radektejkal

Justapozice dvou příběhů, mezi nimž leží padesát let relativního míru. Rekonstrukce toho staršího (2. SV) probíhá v myslích aktérů toho současného (balkánská válka), děje obou příběhů se proplétají, minulé skutečnosti se ozřejmují, stejně tak jako jejich dopad na přítomnost.

Už jsem přišel skoro o všechny druhé zuby, třetí zatím bohudík nerostou, mohly by to být jen upíří... Nebo: dva upíři, kterým právě otevřela paní domácí, varují: "Nepleťte se nám do řemesla! My dobře víme, že pijete manželovi krev. I takové upírské myšlenky se mi při Upírovi honily hlavou. Pokud se za Dreyera stávaly upíry jednotlivci, rodiny, ba i celé vesnice, dneska jsou to možná velkoměsta a celé národy. Přestože mě upírské téma příliš nezaujímá, a ani tento film ve mně zájem neprobudil, žasnu jako vždy nad Dreyerovým zpracováním, které mě svou dokonalostí mrazí víc, než stádo upírů .

Na pozadí jednoduché detektivky vidíme svět, ve kterém se pohyboval Vincent van Gogh. Výsledky pátrání dle relevance: 1. Vincent se postřelil nešťastnou náhodou (doctor Mazery správně tvrdí, že se nikdo nestřelí do břicha, aby umíral několik dnů v bolestech), 2. Vincent byl zastřelen (proti oběma "podezřelým" jsou jen indicie), 3. Vincent se střelil do břicha sám, protože byl jiný (tj. divný)... Zajímavější tedy bude nejspíš výtvarná stránka filmu, která nás vtáhne do děje spolehlivěji než příběh. Proč nás Mistrovy obrazy tak fascinují (nestydím se zde použít toto nechutné sloveso)? Je to proto, že se nám jeho obrazy líbí samy o sobě (to je ovšem triviální výpověď) nebo bychom také chtěli vidět svět jeho očima? Pozn.: Na IMDb 335 čtenářů z 336 považuje za užitečnou informaci, že tohle je "The world's first fully painted animation feature". Alois Nebel je zřejmě dělaný stejnou či podobnou technikou, která je tu ale (bohužel) samoúčelná.

Vývoj pojmu svobody, ktrerý se historicky váže ke "svobodě od něčeho" (třeba od otrokářství nebo od pánů), ke "svobodě k něčemu" (seberealizaci nebo nebo k autentickému činu) až ke "svobodě k ničemu" - a to jsme doma tady, v obecně neurčité totalitě, i když bližší určení není zas tak obtížné. Jde ze o církevní stát (neplést s křesťanským), o nějž církev usiluje po celou dobu svého vývoje. Často se jí to skoro podařilo, mnohdy chybělo jen málo. Pozn.: Kdyby pod filmem nebyl podepsán Volker Schlöndorff, ke kterému mám stále důvěru, asi bych jej vypustil. Nicméně režie je nemastná neslaná, příliš explicitní; nalinkovaná, omalovánková notová osnova s předkreslenými notami.

Přestože mě "Tichá radost" zaujala více (před chvílí jsem musel pro odlišení zvednout její hodnocení na 5), považuji i "Soukromé životy" za velice zdařilý film. Výseč, kterou si Dušan Hanák zvolil pro popis soukromého života v "(r)evoluční" době, je pesimistická, nejen co do hradu z paneláků, omšelé nemocnice (snad jen děcká vanička byla trochu k světu) atd., ale především co do lidských aktérů - ani jedna osoba nebyla spokojená, neřku-li šťastná (ani tu holčičku zřejmě nečeká mnoho dobrého). Navíc se Hanák přichyluje k suché deskripci, nehledá žádná (pokud, tak jen virtuální) řešení, jakoby postavy režírovaly jeho a nikoli on je (možná právě tomu se říká "režisérský um"). Všechny postavy by se chtěly "darwinovsky" vyvíjet, ale jsou bez vůle (odpor je pouze kapricem), bez šťávy a jsou sexuálně apatické. - A tak jsme i já pochválil tento negativní film jen samými negacemi.

Pracovní název filmu "Broken Flowers" byl "Dead Flowers", obé pak v podstatě znamená "řezané květiny", ale současně také pak, nejspíš jen alegoricky, "zlomené květiny". A Míck Jagger zpívá písničku, která má s tímto filmem také určitou spojitost (pošta a typ květin): "Send me dead flowers by the mail / Send me dead flowers to my wedding / And I won't forget to put roses on your grave (Posíláš mi řezané (nejspíš zvadlé) květiny poštou / posíláš mi řezané květiny na svatbu / a já nezapomenu ti položit (nejspíš čerstvé) růže ke hrobu)". Podle jiných znamenají "dead flowers" heroin... Ale všechno je to jakési nejisté; v úvodní pošťácké scéně jezdí auta označená jako U.S. Mail i US Mail... A samozřejmě jistý není ani (Don) Johnston, z jehož (don)chuanství zbyl jsem suchý humor anglického typu, ne k chechtání, ale k drobnému souhlasnému úsměvu. Setkávat se s "Dead Lovers" je podobně nebezpečné jako by bolo setkání s mrtvými rodiči. Taková konfrontaci nejen otřese přítomným okamžikem, ale její působení v budoucnosti je mnohdy nesnesitelně vlezlé; a navíc jsou tu ještě znepokojivé mladé dívky a ženy... A na světě se poflakují miliony kluků, kteří jsou jeho potencionálními syny... Jarmuschovská road movie opět v jiné podobě.

Upřímně a poctivě natočený dokument o chlapci, který si splnil s svůj (tj. každého z nás) rokenrolový sen. Ostatně Patti Smith Group a Talking Heands byly poslední kapely, které mě skutečně zaujaly. Natočit po letech dobový dokument neni určitě snadné; nedostatky v něm jsou už jen vadou na kráse.

"Dies iræ, dies illa, v tom je teda, hrozná síla", zpívají způsobně dětičky u hořící hranice (my si to můžeme zazpívat třeba a la Tony Dvořák,) a neuvědomují si, že už hoří jim samým. Pokud bych nepřešaltroval do češtiny, pak dalším veršem je "dies tribulationis et angustiæ - den soužení a úzkosti" A už jsme doma (zatím ovšem jen ten, kdo si to uvědomuje - kdo si to neuvědomuje, je na to teď líp, ale brzy na tom bude hůř)... Má "Šalamounova píseň" nějakou naději proti „Dnu hněvu“? Sotva - ani jiná krásná písnička (Captain Beefheart) "Her eyes are a blue million miles" s ním sotva co svede... Dokonalé spojení scénáře (včetně skvělých dialogů) s režií v jedné ruce.

Tahle Páralova kniha měla kdysi kultovní charakter, těžko se sháněla; a můj tehdejší (ještě teenagerský) pocit: asi tak nějak to chodí, asi tak nějak se dospívá k milostným, karierním a spotřebním cílům. Asi nějak tak pronikají mladé generace do establišmentu. Film jsem si pustil jen proto, abych si tento pocit zpřítomnil, potvrdil ho či odmítnul. Možné to ovšem nebylo. Nemyslím si, že proto, že jsem se tak změnil, ale proto, že mi film tuto alternativu vůbec nenabídnul. Tuto, ani žádnou jinou!

Kaneto Šindó se dožil stovky. Doufejme, že při realizaci svého scénáře byl už natolik senilní, že ji ani nevnímal.