nash.

Dokonalá ukázka toho jak lze vměstnat veškerou poetiku dětství, lásku k rodičům a krásu Provence do jednoho filmového, nebo spíše literárního díla. Laskavé, milé, zábavné, dojemné i humorné, okouzlující, s magickou atmosférou prázdnin a nostalgie starých časů, kdy se ještě tolik nechvátalo. Film, který opravdu voní tou nezaměnitelnou vůní léta a prázdnin, kterou si pamatuji i já, přestože z úplně jiné doby, úplně jiného kraje a úplně jiného koření.

Poslední velký Harlinův hit je i po letech originální akční peckou, která potěší oko i srdce diváka. Od strhujícího prologu po záveřečný duel vzrušující a skvěle šlapající jízda. K tomu majestátné horské vrcholy jako originální kulisa, Sly ve vrcholné formě a výtečně odporná smečka padouchů v čele s dokonalým Lithgowem. Dokonalá žánrová klasika, které rád odpustím všechny přešlapy.

Svižně ubíhající jednohubka, která se nezdržuje žádnými odbočkami a příliš ani logikou, neúnavně šlape na plyn od první do poslední minuty a ve své jednoduché přímočarosti nepostrádá solidní dávku napětí. Snaživá Kim ukáže jak důležité je učit se už na základce fyzice i biologii, Statham svého Drsoně hraje stejně jako hraje své Jasoně a Macy si s přehledem a bez námahy střihne kopii Duvallova Pendegrasta. Jeden večer to v pohodě utáhne.

Co se škádlívá, rádo se mívá. Téma, na kterém lze vystavět nekonečné množství variací. Tato patří k těm povedeným. Zábavná ve střetech hlavní dvojice, kde Shirley hravě přeherává Nicolase i když je nutno uznat, že ten s ní povětšinou statečně drží krok. Ostatní jen přihrávají a vytváří kulisu. Na první pohled nenápadný, přesto povedený a zábavný film, lehce okořeněný vážnějším podtónem a emocemi, které však pokaždé když hrozí vystrčit růžky, shazuje hláškou nebo vtípkem.

Startoval jsem v očekávání solidní inteligentní hard sci–fi, které se vzalo nevím odkud. Vizuálně zručná, občas nápaditá podívaná potěšila oko, jenže jak signál putoval dál po očním nervu, potěšení se vytrácelo. Jako vždy mám totiž problém pokud scénář míjí elementární logiku a vydává se krkolomnou nelogickou cestičkou, jen proto, že je pohodlně dlážděná ověřenými klišé. A ještě horší to je, pokud přitom cestou přehlíží další logické body do očí bijícím způsobem. Což je případ Sunshine, kde mým nejčastějším pocity v první půlce bylo „Cože?“ a "To snad ne?" Nakonec jsem však pochopil, že chyba je na příjmu. To když mi došlo, že ten vychvalovaný film je vlastně jen vizuálně nazdobenou, ale jinak nesmyslnou béčkovou vyvražďovačkou. Vybíjenou, kdy se někam zamkne X lidí, zahodí se klíč i logika a pak už jde jen o to kdo, kdy a jak zemře. Jenže ve chvíli, kdy mi to došlo, bylo už pozdě vracet se na začátek.

Pomalu plynoucí a typicky evropsky pojaté drama o tom, co všechno je člověk ochoten udělat pro záchranu dítěte, o tom, jak těžké je opustit kuklu zažitého stereotypu, i o tom, že to, co je opovrženíhodné, se někdy skrývá někde plně jinde než se na první pohled zdá. Depresivní, přesto pozitivní, hořké, přesto místy nenápadně úsměvné, strohé, přesto pocitově bohaté a zručně unikající všem z tématu hrozícím nástrahám. Největším kladem je Marianne Faithfull v hlavní roli, přirozená, přesvědčivá nejen úsporným způsobem vyjádření emocí bez velkých gest a slov. Nemusí mávat rukama a vysvětlovat, stačí jí pohled, výraz, nepatrné gesto. Což režisér ještě podtrhává afektovaností některých postav kolem ní.

Středověká Evropa japonskou optikou? S postavami, které sice mají evropská jména, ale výrazně japonskou mentalitu? A to vše navíc jako manga? Proč ne. Zajímavá kombinace a svým způsobem zábavná. Neznalost seriálu se však v tomto případě ukázala být příliš velký handicap. Ani samotný příběh, ani žádná z postav mě totiž nezaujaly natolik, abych byl zvědavý co bude dál. V podstatě by se dalo říci, že až na jednu scénu (smrt malého chlapce) to celé ve mně nerozeznělo žádný pocit. Ani libosti ani nelibosti.

Občas si při sledování starých filmů říkám, proč už dnes nikdo takové věci neumí natočit, nebo pokud umí, proč je nenatočí. Frank Darabont evidentně umí a natočil. A je radost se na to dívat. Od první do poslední minuty dokonale vystavěný scénář, který je poctou starým filmům a nevynechá jediný jejich prvek, včetně těch kouzelně naivních, které inovuje a přece jim současně nechává původní kouzlo, navíc je obohatí řadou nápaditých drobných odkazů a vtipných narážek a ještě to pro mě osobně celé povýší na druhou zasazením do prostředí prodchnutého láskou ke starým, dřevem vonícím kinům, které mám tak rád. A totéž co o scénáři platí do posledního písmenka také o atmosféře, kameře a hereckých výkonech, kterým dominuje výtečný a nezvykle se krotící živel Jim Carrey. Jeho výkon je tak věrný, že jsem měl občas pocit jakoby jeho rolí sem tam probleskl James Stewart nebo Gary Cooper. Zkrátka film, který mi udělal radost.

Ani po letech, která od našeho posledního setkání uplynula, neztratila Amélie nic ze svého kouzla. Je stále stejně neodolatelná, mile laskavá, zábavná a francouzská, stále hýří nápady a způsobuje, že se člověk usmívá a podlamují se mu kolena. Úžasná v každém detailu, v každém nápadu, v každém okamžiku. Barvou, hudbou, atmosférou, kamerou, scénářem režií i hereckými výkony. Film a hlavní postava, které si prostě člověk nemůže nezamilovat.

Ten seriál přitahoval k obrazovce jako magnet a stále patří k těm, na které se nezapomíná. Nejen pro fascinující témata, předkládaná k posouzení způsobem, který divákům ponechával dostatek prostoru pro vlastní názor, ale také díky výtečnému českému znění, které některými hlasy prohlubovalo přítomnou magii až na hranici fascinace. Navíc jeden z mála, který dokonce i logické vysvětlení záhadných jevů podával způsobem, který nenabourával auru tajemství, ze kterého běhal mráz po zádech. Nenechal jsem si ujít jediný díl a dodnes patří k pořadům, které bych opravdu rád viděl znovu.