radektejkal

Děs a hrůza. Stačí jeden hloupý soudce, podivný zákon (soud bez přítomnosti "obviněného" a obhájce) a "přirozeně" fungující (celo)ženská mafie (lesbické vztahy tu nehrají žádnou podstatnou roli), a senior je bez šance. Něco mi to připomíná ze života, ale asi to nechám radějí stranou. Když se na scéně objevuje (celo)mužská ruská mafie, napětí se snižuje téměř na minimum. Pocit, že se teď dá všechno do pořádku, nás zdánlivě uklidňuje, Neschopnost mužů si však přímo žádá o novou organizaci tohoto "senior joint enterprise", spojení schopných. Proto nás nabídka potupeného bose ("Bos taurus") ani nemůže příliš překvapit.

Šest režisérů by se v životě asi neshodlo, v kosmu však ano (v kosmu je vždy "něco ztmelujícího", zde je to především kamera jednoho z režisérů, André Turpina). Kosmos rhizomicky expanduje, sám o sobě a se vším co je v něm. Expandují i příběhy, které kdesi mají svůj počátek, ale nikde svůj konec. Jsou nastartovaným autem z cizí baterie. Ano, příběhy by mohly být jiné, nekonečně jiné, a možná by mi víc pasovaly, ale tyhle bych nevymyslel.

Asi by se to dalo udělat lépe. Koexistence japonské posedlosti sexem a militarismem a skandinávskou touhou po zážitcích za každou cenu, by mohla mít i jiné vrcholy. A také lépe než Akční / Drama / Pornografický by slušela Komedie.

Pokus o natočení dokonalého filmu (obrazu) o hudbě a o citech, které vzbuzuje (na základě Dvořákovy Humoresky), nedopadl sice dokonale, ale Joana Crawfordová by přivedla k životu i mrtvolu (pořád myslím na poněkud již zastuzelou hudbu). Delší hudební vložky by nevadily, kdyby se čas pak puazy v dialozích mocně nedoháněly  přemírou slov. Všiml jsem si poněkud občas nepřirozené polohy Paulovy levé či pravé ruky při hraní, ale teprve na IMDb jsem se dozvěděl, že za něj hráli dva "umně" skrytí virtuozové, jeden prcoval na hmatníku a druhý se smyčcem. To se mělo ukázat, alespoň v závěrečné hudební vložce! Bylo by to příznačné pro celé dění, hned by se vidělo, kdo prodlužuje tónovou výšku a kdo ji dokáže rozeznít.

Umírající matka je bez výjimky problémem. Tady za předpokladu, že ji přežijete. Buďto se o ní staráte a máte pocit, že něo ztrácíte. Nebo jí někam pošlete a pak máte výčitky svědomí. Nebo ji dokonce nějak pomůžete na onen svět a poton se - podle nátury - z toho nějak vymotáte nebo to nezvládnete. Tento (příliš) krátký film má smysl. Sám jsem to prožil a několik lidí, kteří to prožívali, mi o tom vyprávěli. Znám ale i takové, kteří zavřeli oči a zacpali si uši a utekli pryč. Samozřejmě - oproti filmu - to nikdy není tak zběsilé, ale také to netrvá dvacet minut, ale léta.

Nevím, jak předcházející díly, ale tento se rozhodně nepovedl.

Možná je to jen proto, že obecně nesdílím zálibu ve fantasmatech, ani fincherovských. Určitý klad však tento film přece jen má: nápad. Zobrazit cestu divnitř sebe sama pomocí nepředvídatelné "akční hry". A v tom je právě ten problém? Je to vůbec možné? Ficher rezolutně tvrdí, že ano. Hrdina je očištěn od své sebestřednosti, je z něj "nový člověk" hned si domlouvá rande a připravuje na "nový život". Nakonec se ale ukáže, že ta hra je nepředvídatelná pouze pro něj. Jeho hru (tedy hru s ním) řídí obrovský štáb, který ho má zcela pod kontrolou. Závěrečná katarze, pokus o osamostatnění se, tedy nalezení "boha, který to všechno řídí"  je tedy pofiderní a jeho "životu po životě" se moc věřit nedá. Minusem tu jsou "vysoké" nároky" na diváka, který téměř dvě hodiny musí sledovat "podivuhodná dobrodružství" hrdiny ve stále se opakujícím sledu "ohrožení a vyváznutí jen tak tak", kterými je chronicky zatížená celá filmová historie. Ale jak se říká: aychom se někam dostali, musíme vždycky něco protrpět.

Proti Gudauliniho či Verbalovu - či jiných podobných -posouzení a hodnocní není třeba se vzpouzet, a to jak z hlediska Cosy Nostry obecně, tak Tomasse Buscetty zvlášť. Luxus a moc podmíněné zabíjením lidí a rauš (adrenalin) z neustálého ohrožení vlastního života není pro většinu lidí asi příliš lákavé. K tomu se dá přijít i jinými cestami. K mafii vedou přesto dvě zaručené cesty: "pocit vlastní míněcennosti" (mávnutím kouzelného proutku a z Nikoho je pan Někdo - často je tomu však třeba zasvěcení vraždou), takovému nutkání není příliš obtížné odolat, a "touha po pomstě", kterou mafie dokáže naplnit mnohem lépe a efektivněji než jakákoli jiná organizace. Vzpoměňme na příběh Ameriga Bonasery v úvodu Puzziho Kmotra. Odolat tomu je již mnohem těžší a v mnoha příppadech nemožné. Navíc omerta je základem každého partyzánského hnutí, kterou vždycky někdo poruší. Neznamená to, že byl méně partyzánem; jen to, že jím již není. A proto i soudit by se mělo za to, co se stalo, a ne za to, co se nestane. - Film pojednávající zřejmě složitý vztah Buscetty a prokurátora Falconeho by mohl být ještě zajímavější.

Shodnu se se všemi, kteří považují film za zvláštní, ba dokonce bizarní. Vstupní scéna s dráčkem/ptáčkem, který usedl přesně na Romyno pozadí, je už svým způsobem fantastická. Společnost složená z jedné ženy - zbytek jsou muži - také není běžná. Přestože film je nabitý sexem a násilím, příčinou jediné smrti je srdeční slabost. Jsem zvědav, zda bych uhodl jméno režiséra, kdybych to předtím nevěděl. Něco mi říká, že ano.

Brácha má teda větší tah na branku. Děj se dělí na nesouvislé soupeření s gangstery a s policajty. Vše doprovázejí bezobsažné bonmoty. Kromě finské krajiny, která mi připomněla roviny, lesy a jezera této zvláštní země, jsem se tu nemohl "ztotožnit" s ničím.