radektejkal

JFL ****, i přestože se mu filmový přepis líbí, v podstatě jej považuje ze trailler na knihu. I mně ve filmu něco scházelo, na rozdíl od něj jsem však nevěděl co. A tak z toho byla jen procházka mezi vypjatými osudy několika hrdinů; podobně, jako jsem se kdysi procházel finskou jezerní krajinou severně od Jyväskylä (od osmi večer do půlnoci, jindy nebyl čas - chodil jsem lesem podél břehů, abych věděl, kudy se vrátit - jednou jsem břeh jednoho jezera zaměnil za břeh druhého jezera, a měl jsem namále). Pozn. 1: Možná bychom ty hrdiny mohli zúžit tři - otce, syna a Erlköniga - a tak se snáze dobrat podstaty. ("Ich liebe dich, mich reizt deine schöne Gestalt; Und bist du nicht willig, so brauch' ich Gewalt." – nebo jak se domnívá Otokar Fischer: "„Můj mazlíčku, tvé krásné tílko mám rád – pojď po dobrém, sic budeš litovat!“ — nebo jak bych řekl já: "Mám moc tě rád a tvá postava se mi líbí, nebudeš-li však chtít, použiji násilí." Pozn. 2: Tesně před slednutím filmu byla v televizi reportáž o sexuálním zneužívání opečovávaných charitativními organizace; sotva to může být jinak, za nejušlechtilejšími, stejně tak jako za nejodpornějšími cíly, hledejme vždy ještě cíle jiné. Kdo neví jaké, ať se zeptá Sigmunda Freuda, je to ve všech jeho knihách.

Nájemní vrazi tvrdí, že oběť je nejlépe neznat, nic o ní nevědět. Tihle hoši se ale znali dobře: potkávali se na polích (bohužel jen válečných), pokřikovali na sebe z hradeb a pod hradbami, diskutovali a jeden druhému se vysmívali při soubojích. Přesto Řekové byli doslova "nájemní", kdežto slovo "vrah" nemělo při dobyvačných kampaních tohoto typu žádný smysl. Pozn. 1: Euripídēs je dramatikem, který si svojí antickou aktuálnost udržel až do naší doby; svědčí o tom i počet filmů natočených podle jeho tragédií, tento nejenom nevyjímaje. Ostatně mi jeho díla ladí s dramaty Čechovovými: hrozně se mi líbí, ale nic si z nich nepamatuji. Pozn. 2: Odysseiu (v překladu Otmara Vaňorného, 1921) jsem četl na Rujáně (tedy hodně daleko od Hisarliku), bylo mi 25 a první vydání této knihy vázané v kůži mám ještě doma (asi si ji dosud nikdo nechtěl vypůjčit). Pozn. 3: Τροία - dosud to zní krásně; stejně jako Ἑκάβη, Πολυξένη (o jejím obětování se zmiňuje až Ovidius, a něco tu je i ze Seneky) a Κασσάνδρα - taková jména se už holkám nedávají...

Je zajímavé, příznačné až přízračné, že předcházejícím filmem, který jsem viděl byly "Věci života" Clauda Sauteta. Oba filmy se totiž nesou ve stejném duchu, oba jsou vrcholně romantické (přitom je třeba se oprostit od prolhané hollywoodské romantiky, která nám za celá ta léta, už možná vešla pod kůži), oba jsou autorské výpovědi, oba tvrdí, že takový jako bude den, bude celá věčnost. Co se tedy honí hlavou Alexandrose (sympatický Bruno Ganz) a Pierra (neméně sympatický Michel Piccoli) v posledních okamžicích jejich života? - doufám, že u mě to bude trochu jiné... (Jako u Subjektiva *****) komentář zůstane nedokončen.

Věci života a smrti; k tomu druhému vede cesta mězi dvěma ženami. Nebo je tu jen jedna žena se dvěma tvářemi. Nebo je tu jedna tvář; muže, který je unaven vysvětlováním. Muže, který má při fatální smůle tolik štěstí, že neumře jako dobytek na jatkách (jako při většině smrtelných nehod, kdy strach je to poslední, co člověk zažije), ale může (má ještě čas) si popovídat se smrtí: o životě - a o smrti. To jsou věci života, ne smrti: "Proč přestala hrát hudba?" Hudebník usnul..."

Jako by lidem nestačilo, že umírají na nemoci, stáří a vlastní blbost, a musí si k tomu přidávat dalších tisíc způsobů. Proč to? Protože lidi nebaví se dívat na to, jak jiní umírají stářím a nemocemi, a zajímá je jen smrt vlastní blbostí a smrt na dalších 998 způsobů. Hrdinství je beze sporu hrdinstvím, tak jako zábava je zábavou. Raději bych méně hrdinství a méně zábavy; možná úplně málo hrdinství a vůbec žádnou zábavu. Pozn. 1: Příběh je vykonstruovaný s dostatečnou srozumitelností - a proto nemám potřebu jej sledovat až do konce. Pozn. 2: Od tohoto mimořádně nadhodnoceného režiséra mám ještě v zásobě "Mnichov", a pak - si od něj oddechnu.

Yves Montand hraje Daniela Anthonyho Mitrione (1920 – 1970), který byl popraven querillovou skupinou Tupamaros v Montevideu, vlastně ani ne rok před natáčením filmu, které rok předcházelo další "událostí" v Jižní Americe, svržení demokracie v Chile (dobře si to pamatuji, zrovna jsem nastoupil do školy v NDR, všude samé manifestace, vůbec jsem nevěděl, o co jde). Takže si to poskládej každý sám, co je to demokracie, kde se uplatňuje a co my s ní máme společného... Přestože příliš nevěřím v čistou korektnost Tupamaros (jak byla zobrazena ve filmu), kontra-polici, kontra-soudnictví a kontra-rozsudek a jeho provedení je fascinující - ovšem stejně tak jako postupné demaskování Mitrioneho aka Santora... Costa-Gavrasovy filmy (kdo chce: politické thrillery) jsou vrcholnými akčními filmy; naopak: co se za akčními filmy obvykle označuje jsou jen pomatené a bezkrevné (i když krve tečou potoky) slátaniny... Pozn.: Těmito událostmi a vzájemnými spojitostmi se zabývá kniha A. J. Langgutha “Skrytý teror”, vydaná v roce 1979 - s analýzou Costa-Gavrase není v rozporu.

Žánrová freska z Francie předválečné doby. Pokud bychom z ní vycházeli při úvahách, zda se Francie mohla ubránit Třetí říši, asi by nám vyšlo, že ne. Spousta akcí končící v zázemí, samá přelétavost, nesoustředěnost, podvody, korupce - i na takovém malém a ohraničeném místě, jako je tiskárna. A propo TISKÁRNA; zajímala mě od mládí (někdejší Muzeum knihy ve Žďáře nad Sázavou), později jsem polygrafii vystudoval a 30 let (přesně na den) jsem se živil projekcí a pak prodejem tiskových strojů. Přitom jsem navštívil stovku tiskáren na celém světě. A právě proto mě pařížská meziválečná tiskárna nenechala chladným, a její fungování mě zaujalo víc, než popis (nebo spíš jen náznak) vztahů mezi vedoucími a podřízenými, majetnými a nemajetnými, muži a ženami.

Pokud jsem včera (nebo někdy nedávno) prohlásil, že Carlos Saura "vyžírá" ostatním režisérům základní témata, pak to byl samozřejmě jen eufemismus. O Françoisu Truffautovi se dá ovšem říct totéž. Ale jak se říká, když dva mistři dělají totéž, nikdy to není totéž. Mezi Saurou a Truffautem leží filosofické kontinenty. Ale raději k Adéle Hugové, která se domnívá, že zamilovaná žena dokáže vše. Sama tomu říká něha, ale je to karmický soubor vášní a emocí, který "přežije" do dalšího znovuzrození (pokud něco takového existuje). Pozn 1: Postava Adély, je z dramatického hlediska velice náročná; Isabelle Adjaniová se jí zhostila tak, že člověku místy naskakuje h(n)usí kůže - podobnou roli hraje i v neméně zdařilém filmu Camille Claudel (1988). Pozn. 2: Příběh, který Adéla vypráví o své sestře Léopoldine je pravdivý - dokladem nejsou jen historická fakta, ale rovněž Adéliny sny. Pozn. 3: Truffaut říká: "Takhle to bylo!", bereme ho za slovo, ale i bez něho bychom o tom nepochybovali. Pozn. 4: Líbila se mi filmová hudba Maurice Jauberta.

V některých zemích (Německo za Hitlera, Čechy za komunistů aj.) byli duševně nemocní, vlastně spíše duševně jiní, považováni za vřed "normální" společnosti a zasouváni do ústraní nebo přímo exterminováni. Jinde (v oblasti latinské kultury) však byli považováni skoro za světce (třeba jako bláznivá Bernadetta). A Carlos Sauara, ve své snaze "vyžrat" ostatním režisérům zásadní filmová témata, si toho nemohl nepovšimnout. Jeho řešení je navíc myšlenkové košaté a odvážné, i když přísně v mezích slušnosti (všechno, včetně fantasmatických vzpomínek - ostatně Luizova /vynikající José Luis López Vázquez/ reakce na totemové předměty a místa je okouzlující). Pozn.: Do minulosti se můžeme kdykoli vracet; nikoli však na vlastní přání a nikoli v tehdejší podobě, neboť fyzické nezbytně umírá s každou sekundou.

Když si odmyslíme (a je to velice snadné) krásnou vilu a vilovou zahradu, zůstane nám jen schématický příběh plný floskulí a stokrát opakovaných pravd, ze kterých se stávají lži.