radektejkal

I když Diederich Heßling (nomen omen) je veskrze postava záporná, a teprve v Mannově drobnokresbě se jí skutečně "stává". Film je ovšem příliš hrubý prostředek, aby toto "stávání se Heßlingem" pravověrně dokázel zobrazit. Přesto ale je i zde třeba ohodnotit snahu, i když jen zobrazovací. Heßling je pravý "konkneipant" (viz kniha), tedy nikdy nic opravdového, plnohodnotného. Vždycky jen od zubního kartáčku po toaletní papír.... Knihu jsem si koupil v polovině sedmdesátých let v "Evangelische Buchhandlung, Verlag u. Antiquariat Max Müller" v Chemnitz (toto knihkupectví dosud existuje) a jejím původním vlastníkem byla Deutsche Volkspolizei.

Papírové ubrousky vždy při ruce, každou chvíli je třeba utírat nějakou tu krev z tváře. Angela Bassett dobrá, písničky taky dobré, hadry pěkné a záviděníhodné, kroucení zadkem jakbysmet, zbytek se mohl klidně vystříhat. Vraťme se ale pět na počátek, k Ikeovu sadismu, který se zdá být nosným tématem filmu. Ostatně profitují z toho oba: Ike bezprostředním činem a Tina následným popisem. Ike to vidí zřejmě takto: "Představa, že mám tělo, jehož statut je jiný než moje tělo, je pro perverzi podle všeho charakteristická, přestože zvrhlík cítí jinakost cizího těla." (Klossowski Pierre: Sade můj bližní). Pro Ikea se Tinino tělo stalo od svého neoddělitelné. - Zapomeňme ale na Ikeův sadismus a zůstaňme u Ikea muzikanta a pusťme si jeho geniální hudbu, třeba z poslední desky ("Rising with the blues") "Goin' Home Tomorrow", tam je to všechno.

Pouze Epizoda 1 (E01) (2019) . A u ní také zůstane. Z této "postnormalizační verze" (v roce 1989 bylo už o všem rozhodnuto), jsem neměl ani tak problémy duševní, ale přímo fyzické, někde v oblasti žaludku či ještě níže. Krize kupodivu vyvrcholila, když trempíkové začali zpívat "Bednu vod whisky". Zároveň to byl ale také jediný popud a okamžik, kdy může člověka něco napadnout. A co mě tedy napadlo? Napadl mě Micki Rivola, báječný autor písniček jako jsou Jarní kurýr, Dům smutný víly a spoustu dalších. Napadlo mě, že právě složil "Bednu" a měl radost, jak se to pěkně zpívá a jak to jde pěkně dohromady; dokonce ani na pointu v závěru nezapomněl. Co se z toho za pár let stane bohužel nedomyslel: nehorší česká trampská vodrhovačka v celém období trampingu.

Takovou lhostejnost a apatii jsme už dávno nezažil. Lhostejná mi byla nejen Adina Mandlová jako herečka (světově slabá, v české koknkurenci průměrná), jako "vamp" (žena přidělující klíče) i jako starší neuznaná žena, ale i všichni, kdo o ní mluvili - proto ani samotný dokument nepřesahuje mez "jedna paní povídala". Jít trochu do hloubky a zjistit víc než, že za to může její dětství, je pouze nehumánní odsudek. Kniha Adina Mandlová: "Dneska už se tomu směju", přestože není také asi příliš upřímná, stojí alespoň "za zamyšlení". Zde se dá zamyslet nad hezkým českým rčením: "Ritz nebo nic". Zde však to tak jednoznačné není: "Buďto Ritz nebo si na něj chvíli počkáme." Ritz je cíl (pro mnohé).

Njepřirozenějším pohybem je pád, pohyb vyvolaný zemskou přitažlivostí a vyznačují se ztrátou potenciální energie, Padá ovoce (i nezralé), padají kameny i věci, které obvykle nepadají, padají lidské osudy, říše i národy. Askarinův film je možno považovat za pokus o navázání svého osudu emigranta se svým národem, který neměl nikdy na růzích ustláno. To této míry je možmo symbolickou poetiku filmu snadno sledovat - a dokonce si o tom i něco myslet. Dešifrovat další kódy (nutkavá přítomnost nahých žen, příběhy ovcí, osudy chrámů atd.) je už tak zatěžující, že jakékoli uvažování o tom by mohlo vést k zániku filmu jako (spolu)prožitku. A tak to zatí nechme ve stavu, který definoval Dionysos*****: "každičký centimetr čtvereční všech záběrů Askarianových zhmotněných snů a vzpomínek křičí na diváka "zánik!"." Ale ani tím bych se raději nenechal vést příliš daleko.

Hlavním znakem filmu Márty Mészárosové je upřímné vylíčení příběhu (k tomu přispívá i "portrétní kamera", černobílé podání a poctivě zpracované dialogy), v němž existence bezdětné ženy osciluje mezi existencíí obyvatelek dětského domova, jejím milencem Joskou, a vlastními touhami a potřebami. A právě střet s jedno z obyvatele Domova, možná tou nejméně adaptabiní (chce se vdát, protože rodičů už má na celý život dost), změní její rozhodnutí "mít své vlastní dítě" ve prospěch adopce kojence právé z tohoto Domova.

Fim, který mě překvapí se mi většinou líbí. Na Ibize jsou většinou dva druhy lidí: ti, kteří jen lelkují a platí za to, a ti, kteří většinou také lelkují a dostávají za to zaplaceno. Dá se ale zřejmě také lelkovat a na prachy kašlat. Stačí jen, když majitele domu, Francouze Pierra, sežere při surfování zřalok. Pak se dá i plánovat skvělá budoucnost, ale ejhle, pořád se naráží na jedno nepříjemné slovo: "práce", které se zde často pojí s čísovkou neurčitou "moc". A čeho je moc, tohoto je příliš, a tak z toho zase nic nebude. A tak zůstaneme u polehávání, povídání a degustování, alespoň dokud to jde.

Patriarchální společnost je pro smích už i u Maorů. Korova snaha o její "re-establishment", vyznívá sentimentálně a místy až komicky. Pohádka, která tento problém rámuje, je přijatelně naivní, každopádně od toho, kdo jezdí na velrybě (nebo na bouři - Doors) se předpokládá, že umí plavat.

Jak jsem se k tomuto filmu dostal, sám nevím. Krasobruslení mě od dob Pavla Romana (každý teeanger se přece zabýval tím, co dělal Pavel Roman) nebaví; a sportovním intrikám se také vyhýbám, přestože jsem byl před 50 lety "penalizován" za hození badmintonové rakety po soupeři. Tonya Hardingová však skočila trojitého axela a i jinak mi nebyla ryze nesympatická. Tvrdě trénovat a ještě navíc budit nějaké zdání (např. o americké rodině či o souručenství amerických olympioniků), to je asi opravdu příliš. To raději box, který má s krasobruslením rozhodně více společného.

Z českých romanticko poetických filmů, rozhodně dramat, mi Krškovo pojetí vyhovuje nejvíce. Jeho romantismus určitě nepatří do červené knihovny, a jeho poetika se nevyčerpala dobou. Vztah místní (písecké) dámy Erny a důstojníka, který právě spáchal sebevraždu, je právě tím, že se neuskutečnil, pro ni skutečnější než všechny její ostatní důstojnické zálety, které skončily ve šperkovnici. Snaha potkat ho a svést ho, činit ho zodpovědným za své vztahy s jinými důstojníky, až po veletoč zaslíbení a nakonec vdovství.