Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Dokumentární
  • Pohádka
  • Animovaný

Recenze (6 927)

plakát

Miláčku, pomoz mi (1969) 

Alberta Sordiho znám jako herce, ale v roli režiséra jsem měl možnost ho sledovat prvně. Bohužel tento film je trochu i mimo notoricky známou pověst "italských manželství". Giovanni Machiavelli se totiž nejprve nemůže srovnat s manželčinou láskou k jinému muži, ale posléze ho nenapadne nic jiného než ženu od platonické lásky oddělit. To funguje jen do té doby, než se ti dva znovu potkají. I tak ale manžel trochu připomíná pejska, který plní ženě všechno, co jí na očích vidí a stává se tak trochu jejím slouhou, aby byla spokojená a neměla čas a chuť mu zahýbat. Jenže ona se zase své lásky vzdát nechce za žádnou cenu a před svým mužem hystericky pláče pro jiného, což si on musí nechat líbit. Jednak proto, že ji miluje a jednak proto, že mu vlastně ani nic jiného nezbývá. Ona nechce odejít, ale za vysněným amantem jít ani nemůže. A tak sledujeme de facto jen přetahovanou o to, kdo nakonec bude mít navrch, přičemž muž ani nemá moc šancí vyhrát. A ani ta slavná ohnivá povaha Italů se zde nijak neprojevuje. Dialogy jsou plytké stejně jako situace, které se neustále opakují a po čase začínají být ohrané. Nakonec manžel zjistí to, co kdyby udělal dávno, mohl si ušetřit spousty nervů a peněz, že "když se chce jeden trhnout, tak ten druhý mu v tom nemá bránit".

plakát

Bojovníci s peklem (1968) 

Andrew V. McLaglen spolupracoval s Johnem Waynem vícekrát. Většinou to byl western, ale zde si zahrál hasiče, který řeší požáry ropných plošin. Na druhé straně se toho ve snímku zase tolik neodehrává. Krom reálně vypadajících požárů je tu spíše rodinné drama, kdy ženy se bojí o své muže. Pak ještě malé drama s jihoamerickou lokalitou a několika povstalci. Na samotnou délku filmu je to trochu málo a divák se spíše stává poučeným, jak se na konci 60. let řešili požáry plošin.

plakát

Vyšehrad: Fylm (2022) 

Vyšehrad je vlastně jedna velká lavina gagů, vtipů, hlášek a narážek. Tvůrci si dělají prču vlastně všemi možnými i nemožnými způsoby. Od slovních či obrazových dvojsmyslů, narážek na různé kauzy či parodování řady osobností fotbalu. Nakonec právě to je jedno z pozitiv filmu. Nebere si servítky a právě různé šedé eminence zákulisí tohoto populárního sportu si berou na paškál. Třeba Berbera. A to je rozhodně dobře, on si to zaslouží. Stejně jako Pelta, Damková a další. Také závěrečný proslov Miroslava Hanuše ohledně korupce a ovlivňování rozhodčích. Jako by přesně tohle byla slova FAČR či svazu. Já si myslím, že tohle oni potřebují jako koza drbání. Druhá stránka je pak sranda jako taková, kdy nám je fotbalista Lavický představen jako totální hovado, které bere drogy, chlastá, navštěvuje bordely, spí s každým a nevyhýbá se ani náhodou ostřejším slůvkům. Jenže na tom se nic nemění. To už zažili diváci i v seriálu. Bohužel to jsou negativa filmu, která ho srážejí a mezi staršími diváky si ubírá na fanoušcích. Nemístná vulgarita prakticky v každí situaci. Tím pádem se neodlišují ti, co mluví slušně a ti co jsou sprostí, tudíž neexistuje rozdíl mezi sprostým fotbalistou či fanouškem, ale hrubí jsou všichni a tím vulgarita sama ztrácí na významu protože nemá co podtrhovat. Další faktor je explicitní sexualita, jež je chvílemi už značně přehnaná a tudíž člověk jen může kroutit hlavou, co všechno se může dostat do televize. Posledním faktorem je pak to, že tohle vše probíhá i před dítětem, které má Lavi jako že vychovávat. A trochu překvapuje, že se podobných pitomostí zúčastnil třeba i Jaromír Bosák, jehož trenýrky ve studiu jsem příliš nepochopil. Vyšehrad: Fylm je obrovská lavina, jak už jsem říkal, vtipů, které čerpají prakticky z každé situace, z každého momentu, věty. Je to příval, který chrlí na diváky tuny fórů, gagů apod. Druhá stránka je, že pubertální dítě bych prostě na film dívat nenechal a to přestože k mladším divákům směřovala jedna část filmu, kauzy a jména zase ke starší části. A to nemluvím o tom, že některé vtipy byly i pro mě za hranou, protože už se pohybovaly na hranici nechutnosti a odporu. Světový trend je jiný a my si tu neustále hrajeme na to, jak jsme moderní, když slovo pi.a, kur.a, mr.at zazní stokrát a mezitím se tak patnáctkrát šou.tá. Jenže filmový svět je už trochu jinde.

plakát

Husiti (2013) 

Nevím, zda měl P. Koutský cíl ukázat, jak se také mohou dějiny překrucovat, či zda mu šlo jen o to udělat si z jedné části naší historie prču nebo zkrátka toužil jen natočit animák pro dospívající proto, aby se jejich zájem o naše dějiny zvýšil. Všechno je možné anebo také nic. I tak si myslím, že všechny z těch tří plánů mohly vyjít. Animace jsou jednoduché a příběh je pochopitelně smyšlený a přiblížený současnosti. Z toho vychází i zpívající (rapující) Jan Hus či další texty písní. Pokud bych vytvářel parodii na dějinné události nebo se je snažil mládežníkům přiblížit zábavnou formou, tak tohle je ten způsob. Češství je zde povýšeno na současnost. Lhaním co nejdál a některé události si uzpůsobit dle sebe jen proto, abych nám to zapadalo do moderních událostí a dle potřeb. Vždyť dějiny se dají vykládat různými způsoby. Z některých můžeme udělat kulty hrdinů a jiné zatratit. Tohle je myslím to, co Pavel Koutský chtěl říci. A jestli ne, tak nevadí. Pobavil jsem se a přesně takhle jsem to pochopil.

plakát

Rudí prezidenti (2018) (seriál) 

Rudí prezidenti je jeden z typů dokumentů, který mě moc zajímal. Přeci jen je vždycky zajímavé se dozvědět více o lidech, kteří se narodili, kteří se všichni narodili za Rakouska-Uherska, tedy dávno před socialismem a komunismem. Jak se dostali ke svému přesvědčení? Co je ovlivnilo? Jaký byl jejich postup stranou směrem vpřed a mnohdy až na vrchol? Navíc o Gottwaldovi nebo Husákovi se leccos ví, ale pro mě byli záhadou především Ludvík Svoboda či Antonín Novotný. Seriál je postaven především na archivních materiálech což je myslím ku prospěchu a přispěje to lepší kvalitě než třeba desítky výpovědí historiků. Dobové záběry jsou přeci jen zajímavější a přesnější. Tvůrci se díky tomu vyhnuli jakémukoli hodnocení a předložili čistě jen fakta. Podobných dokumentů bych uvítal více především z dob první republiky, která je u nás hodnocena tak pozitivně, či právě z lehce pozapomenutého Rakouska-Uherska.

plakát

Zakletá jeskyně (2022) 

Zakletá jeskyně je další z novodobých pohádek u kterých je jasný posun spíše k žánru fantasy. Všechny tyto prvky film obsahuje. Nechybí povedené exteriéry (dost povedené řekl bych), triky a docela dramatická zápletka (možná až moc). Setkáváme se tu totiž s tím, že některé scény či výrazy použité hlavně Karlem Dobrým se už do pohádky, a pro děti zvlášť, prostě nehodí. Problém také vidím v tom, že nejsou zcela jasné charaktery bratrů. Nejprve oba touží po moci, pak to chvíli vypadá, že si chtějí pomoct a zase tak moc ublížit si vlastně nechtěli, ale když k tomu dojde, oba se opět na chvíli mění. Ani poté ale jejich cesta za nápravou chování není jednoduchá. Bratři jsou totiž místy takoví, pak zase jiní a že by v závěru nějak trpěli výčitkami se rozhodně říct nedá. Složitější na pochopení je též záležitost se solí a drahokamy. Člověk si zkrátka musí trochu zapřemýšlet, aby pochopil o co tu jde, ale děti mají rády jednoduchost. Zkrátka, opět tu máme pěkný vizuál za nímž ale obsah mírně pokulhává.

plakát

Cirque du Soleil: Kurios (2017) (divadelní záznam) 

Cirkusáci tohoto souboru předvedou asi vždy parádní show. Tentokrát na téma vynálezců a kuriozit. To je vůbec téma, které na počátku minulého a předminulém století bylo mezi společností hodně populární. Vynálezů se rodilo dost, klubal se nový svět, ale cirkusy plné kuriózních lidí byly také populární. Dnes nám to přijde dehonestující, ale být jiný tehdy znamenalo si svou jinakostí i vydělat. To vše zmiňuje Cirque du Soleil a k tomu předvádí tradiční vynikající akrobatické prvky, které nutno říct doslova šokovaly i mou dceru. Hned se ptala, jak to dělají a že to chce taky umět.

plakát

Myši patří do nebe (2021) 

Myši patří do nebe má být velký český animák, který zřejmě dosahoval nemalých ambicí. Schválně jsem na tohle nechal koukat děti a moc je film nezaujal, ale pravda, dva naši malí nejsou jasným ukazatelem. Pro děti asi film není úplně nejvhodnější. Pro ty malé jistě ne. V tom lepším případě se budou nudit, v tom horším budou pokládat hodně otázek. Samotná smrt podle mě není v žádném případě vhodná pro děti jako takové a to nemluvím o tom, že řada scén působí spíše děsivým způsobem. Třeba když jedou na horské dráze nebo v souboji s vlkem. Druhá věc je, že i když animace obecně působí krásně a barevně, tak samotný děj je rozvláčný, příliš sáhodlouhý. Je to takové kostrbaté, chybí více jednoduššího humoru, který by pobavil nejen děti, ale i dospělé a nejen dospělé, ale i děti. Je tu evidentní snaha přiblížit se animovanému světu, ale je to podobné jako třeba u Kozí příběh - Pověsti staré Prahy. Nějak tvůrcům nefunguje to, že když už vymyslí celkem dobrou kostru příběhu, aby ji udělaly údernější, plynulejší a zábavnější. Myši patří do nebe je film, který je jako na oko krásný dort, který po ochutnání není špatný, ale spíš si budete pamatovat chuť babiččiných buchet než tuto.

plakát

Sněhurka (2012) 

Američané když už točí pohádky, tak buď jde o animáky nebo velká filmová díla. Kdo čeká typ pohádky na český způsob, tak bude zklamán. Popelka je klasický americký film dělaný přesně způsobem, jakým to tvůrci této země dělají. Ve velkém stylu a pokud možno trochu netradičně. Tento snímek oplývá velkou výpravou, propracovanými kostýmy a též triky a netvory. Mě se ale líbila Julia Roberts, protože přeci jen se těch filmových hraných pohádek v USA zase tolik netočí a podobných příležitostí vidět tak velkou herečku není mnoho. Hraje dobře a stejně dobře u toho vypadá. Co mě ale tentokrát potěšilo je i komediální část filmu, která je opravdu zábavná. Možná film beru víc jako komedii a lehounkou parody Sněhurku než klasický příbh jak ho známe.

plakát

Apoštol Pavel (2018) 

Apoštol Pavel je pro mě snímek absolutně neznámého režiséra, který jako by si s tímto náročným tématem neuměl poradit. První dva filmy totiž věnoval žánru hororu a teprve pak přesídlil na dva náboženské filmy. Toto je ten druhý. Jenže o Pavlovi a jeho životě se dozvídáme jen tolik, kolik je nám toho ochoten apoštol sám prozradit. A ten raději šíří myšlenky své a boží pomocí Lukáše. Následují tak desítky minut křesťanských a filozofických debat, které se Pavel snaží přenášet do složitostí tehdejšího života. Ani o době a lidech, ve které se příběh odehrává a kterých se týká se toho ale moc nedozvíme. Co čekat, ani scénárista není zrovna zkušený v tomto oboru, protože se jedná o jeho jediný scénář. Tak mám nějak pocit, že šlo filmařům hlavně o zprostředkování Pavlových myšlenek, jenže to dělají tak nezáživným a nezajímavým způsobem, že než je divák stačí pobrat, tak usne.