ostravak30

Toto je přesně ten případ, kdy všichni mají částečnou pravdu a nikdo na tom v konečném důsledku nevydělá. Je pochopitelné, že se otec o dítě bojí a tak se ptá, kam jde a kdy přijde. Stejně jako se dá chápat, že mladé holky mají už nové zájmy, matka balancuje mezi nimi. A pravdu má i sousedka, ačkoli o její pravdu nikdo nestojí a starat se do cizích věcí by asi neměla. Naštěstí má dcera rozum a vše dopadne, jak by mělo v každé rodině. Dobře.

Folklorní témata umíme v Evropě nejvíc my a Balkánci a pak Slováci. Nikdo jiný. Asi proto, že se u nás rozvinul, společně s výše jmenovanými národy, nejvíc. Kroje, písně, tance, mluva, obyčeje atd. To vše autoři podobných děl zaznamenali, třeba bratři Mrštíkové. Gabriela Preissová byla další z nich. Byla to doba, kdy si lidé písněmi pomáhali, když jim osud ztrpčoval život. I toto je zde zaznamenáno. Stejně jako mluva, kterou si herci dobře osvojili. A osudy byly povětšinou podobné. Někdo, ona či on, si museli vzít koho nechtěli a nemohli toho, koho chtěli. Rozhodoval majetek, zde navíc i tehdy tak důležitá víra. Obsazení je hvězdné, z toho vycházejí přirozeně i výkony, ale já si přece jen hvězdu ještě nechám do zásoby, neboť další verze s jinými herci jsem neviděl a nedokážu tak posoudit zcela objektivně, zda je tato úplně ta nejlepší.

Druhý díl pokračuje v podstatě tam, kde skončil první Spider-Man: Homecoming a Spider-Man: Bez domova zase bude kráčet ve šlépějích toho prostředního, to už je mi jasné. Tvůrci se zaměřili na náctiletého superhrdinu a jeho problémy. Většina ostatních Avengerů a hrdinů se skvělými schopnostmi je podstatně starší nežli Peter Parker. Ten se tak chce bavit, užít si prázdniny a hlavně sbalit svou tajnou lásku. Do toho mu zemřel jeho učitel a rádce Iron Man. Je těžké se s tím vším vyrovnat. Stále si připadá hlavně jako ten, kdo pomáhá obyčejným lidem při zcela obyčejných loupežích a problémech. Asi i v hlavě není zcela připraven na boje s těmi největšími zloduchy. Možná i proto má opět proti sobě ne zcela největšího soupeře, jakého mohl Marvel stvořit. Máme tu totiž dalšího zneuznaného génia, to bývá častý motiv super padouchů pomineme-li fakt, že zbytek spíše pochází z vesmíru. Ten má jisté schopnosti, hlavně co se změny reality týče. Jenže to vše je spíše jen technika než bůhvíjaký nadpřirozený zásah a tak s ním Spiderman ani nemá zase tolik práce, jak by se asi čekalo. Trochu jako by tvůrci poukazovali na fakt, že i lidé 21. století žijí často v odloučené realitě od skutečného světa. Vždyť my všichni si už bez moderních technologií neumíme život představit. Náctiletí zase žijí v realitě youtuberů a influencerů. A my všichni se pohybujeme na sociálních sítích. Prakticky každý má alespoň jednu. Mimo to a ještě lehký, mnohdy náctiletý humor jde ale zase jen o Spidermana, který víc než cokoli řeší hlavně svůj volný čas a ...randění. Náctiletí chrochtají blahem, ale tato loď nabrala po dějových událostech tomuto filmu předcházejících zcela jiný směr. Je otázka, kudy se Spiderman dál vydá, ale přiznám se, že i já se namlsal předchozími filmy Marvelu a tohle už mi přijde prostě málo. Jedno je ale jisté. Čeští fanoušci musí chrochtat blahem. Film se zčásti nejen natáčel, ale také se odehrává v České republice a jde tak o první Marvelovku. Snad ne poslední.

Toto je válečný film, který jde proti všem tehdejším stylům válečného filmařství. Předně se nejedná o oslavu spojenců a jejich veliká vítězství ba právě naopak. Druhou největší zajímavostí je to, že jde o opravdu hvězdně obsazený film. Některé hvězdy navíc nehrají zrovna největší roli. Navíc je tu režisérská snaha dát každé hvězdě svůj prostor a jednotlivé epizody příběhu. Tím se ale film hodně tříští a divák se v něm může snadno ztrácet. Je to jako plavba na rozbouřeném moři. Jedna vlna diváka spláchne a když konečně vyplave a nadechne se, rozhlédne se a chce začít znova plavat, smete ho další. Tím se také film strašně vleče. Je to dané též tím, že skáče mezi armádou spojenců a Němců. Na druhé straně je ve snímku vidět velké množství techniky a vojáků. Výprava působí opravdu mohutně. Jenže vedle akce, výbuchů a přestřelek jsou zde také vojenské taktiky a množství prázdných dialogů. Nejlépe bych řekl, že méně je někdy více.

Vorvani jsou jedni z těch neprozkoumaných a tajemných tvorů velikánského moře. Je to úžasný pohled na tyto velikány. Tím spíš, když člověk slyší jejich zvukové signály. Když sledujete modrý oceán, v něm jen tuto rodinku a pak ty zvuky je to úchvatný zážitek. Nicméně, filmaři je prý natáčeli deset let. Škoda, že z toho vznikl jen tak krátký materiál, zajímavého z jejich života by se jistě našlo víc, určitě i na seriál.

Jediný společný film Jeana Gabina a Jean-Paul Belmonda. Oba už byli slavní respektive známí. Každý sám o sobě si zaslouží hvězdu. Je to také trochu oslava života. Válka skončila, nastala chuť žít, pijte prosím plnými doušky. To také oba muži dělají, ačkoli většinu filmu opravdu jen pijí. Je to také snímek o netradičním přátelství, které je spojilo na cestě za prostým cílem. Toho nakonec dosáhnou ačkoli u mě vzniklo podezření, že mnoho úsilí jim to nedalo a mohli toho docílit mnohem dřív. Jenže oni si prostě chtěli ještě trochu vychutnat života než jim nastanou starosti a povinnosti.

Gangsterské filmy byly vždy docela oblíbené. Hlavně ty, které popisovaly 30. léta. To se rozhodli tvůrci změnit a zasadili snímek do tehdejšího současna. Jde o válku, protože jde o ženu. Jenže po úvodní nudě, kdy si jednotliví doni potřásají rukama a nešetří se úsměvy, začne boj, který už známe z jiných filmů, často i později natočených. Hodně mrtvých, krve a na konci stejně nejsou žádní vítězové. Jenže od chvíle, kdy si mafiáni sundávají rukavice začne jedna dlouhá přestřelka občas přerušená nějakou tou konverzací čí únosem. Mění se jen místa a lidé.

Některé příběhy jsou opravdu na divoké kroucení hlavou ze strany na stranu či, jak říká Karel Šíp, dramatické pozvednutí obočí. Naprosto banální příběh si snad ani nezaslouží pozornosti. Zkrátka bylo tehdy možné něco, co dnes už těžko někdo zažije. Napadlo by někoho v noci se doslova vloupat do bytu souseda a to i za předpokladu, že je v bytě pachatel? Normální člověk by holt zavolal policii. Pointu neprozradím, ale stojí se na tuto pitomůstku podívat už jen pro ten fakt, že světlo filmového a televizního světa poprvé spatřil Václav Svoboda.

Není pochyb o tom, že Al Pacino si zaslouží úctu. Opět skvělý výkon, holt je to jeden ze staré dobré generace Hollywoodských herců, která si zaslouží úctu. Nicméně nemůžu si pomoct, za mě tyto typy filmů mají jedno společné - vždy se na začátku sejdou dvě postavy zpočátku odlišné, které si nerozumí. Teprve časem si k sobě nacházejí cestu a začínají chápat, že si vzájemně mohou pomoci a obohatit se. Dost často se to opakuje. Ten stižený nějakou nemocí nebo nehodou je nevrlý a nepříjemný, pomocník musí zpočátku překonat obtíže, hlavně s komunikací. Ať už to byli Nedotknutelní, Než jsem tě poznala a další. Zde je to navíc obohaceno ještě o fakt, že studenti si podali svého profesora, který se v dané situaci podle mě zachoval trochu podivně, a ten za to trestá vlastně nevinné, jen aby někoho potrestal. V tom mu pak Frank pomůže. Studenti sami v sobě vinu nehledají a vše končí velikým vítězstvím Charlieho. Ale spravedlivým? Na to ať si odpoví každý sám. V jistých scénách je film o porozumění výborný, v jiných lehce prvoplánový.

Krom toho, že je Vítězství ducha podle skutečné události má ještě další význam. Je to jeden z mála filmů, který popisuje život v koncentračním táboře docela detailně a od základu, tedy od příjezdu. Co přesně vězně čekalo, když vůbec dojeli někam, kde ani nevěděli co se tam bude dít. Jaký byl boj o jídlo, jakou hrůzu zažívali lidé, když na vlastní oči spatřili mrtvá těla, na jejichž pálení se dokonce museli podílet jinak by byli další. Tísnivá atmosféra a síla okamžiku, který ale trval roky, se podařila přenést i na mě. S výborným hereckým projevem řady herců je to parádní, ačkoli silný a hořký náhled do života v koncentračním táboře a pocitů jeho přeživších. A to i když se jednalo o úplně první scénáristický počin Andrzeja Krakowskeho. Režiséra Roberta M. Younga přitom prakticky neznám.