radektejkal

Do televizních Pátračů, Hledačů, Stopařů, se mi včera připletl GEN ještě většího pátrače, hledač a stopaře, Jan F. Ullricha, kterému jsem dal samozřejmě přednost, a který v pouhé čtvrthodině hovořil velmi pěkně o jazyku obecně a o lakotštině zvlášť (třeba si přečte tuto recenzi a pošle mi svou Gramatiku lakotštiny, která se jinak bude asi těžko shánět - i když sám jsem lakota, do ní bych asi investoval, vypadala moc pěkně)... Film jsem nicméně už viděl, takže jsem o nic nepřišel; a když už jsem zmínil lakoty, tak musím přídat i komanče, ale především navahy, kteří je hráli (až na Jizvu, kterého hrál německý žid Henry Brandon)... Děj filmu byl přehledný, momenty napětí střídaly okamžiky rodobyvtipného uvolnění (největším z nich byla bitka Martina s Čárlím)... John Wayne zde zahrál skutečně velice konzistentní roli, která může být považována za protiklad Olda Shatterhanda; každopádně je mnohem realističtější, a rozhodně nepředstavuje žádný extrém v pojímání indiána jako "ne-lidské bytosti", což byl v této době standard. Ethan (podlé této role pojmenoval svého prvorozného syna) má alespoň právo nemít je rád. Pozn.: John Wayne vyřešil při filmování několik ošemetných situací pomocí svého letadla, Navahové ho proto pojmenovali "Muž s velkým orlem".

Čechov napsal tuto hru (Platonov) údajně v sedmnácti (jisté věcí jsou ní ještě nedozrálé) a byla publikována až po jeho smrti (jisté věci jsou v ní už přezrálé); nicméně ji v podledních letech měla na repertoáru divadla v Praze, Brně i Olomouci. Michalkov je bezesporu mistr-vykladač předrevoluční doby, dovede jí vykládat i tehdy, když "děje dějí v jiné době". Přestože se Trileckij domnívá (viz text distributora), že to bude takhle a "že nic jiného už nebude", skladbu pro jeho/jejich mechanický klavír brzy utnou bolševici, a s ní celý okázalý zahradní (mám velkou slabost pro zahrady) piknik. Po shlédnutí filmu nás to může sotva překvapit. Pozn. 1.: V českých překladech a inscenacích bývá Platonov často označován (např. Ivan Wernisch) za darebáka. Pokud to přijmeme, bude třeba doložit proč a čím se vyznačuje. Anna Petrovna ho kárá: "Platonove, proč nám kazíte den svým otravným moralizováním? Zacházíte příliš daleko. A máte vůbec na něco takového právo?". Pozn. 2: Platonovovi je 35 let, má jakési povolání (vesnický učitel) a je ženat (celkem šťastně). Přesto se považuje za ztroskotance - tedy ve věku, kdy spousta současných mužů ještě dlí u maminky nebo u milenky a domnívají se, že na všechno mají ještě dost času. Pozn.3: Měl jsem k dispozici bohužel nekvalitní kopii; obraz střídavě připomínal francouzské impresionisty a ruské realisty, obtížně rozumitelné dialogy byly doprovázany permanentním šumem (pro změnu) elektronického klavíru.

Líbilo se mi to, jako koncept i jako jednotlivosti. Vlastně to byl jeden megapříběh, který se mohl odehrát v jednom dni, a odehrál se v jednom města. Přitom nešlo o kvalitu jednotlivých minipříběhů, ale vjem z celku, celkový dojem: "od upírů (min.) po mimy (max.)". Jsou to příběhy, které bychom snad mohli i sami pozorovat ve skutečném světě, kdybychom byli dostatečně vnímaví a měli dostatek fantazie. Na rozdíl od jiných se domnívám, že herci tu měli jedinečnou přílěžitost ukázat, co zvládnou i na tak malém manévrovacím prostoru, a pro režiséry to platí natutáč a jakbysmet. Pozn.: Přitom se nemohu nezmínit o velice vtipném paux pas v posledním kousku ("14e arrondissement"), v němž Carol (u hrobu Jean Paul Sartre and Simone de Beauvoir) zaměňuje Simone de Beauvoir za Simona Bolívara. Nedovedu si to vysvětlit jinak, než že si Alexander Payne z Nebrasky dělá prču ze svých Američanů.

V aranjeuzských zahradách je možné se uzdravovat, dohánět zanedbané, ale také se vžít do Clyda Griffithse (z Dreiserovy "Americké tragedie"); pro mě asi nejsilnější moment. Dalším silným momentem je skutečnost, že Antonio vidí všechny podvody, které používají jeho rodinní příslušníci (a nejen vždy ke svému vlastnímu prospěchu), ale už si to nedovede srovnat v hlavě - a hlava, to je přece jeho nejdůležitější orgán, o který celý film bojuje. Afázie je sice to nejhorší, co mohlo zrovna jeho potkat, a co ho definitivně vyřadilo z profesního života (viz schůze představenstva), ale také tím dostal novou šanci, právě z takových svazků se vymanit a začít znovu a začít jinak. Závěr filmu je na prvý pohled šokantní (tedy saurovský), z druhého pohledu však opět nabízí několik řešení a východisek...

Zde použijme metodu subtraktivní; odstraňme název filmu "Kafka" (můžeme ho nahradit třeba "Jacky Daw" - taky to nezní špatně, dokonce i víc americky). Nechme ho pracovat v úřadě, ale odejměmě mu jeho "pomocníky" a další narážky na jeho románové postavy. A odhalí se nám (možná) jedno z Arbesových romanet (třeba dosud nenapsané). Tak se budeme i při sledování filmu cítit uvolněněji a bez zbytečných křečí přijmout to, co nám Soderbergh nabízí. Pozn. 1: Atmosféra Prahy mě nepohltila (až na výjimky, Santini..., pro mě architektura skončila stavbou první gotické katedrály). Pozn. 2: Franze Kafku, který napsal "Proměnu" - bezpříkladnou novelu, kterou si mohl vzít jako příklad jen Samuel Beckett - je třeba vždy odlišovat od všech ostatních kafků a kafkáren. Pozn. 3: Hradčany alias "Zámek": do něj se Kafka dostal až za Václava Havla. (Opačný názor, že se Havel dostal na zámek/hrad až za Kafky, je ostatně také možný.)

Myslím si, že filmy tohoto typu, pokud nezačínají převládat, tvoří již značnou část "kinematigrafického pokladu". Vyznačují se (pokud možno) originálním příběhem, sociální a kriminální zápletkou (přičemž policie a úřady jsou spíš už jen karikaturami), od plic vedenými dialogy s nadměrným (tj. často zbytečným) využíváním exkrementálního výraziva, konzistentně vedenou režijí a kamerou (která má ovšem pouze svůj přísně vymezný prostor). Pozn. 1: Nedávno jsem viděl o 20 let novější film, "Tři billboardy kousek za Ebbingem ", a obecně mi to připadlo dost podobné, podobné sdělení, podobný styl, již určitá manýra. Pozn. 2: Jako hřáči kulečníku je pro mě Henry Fool koulí č. 1, která se zastaví a předá energii kouli č. 2, přičemž koule č. 1 je samozřejmě stále ve hře. Pozn. 3: Do scénáře by se možná hodila i rýmovánka z dnešního tisku: " Obří slalom žen / byl kvůli větru odložen". Třeba při hře na správné a falešné příkazy "Simon Grimm Says". Pozn. 4: Opravdu jsem nechtěl tento film nijak zlehčovat, stalo se to nějak přirozeně, spontánně...

Název filmu je synekdochou řčení "den Wald vor lauter Bäumen nicht sehen könnten", které známe - a často používáme - i v češtiny "Nevidět les pro stromy". Český název je tedy (jako skoro obvykle) absolutně zmatečný a zde přímo zavádějící (irreführend), pokud si ovšem někdo nedomyslí sloveso "nevidět" (slovesa se těžk domýšlejí), a to pochybuji, že někoho napadne, pokud by to mělo být řešení, tak raději "Nevidět les" (němčině napomáhá v názvu vymezovací zájmeno "lauter"). Tedy: pro "jednotlivosti nevidět celek". Původcem tohoto rčení má být údajně Ovidius, který ve svých Žalozpěvech cituje větu "Frondem in silvis non cernere" (nevidět či nerozpoznat listí v lesích), také pěkné, i když to může mít zcela opačný význam.... Postava manio-depresivní učitelky, která vyzdvihuje svojí veselost a upřímnost a potlačuje svoje problémy a stresy, patři k archeytpům postmoderní doby; když neunese odpovědnost za sebe samu, předá ji stroji - autu. Spíš bych se ale chtěl na to podívat z hlediska lesa (systému) a ne jen stromů (Maren Ade). Připomeňme si brutální školský systém v Německu až do 2. války, až sadistickou šikanu prováděnou učiteli, i mládence, kteří po neúspěšné maturitě skočili z okna. Bylo to zlé, teď se to mění, a opět to není dobré. Ostatně prudké zvraty v krátké době patři neodvratně k povaze německého lidu (nebo jen "zur erbgesunden Sippe?"). Jinak také řečeno: když se jim daří, jsou samá galantnost a fair-play, když jde do tuhého, neznají bratra ani učitelku. Pozn.: Ještě slovo k manio-depresivní povaze; to je ta, kterou se vyznačuje 99% normálních lidí. V podstatě jde jen o to (na rozdíl od učitelky): příliš se neradovat, když se všechno daří, protože depka už je na cestě, a příliš nesmutnit, když všechno jde do kejlu, protože nastanou zas lepší dnové. Navíc zde nejde o nějaký ostrakismus nebo šikanu, jde o pozvolné propadávání se do osudu své vlastní povahy - a kdo za ni může?

Přestože nemám rád filmy z homosexuálního, ani přepychového prostředí, našel jsem ve filmu "Chiamami con il tuo nome" (český překlad "Dej mi své jméno" považuji za velmi dobrý, protože při snaze o přesnější překlad čeština selhává) mnohé obecnější kvality. Ad 1: Elio, sedmnáctiletý, víc homo než hetero sexuálně zaměřený mladík, velice inteligentní a distinguovaný, prožívá, možná ne úplně typickým způsobem, období, které je pro (snad) každého velice bolestným prokousáváním se z kulky sexuálního zapouzdření a následným tápáním v pozměměném světě. Ad 2: Italskou zahradu, krajinu i město mám rád: opracované kameny, které leží na svém místě tisíc či dva tisíce let, zahrady obhospodařované po staletí, kultovní místa, tradiční a sebejistou vyšší středostavovskou rodinu - i skulptury Praxitelovy školy; a nemusí to být Afrodita Knidská ani Venuše Mélská - a nemusí to být ani Praxiteles!

Hned v úvodu se dozvíme, že "Tolstoj je nejslavnějším spisovatelem na světě". Ano, pokud bychom mluvili o románu "Vojna a mír", dalo by se souhlasit s tím, že je to "román románů", povídky jsou také vesměs velice dobré, u Anny Kareninové je to však už slabší a Vzkříšení je více méně jen proklamativním dílem.... Ostatně Jay Parini, autor románu "The Last Station" (1990), tj. filmové předlohy, je Američan - a jak známo, Američané vidí všechno (zvláště Rusko) poněkud jinak; a také, když konec není happy, musí být alespoň sentimentální (jedna hvězda dolů). Dík mu ovšem patří za to, že opět rozvířil tolstojový kult, který žije právě především z víření. I když bych se s románem srovnával asi obtížně, s filmem se srovnám snadno. Zřetelně viditelné a přehledné vztahy, však mohou klamat. Poměrně nejzřetelnější je vztah manželů Tolstých (především z dopisů a dokumentů, i když beletrie jej dokáže docela zajímavě zapouzdřit); ostatně jde o archetypální vztah starých milenců, z nichž se jeden rozhodne jít svou vlastní cestou. Kdysi mě zaujala propagace pohlavní zdrženlivosti (jak u Tolstého, tak u Ghándího); oba však, když to na ně přišlo, šli za manželkami, které už s "cudností" byly smířeny. Složitěji se vyvíjí vztah mladých milenců (Valentin a Máša). A ještě složitěji (nedomnívám se, že byl dosud ve všech důsledcích pochopen) vztah Tolstého a Čertkova (sám v něm vidím analogii vztahu Krista a Pavla, přestože se nepotkali - ano, nepotkali se skoro v ničem. Pozn. 1.: A kam tak pozdě vyrazil LNT? Do bezdomoví? Nebo domů, na Kavkaz, kde prožil nejlepší léta svého života? Pozn. 2: Snažil jsem se něco víc dozvědět o tolstojovské komunitě Teljatinka, ale zatím se nedaří. Našel jsem zatím pouze Pariniho román v italštině. Pozn. 3: Tuto krátkou recenzi věnuji Sofii Panteleitové (Chemniitz, Německo), která byla celý život věrnou "tolstojkou", i když její velké přání, navštívit Jasnou Poljanu, se jí nesplnilo; před třemi lety zemřela na nevyléčitelnou nemoc.

Jedna z populárních (brutálních a vulgárních) "nových" detektivek poslední doby Šóšankem (číslo 1) počínaje, přes Zelenou míli (3), Sedm (5) a Pulp Fiction (13), až po Fargo, Natural Born Killers a dalších pár tuctu kousků - a máme tu hned zjednodušený žebříček filmového umění. Přitom musím říct, že Three Billboards Outside Ebbing, Missouri, USA, je z nich nejsympatičtější, nebo abych se vyjádřil upřímněji: nejméně nesympatický. Pozn.: Na: http://www.imdb.com/title/tt5027774/quotes jsou uvedeny části scénáře, které diváci považují za obzvlášť zdařilé. Je jich tu nezvyklá spousta, a každý něco říká o divákovi a dalších, kteří se s nimi ztotožňují. Přitom ani tolik nejde o to, o čem se mluví, ale co se dělá: ženská vrtá zubařovi palec pod nehtem a hazí molotovovy koktejly na četnickou stanici, policajt vyhodí z okna šotouška atd. (nikdo je za to samozřejmě nepeskuje). Tím je dán nový precedenční zákon: Nepotrestali jste násilníka a vraha, takže menší zločiny budou také nepotrestány. Nakonec bych všem obdivovatelům tohoto filmu ještě doporučil: přestěhujte se do Ebbingu, tam si můžete dělat, co chcete, a navíc tam zažijete spoustu srandy!