forsberg

Terry Gilliam servíruje Tuláka po hvězdách po Orwellovsku. Sousto chuťově mnohovrstevnaté, barevné, maličko hůř stravitelné, ale velice, velice lahodné.

Nečekala bych, jak živě dokáže film zprostředkovat čichový vjem. Příšerný smrad rybího trhu, pach potu smíchaný s parfémy v parukách a korzetech nebo vůně levandulových polí v Provance z plátna úplně sálají. Ale že z pachu smrti lze stvořit lásku...o tom mne nikdo nepřesvědčí.

Co je správné? Postavit se osudu, bojovat a riskovat nesnáze či holý život a nebo zapomenout na hrdost, sklopit hlavu, pokusit se přežít a do konce života mít před očima ty, co takové štěstí neměli? Otázka, na kterou se velice těžce odpovídá a která neztratila nic ze své palčivost, i když válka dávno skončila.

Slušně natočený příběh, ale jako by vypadl z oka edici Harlequin, přesně podle modelu "děvče v nesnázích potká nejdřív špatného muže a ve finále dobrého muže". A stejně jako jsou Harlequiny na jedno přečtení, je Zrádná mysl na jedno podívání.

Byla jsem mládě v dobách, kdy jsme doma seriál (se slovenským dabingem) napjatě sledovali a abych byla upřímná, dodnes mi utkvěla jen jedna věta. Moment, kdy otec, papež Borgia vejde do ložnice, spatří svého syna a svou dceru v poloze ehm...nepatřičné, načež praví: "Moje deti sú prasce." Nezapomenutelné.

Na pozadí počátků pornografického průmyslu v Kalifornii nám Hříšné noci nabízejí nenucený a lehký ( nebo lechtivý?) průlet nad sedmdesátými lety...o to tvrdší je přistání v ( mnohem puritánštějších) letech osmdesátých. Naštěstí konec filmu...jak jen to říci...přeci jen dává naději na lepší budoucnost.

Bylo mi dvanáct, když jsem poprvé četla Kmotra a popravdě mi nejvíc utkvělo v paměti nadstandartní vybavení Sonyho Corleona, detailní popis operace vagíny Lucy Manciniové a děsivá historka Luky Brasiho. Což ve filmu nenajdete, ale přesto je Coppolovo dílo stejné, jako broušený diamant...dokonalý tvar, bez jediného kazu.

Je zima roku 2002. K pařížskému Pantheonu kráčí slavnostní průvod. Známé osobnosti Francie, v čele s Jacquesem Chiracem, nesou rakev s ostatky A. Dumase st. Oficiálně proto, aby slavný autor Tří mušketýrů spočinul mezi slavnými velikány své země. Pravý důvod přenesení ostatků je přísně střežené státní tajemství. Toho roku vyděsil obyvatele městečka Villers-Cotteręts zvláštní úkaz. Každý večer, hned po setmění, se z Dumasova hrobu vynořila postava v bílém rubáši, s hrůzou pokřiveným výrazem a s očima planoucíma hněvem. V ruce držela ostře nabroušený brk a přidušeným hlasem kvílela: "Musím zabít Kevina Reynoldse....musím zabít Kevina Reynoldse." Pokud chcete zažít stejný šok jako duch Alexandra Dumase, podívejte se na americké zpracování románu Hrabě Monte Cristo. Celým filmem vás budou provázet hrdinové s bradami tak bojovně vysunutými dopředu, že by Saturnin zaplesal, toporné herecké výkony a stupidní dialogy ( o překrouceném ději nemluvě). Fuj, už nikdy více.

Mamma Mia je oddechový film, který nemá jiné ambice, než vykouzlit vám na tváři výraz jakési tupé blaženosti. Víte, že děj je chatrný jako dvěstěkrát vyvařená plena. Víte, že kolovrátkové melodie, flitry a boty na platformách dávno vyšly z módy. Víte, že Pierce Brosnan není zrovna nejlepší zpěvák pod sluncem....a přesto se nepřestanete usmívat. Je to jako lehnout si na vyhřátou pláž. Po dvou hodinách nebudete asi nijak obohacení...zato nádherně odpočatí.

Velká škoda, že Kacíř byl natočen jako pokračování vynikajícího Vymítače ďábla. Kdyby John Boorman nazval své dílko Pazuzu meets Kokumo aneb Kterak zmatený kněz skrze kobylky a lepou děvu ke štěstí přišel, mohl se film stát kultovní záležitostí uživatelů LSD.