i Allen Ginsberg). Adan Jodorowsky hraje anarchistu a je autorem filmové hudby. Pascale Montandon-Jodorowská, Alejandrova žena, navrhla kostýmy... Myslím, že starý Jodorowsky je mi lecčím bližší, myslím, že i lecčím víc než jen tocopillskými hasiči.

Některé lidské vztahy fungují jako přírodní zákony: v drtivé většině je to tak a nemůže být jinak. Ani Márta Mészárosová nemá snahu ani chuť něco na nich měnit, moralizovat je nebo se nad mimi dokonce pohoršovat. Snaží se je jen popsat, snad proto, aby je již nemusel popisovat někdo jiný. Ale právě takové vztahy mobilizují síly filmařů a literátů. Možná proto, aby našli alternativní řešení, zde se ale prostě "v rámci zákona" žádné jiné nenabízí.

Schnabelovy filmy se vyznačují výraznou výtvarností, tento též, i když poněkud méně a konvenčněji. Zato podání příběhu, který měl být zřejmě rovněž výrazný, umíralo někde na cestě, po cestě, při cestě. Snad nám mělo dostat nějakého politicko humánního poselství, ale i pohled na Socius & Politicus v dané době a dané zemi je právě tak nevyhraněný.

Satan slétá (mnohdy padá) z nebe (domnívá se Antonio). Nemá stín. K tomu je třeba spojení se zemí. Získává ho až jako pozemský Mefisto za pytel zlaťáků (Adelbert von Chamisso: "Podivuhodný příběh Petra Schlemihla"). Paulovým (vnucujícím se) stínem je Anna a Marie. (manželka a milenka). Jak je to možné se nedozvíme, motivy jsou příliš zastřené (manželka Anna předhazuje Paulovi, že opustil dítě, přestože ho sama rovněž opouští). Paul chce být sám, to znamená sám se svým vlastním stínem. Ženy mu za jeho stín nabízejí, ale postupně se spokojují i s kompromisem. Po smrti Antonia (výborný Francisco Rabal) - "Na takovou muziku je třeba se hezky obléknout" - se děj vrací na (věčný) začátek; přijdou další, kteří budou mít o jeho stín zájem. Přestože se film jmenuje "Člověk, který ztratil svůj stín", domnívám se, že se to dosud nestalo. Stín se nedá ztratit, dá se jen (za)prodat.. A k čemu to pak vede, neví nikdo lépe než právě Petr Schlemihl... Samozřejmě by se zde dalo pracovat s jedním z Jungových archetypů, který označuje právě jako STÍN. ale pro jeho neserióznost (přílišnou posedlost mystičnem) se toho vzdávám. Ostatně učení C.G. Junga už nebere nikdo příliš vážně.

Nemám na to, abych porovnával dějiny Brazílie se současnou situací, ani chuť sledovat osudy cangaceiros, banditos ani desperados. Film mě zaujal jako muzikál (snad proto, že žádná český neznám, ale určitě proto, že v Top10 mojí máti určitě byla "Ole O' Cangaceiros", byť v české učesané verzi). Líbily se mi ovšem nejen písničky, ale i muzika mezi nimi... A dal bych i pět bodů, kdyby tam nebyli ti dva potroublí kulečníkaři, kteří nevěděli, kterou koulí mají hrát a za poměrně dlouhou dobu neudělali ani jeden karambol. - Nicméně se už těším, až si pustím "O Cangaceiro" z roku 1953, a hlavně až uslyším "Mulher Rendeira" s provokativně prostým textem: "Olé, Mulher Rendeira / Olé mulhé rendá / Tu me ensina a fazer renda, / Eu te ensino a namorá - Ahoj krajkářko, ty mě naučíš dělat krajky a já tě milovat."

Filmová hra či hraný film založený na výborné předloze Petera Weisse, jednoho z mých sklutečně oblíbených autorů. Poct, kterých se dostalo božskému Markýzi je bezpočet. Uveďme jestě alespoň dvě z merzních leteráráních pólů, vyznačujících se spíše přijetím než odmítnutím: Jan Vodňanský a jeho písnička "Markýz de Sade" se závěrem "Psát a žít / žít a psát / hříšně snít / zajisté / Blázniví milenci / přátelé … sadisté". A postmoderní analýza Pierra Klossiwského "Sade můj bližní". Spíše než perverze (která není opakem morálky) ani praxe krutosti (co se později, ne příliš oprávněně, prosadilo pod označením sadismus), nejsou tak zajímavé jako začlenění Sadova myšlení do filosofického proudu Francouzské revoluce. K tomu ne příš výzmamná, ale zajímavá pasáž z Klossowského (překlad Josef Fulka): "Špatné svědomí zhýralého libertina představuje v rámci Sadova díla přechodné duševní rozpoložení mezi stavem Sociálního člověk a ateistickým vědomím Filosofa přírody.. Jeho chování vykazuje současně negativní prvky, které se ... bude okoušet odstranit a pozitivní prvky, které umožní tento mezistav překonata dospět k ateistické a asociální filosofii Přírody a morálce ustavičného návratu." Tento "pohyb" mi v lecčem připomíná přesun od La Mettrieho k Nietzschemu.

Bavit se o tom, zda je tohle sci-fi konzistentní nebo ne (samzřejmě není) asi nemá vůbec smysl. Nicméně nápad mi nepříjde až tak od věci. A základem toho nápadu není "zakázané generování hluku", ale "kázeň". Kdo měl na starosti děcka a dělal s nimi "bobříka mlčení", ví zajisté, o čem mluvím. A určitě také ví, co znamená mlčení v různých mystických společenstvích. Nejde tu o vadu, jako je slepota či hluchota či němota, podstatou tu není "nedostatek" ale "přebytek": kontrola sama sebe nad sebou. Neymslím si tedy ani, že by autoři scénáře byli poděšení nepřetržitým hlukem, který vrcholí přeletem grippenů (nad kukaččím hnízdem), ale nedostatkem kázně a ovládání se, neschopnosti smířit se s jakýmkoli vnuceným omezením. Znáte to přece: když řeknete rodičům, jejichž děcko nechce jíst maso, že by ho mělo nahradit zeleninou, luštěninami a obilovinami, poručí mu k večeri (samozřejmě na přání, neboť to je zákon) brambůrky a zmrzlinu. S takovou snadno podlehneme ještě primitivnějším bytostem, než jsou Krasinského "ušouni".

Už přijít na to, jaký je rozdíl mezi lovci hlav a lovci lebek, je taková práce, že film uplyne jako voda, aniž bychom došli vůbec k něčemu. Ale film plyne a hlavní hrdina má mnoho práce: dvě autonehody a jednu traktonehodu, zápas s bojovým psem, schovku v hovnech, pár vražd a jedno oplodnění manželky (a na to nejdůležitější jsem zapomněl, nevím jen co to bylo). Nejspíš se to týkalo onoho "oplodnění": Jak může někdo něco takového zplodit? Pozn.: Nesba mám rád, protože se chce ještě na stáří naučit hrát kulečník. Jeho romány jsou ale...