radektejkal

Hodně ambiciózní, ale nepříliš podařené. Film nezachrání vizuální narážky na řecké mýty: Poseidón nebo Próteus (Dafoe), Prometheus (Pattinson), ani na Lovecrafta, jehož bezbřehé zlo je příliš skryté na to, aby se dalo vyjádřit prostou souhrou dvou nejvyhraněnějších lidských pudů, sexu a násilí. Toto "divadlo" pro dva herce je příliš odhalené na to, aby mohlo nést jakékolii poselství: pokud by mělo jít o prométheovský mýtus, pak racek mu trhá játra pouze za to, že zabil jiného racka, a pokud by mělo jít o lovecraftovský mýtus, pak je zlo sice přítomné od začátku, avšak projevuje se příliš průhledně a vyzpytatelně. Zřejmě se tdy jedná ještě o něco jiného, třetího: nejspíš setkání dvou psychicky narušených osob v příliš úzkém a oživeném prostoru (hučení, blýskání, představy, vytěsněná minulost).

Na rozdíl od zdárě vedených recenzí v řádné češtině na čsfd (oblíbení uživatelé) jsem neustále zděšen překlady názvů filmů (idiotští distributoři nebo jiní specialisté) Perské lekce je toho markantním příkladem. Je to tak, jako kdyby se rodiče ptali žáka: Jaké předměty jste měli dneska ve škole? a on by odpověděl: Měli jsme matematiku a českou lekci. Perskou lekci dostali Řekové roku 490 př. n. l. po bitvě u Eretrie. Nazvat tento film Výuka perštiny (nebo Erfindung einer Sprache - Objev nového jazyka podle autora povídky Wolfganga Kohlhaase, jž se film inspiruje) by snad negativně neovlivňilo kasovní zisk. Nakonec "žák" zjistil (my to věděli od začátku), že se nejedná o žádný jazyk, ale šifru. Šifru navíc srozuitelnou jen z jedné strany. Seznam vězňů účelově zašifroval a dešifroval "učitel", ale sám pro sebe. U verze filmu, který jsem viděl, se zobrazovaly titulky přeložné Googlem. Tady další šifra, které jsem rozuměl, protože znám německy. Přitom mě napadlo, že by "googlovské překlady" mohly být základem "nové češtiny". Čeština by se neučila (učila by se pouze angličtina) a používala by se v té formě, v jaké ji nabízí Google, včetně chyb, dezinterpretací atd., tak jak již dnes činí četná domácí media (Hlavní je mít správný životní feeling a self-couching, neztratit self-control a mít všechno vytuněný, vymazlený a vychytaný.).  Málo už jen k samotnému filmu: poměrně vysoký standard, zvláště po stránce scénáristické a herecké. Za jednovětou recenzi se omlouvám, film je pro mě sice zážitkem, ale nikdy konečným cílem.

Kdybych o tom věděl, nejspíš bych se tam stavil, a možná i přespal, při cestě z Lyonu na jih. Ale nejspíš ne, fotky a filmový přepis stavby Palais Idéal, postačí. Pěkný romantický film, jak to Francouzi umí. Pošťák Ferdinand Cheval patří do spolku Donů Quijotů, jehož cílem je odolat senilitě tím, že jeho členové zemřou v příslušném věku při konání hrdinských činů. - Pár poznámek opět k názvu. Film se jmenuje Neuveřitelný příběh pošťáka Chevala, pokud toužíme po jiném překladu, pak nejspíš Dokonalý či úžasný palác, v žádném případě ideální, toto slovo nelze spojovat s palácem, aniž by vznikl nesmysl (palác jako idea). Nanejvýš se můžeme ještě poučit z "poetických" postupů. Verš ve slavné fantazii Arthura Rimbauda Ma Bohème: mon paletot aussi devenait idéal, překládá Nezval: Také můj svrchníček byl jen vidinou, Čapek: můj svrchník z sebe málem skutečnost už shodil, Hrubín: svrchník jen iluzí byl málem, Kadlec sice: můj kabát taky byl už jenom ideál, všechny překlady se však shodují v tom, že Rimbaudův "kabát" už byl jen pomyslný, byl jen jakousi imitací kabátu nehodného tohoto slova.

Někde po Hararu se kdysi toulal i Arthur Rimbaud, ale ten tu nesbíral katu jedlou (Catha edulis), ale prodával zbraně. V poezii ho sice nikdo nepřekonal, ale v prodeji zbraní byl amatér. Jako sběrač katy by se lépe snoubil se svým původním zaměstnáním, kterého se v Habeši zcela vzdal. Řekněte mi ale, na kterých internetových stránkách verbují sběrače katy a na jakých se dá stáhnout zpěvníček písní, které se přitom zpívají. Smysl jednotlivých technologických kroků jsem sice nepochopil, ale vypadají velice prostě... Film ale není oslavou této země, ale loučením se s ní. Kdo by po hladomorech v letech 1984-1985 a 1998-2000 čekal na další, který je přede dveřmi nebo už za nimi? Kdo by váhal, když na tři základní komodity - pitná voda, energie na vaření a polotovary (a kata, protože tu kromě víry není nic, co by mělo chuť života) - nejsou peníze a bez peněz se získat nedají. Mobil či televizi, které tu mnozí vlastní, nejsou příznakem přežití v žádné části světa. Mluví se tu často o "věčné vodě života", přitom zdaleka nejde o zázračnou vodu z pramene Panny Marie Lurdské či jinou vodu věčného života či mládí, ale o "obyčejnou vodu" pro napojení lidí, zvířat a rostlin... Každý, kdo uvažuje o přílivu imigrantů do Evropy, by se na tento film měl přinejmenším podívat. -- Není třeba, že se jedná o autorský film Jessiky Beširové, tedy opět ženy, které v tomto tisíciletí vévodí světové kinematografii. Scénáristka, kameramanka a režisérka JF je současná americká filmařka etiopského (otec) a mexického původu. Mládí prožila v Hararu, kam se pravidelně vrací.

Nechal jsem se rozptýlit mobilem, nedávala jsem pozor a přejela psa. Byl to určitě pes, ale nemusel to být pes, mohl to být i člověk. Kdybych přejela člověka bylo by to mnohem horší. Stejně jako pes tam mohl být člověk. Potom bych nepřejela psa, ale člověka. Co jsem do něj narazila mě bolí hlava. Jak si tedy mohu být jistá, co čeho jsem narazila... Před pár lety jsem na silnici zúžené sněhovými barieramu předjížděl skupinu holek. Jel jsem pomalu, ale zrovnak když jsem je míjel, zvedla jedna z nich ruku do pravého úhlu a střetla se s mým zrcátkem. Zastavil jsem a chtěl jí odvést do nemocnice. Rozhodně to odmítla, tvrdila, že to nic není, a tak jsem jel dál. Možná jsem byl v podobné konstelaci jako "bezhlavá" hrdinka tohoto filmu. Co když ta ruka nebyla v pořádku a dojde ke komplikacím?... Mile mě překvapilo přijetí a hodnocení filmu na těchto stránkách, většina komentářů nepochází zřejmě od "bezhlavých" diváků; boogieman dokonce popisuje zásadní zvrat děje a v podstatě jeho tajenku: hrdinka sa presúva od snahy zistiť čo sa stalo k snahe sa s tým vyrovnať, nech už to bolo čokoľvek. To, co se stalo, stalo se jí, Verónice, pouze jí a nikomu jinému. Proto také nikdo jiný to nemůže pochopit. Skutky ostatních jsou neúčinné a jejich rady bezradné. Musí to nejen sama zpracovat a sama se s tím vyrovnat, ale navíc to musí provést tak, aby tím neohrozila ostatní a jejich běžný život, jejich vztah k ní a její k nim.... Ještě zbývá úvaha o tom, zda role Veróniky je spojená s jejím pohlavím (tedy genderová) nebo ne. Nejspíš ne. Určitě je však spojená s dobou. Dnes se takto už nikdo nechová, dnes chce i (pseudo)bolest být viděna, nejlépe v televizi.

To, že se v poslední době točí tolik filmů o přátelství staršího muže a malého kluka vně rodinných vztahů, má určitě nějakou sociální příčinu. Tou zřejmě je, že taková vztahy měly kdysi (pro oba zúčastněné) velký význam a že nyní je jich poskrovnu, nebo se opět začínají prosazovat. V mladí jsem podobný vztah neměl, ve stáří ano, to jest nyní. Sám film je jednou z podařených variací na toto téma. Je pomalý, protože se zde nesmí nic uspěchat, a je milý, protože zde nesmí dojít k pochybnostem. Cody a Del - přesto, že život jednoho začíná a druhého končí - si k sobě našli cestu a možná už tuší, co všechno tím získali.

Pokud někdo ve filmu pěstuje krávy, není třeba se domnívat, že se vzápětí objeví padouch/padouši, provedou zlý čin a banda dobráků je bude pronásledovat, dokud je nezničí. Jane Campionová si vymyslela příběh, který není zdaleka tak hloupý, jak bylo naznačeno v první větě. Co bylo uspořeno na sergio-leoneovských akcích a woody-allenovském kecání, bylo investováno do psychologické drobnokresby - zde se tím rozumí dlouhé záběry na hlavy, které nejednají ani nemluví, ale přemýšlejí, zvažují své další kroky a dolaďují svoje záměry.  - JitkaCardová zde (na těchto stránkách) zvažuje esteticko-etický ideál "kalokagatheia" ve smyslu spíš fyzické kultury, v posloupnosti Bronco Hernry, Phil a Peter; pouze oni také viděli v horách psa a jeho sílu - etická část tu však přichází poměrně zkrátka. Není tu nikdo komu bychom ji mohli přiřadit, rozhodně ne oněm třem. Myslím, že tímto klíčovým slovem se film neodemkne. Nebo přece jen... K filmu se spíše vztahují (nejen citované) žalmy krále Davida (kap. 22):  20 Ty však, Hospodine, nevzdaluj se mi, ty, sílo má, mi pospěš na pomoc! 21 Vysvoboď od meče duši mou, z moci psů tu mou jedinou! 22 Zachraň mě prosím před tlamou lva, vyslyš mě před rohy buvola!.... Pokud je následující příběh pravdivý, tak tu přece jen máme padoucha: Peter slíbí matce, že ji zprostí ničivého vlivu Phila Cumberbatcha. Vetře se do jeho přízně a díky němu se naučí jezdit na koni. Sám se vydá do hor a z krávy nakažené anthraxem vyřízne tkáň. Tou nakazí Phila, který umírá v křečích a bolestech. V závěrečné scéně pak sleduje z okna návrat matky a jejího manžela, druhého Cumberbatcha, z pohřbu. Vidí, že jeho plán a čin byly úspěšné.   

Byl jsem unavený a líný, a nechtělo se mi na nic myslet. Rozpoložení díváka v okamžiku dívání se na film, je nejspíš důležitější, než se běžně předpokládá. - A pokud byl Artemio obyčejný vesnický balík (jak by se dal přeložit název filmu, který se tak vztahuje více k vesnici než k městu), pak si z venkova přinesl do města mimořádně pozitivní vlastnosti (zvláště v kontrastu s jeho partnerkou Angelou), které mu nejen umožňovaly přežít, ale i začlenit se do městské společnosti (byt, povolání, byť neúspěšná, kontakt s druhými,...), a sám je deklaruje jako trpělivost, schopnost čekat, přestávat svoje trable a rozmary jiných (jako rozmary počasí); neopustil ho však ani selský rozum. To, že před Angelou dal přednost Marii Rose ukazuje, že mantinely dané hranicemi polí, respektuje i on.

Už mě tohle systematické (filmové) přepisování dějin nebaví. Nicméně opět zvítězili Němci (zde s pomocí Američanů) nad zavilými nacisty, kteří však nebyli až tak zavilí a ničemní jako Rusové. Nakonec se za Hitlera se už modlila jen jedna stará babička, a to ještě růženec. - Nevím, jak seriál bude pokračovat dál, ale tohle mi stačilo. Už žádný německý film z války natočený v tomto tisíciletí! A český raději také ne! - Připománím ještě jinou událost z této doby, která se stala kousek od mého bydliště ve Velkém Meziříčí (kolem Balinky a Oslavy jezdím každý rok na kole). Ta byla zajisté skutečná, byť z hlediska "filmového umění" nepravdivá!

Kdybych měl nadevše rád souměrné údy, štíhlá těla, a jejich trhavé pohyby v hudebním rytmu, extravagantní obleky, převleky a návleky. Prostě skotačení mladých žen a mužů, byl bych z toho zřejmě na větvi. Myslím ale, že ani Everly Brothers by ze zmuzikálování své písničky v extatickém tanci smrti příliš nadšení také nebyli. A myslím, že se mýlí i Gudaulin: tenhle žánr mě, jako diváka, kterému moderní balet mnoho neříká, nedokázal dost-statečně upoutat.