ostravak30

Je to katastrofický film, který nijak nevyčnívá z průměru. A to ani když se v něm pohybuje v té době už taková akční hvězda jako Sylvester Stallone. Ten se okolo tohoto roku pohybuje spíše v umírněnějších filmech, v nichž nevystupuje jako svalnatý vše mlátící hrdina, ale jako obyčejný člověk, který pomůže, když může. To je případ i tohoto snímku. Denní světlo splňuje všechny parametry takové nevyčnívající klasiky. Zde je zasypán tunel a v ohrožení se ocitne skupinka lidí mezi nimiž chybí už jen těhotná. Jinak tu máme černocha, člověka hrající si na hrdinu mimo hlavního herce, starší párek, rodinku, kriminálníka atd. Ti všichni se chtějí zachránit a jak už to, tak v podobných filmech bývá, musí se odněkud dostat někam, protože jen zrovna tamtudy vede cesta ven. A při této cestě postupně umírají jeden za druhým, do cesty jim šlapou problémy s hroutící se stavbou nebo arogantními úředníky schopnými je pohřbít zaživa. Denní světlo naštěstí vypadá vcelku dobře vizuálně a přeci jen je zasypaný, hořící a vodou se zaplňující tunel originálnější než dům v plamenech či prosekávání se džunglí nebo snad hororová výprava zasypaným dolem nebo vilou hrůzy.

Takhle nějak by to dopadlo s Rockym, kdyby se jeho příběh měl odehrávat uvěřitelně. Jenže Rocky mohl přežít všechno a zvítězit na všech polích. Šampion však pije, hraje hazard, a tak se na dostihové dráze tak trochu zahrabe. Synek mu ale stále věří. Ono se taky dlouho nic neděje. Příprava boxera na svůj zápas je tak trochu podceněná i od něj samotného, ale filmařsky je odbytá přesně ve stylu Rockyho. Během hudebního podkresu je zkrátka natrénováno a může se jít na to. A i zápas probíhá tak trochu v Rockyho stylu. Šampion nejprve prohrává, aby vše zázračně zvrátil ve svůj prospěch, ovšem zaplatí za to cenu nejvyšší. Franco Zeffirelli si odskočil od slavných děl k trochu překvapivému tématu, v té době navíc už boxersky podmaněnému již zmíněnému slavnějšímu boxerovi, kterého hrál Sylvestr Stallone. A právě tohoto roku vyšla dvojka. Navíc se jednal o poslední scénář Waltera Newmana a předposlední po dlouhé odmlce Francese Mariona. Neřekl bych, že se jedná o film špatný. Jon Voight zahrál dobře, i dětská role byla perfektní. Snímek má i své dojemné chvilky, a to nejen na konci, ale i v průběhu naivní hrdinské nepřestávající víry v otce, který je pro chlapce ten pravý a jediný hrdina, protože vlastně ani nemá, ke komu jinému vzhlížet. V tom se samozřejmě od slavné boxerské série liší. Tady je totiž i ten sociální přesah. Bohužel je snímek moc dlouhý, aby mě dokázal držet celé dvě hodiny…

Doba dávno minulá, bezstarostná a postavená na tom, že život je jen zábava a hry. Tak to alespoň vnímají hrdinové a my s nimi. Tou zábavou se myslí především to, že jedna žena se dělí mezi všechny přátelící se muže. Takže s každým laškuje, tráví nějaký čas, a nakonec se i vypeleší. Nevíme o těch mužích nic. Kde pracují, co dělají, když se nebaví atd. Víme jen, že film je plný odvážného pojetí erotických scén a nahoty (na tehdejší dobu určitě) a když dojde k tragédii, tak i tu berou s úsměvem. Dá-li se ovšem potrat, navíc jimi zapříčiněný, brát tak lehkovážně. Tím spíš, co hrdinové dělají a jak se chovají, je skoro zvláštní přítomnost Júliuse Satinského a Milana Lasici. Komediální část zastupovali vcelku důstojně, na svoje umění a humornou polohu jistě, ale jinak mi tam moc nepasovali. Filmy Juraje Herze jsem nikdy moc nemusel, ale leccos je už i na mě moc.

Psychologický film jako debut Juraje Herze. Hned po tomto snímku natočil slavného Spalovače mrtvol. Zde si tak trochu zkoušel psychologický žánr mísený s detektivkou, který pak v následném slavném filmu povýšil ještě o horor. Celý snímek se odehrává výhradně v nemocnici a zajímavé na něm je to, že policie působí totálně neschopně. Tento dojem alespoň umocňuje fakt, že až na výjimky nesledujeme její postup a vyšetřování se naopak ujímají lékaři a pacient, který ovšem vše podřizuje astrologii. Tím se ale film dostává do spirály vzájemného obviňování, diskusí, úvah a debat mezi personálem, kdo mohl vraždit a proč. Až teprve v závěru přijde rozuzlení, které může a nemusí být překvapivé, když motiv má každý, ale na nikoho to úplně neukazuje. Zvláštní mi přijde, že je zde celá řada dabovaných herců. U Lubomíra Černíka existuje smysluplný důvod, u Ilji Prachaře ho ale nevidím. Mimochodem, Věra Vlčková si tímto snímkem odbyla svůj debut společně s režisérem.

Kirk Douglas se do role velmi hodil. Na tehdejší dobu snímek působí dramaticky, velkolepě a dokonce bych řekl, že se hodně blíží dnešnímu pojetí historických velkofilmů. Za mě je Spartakus jeden z těch nejlepších historických filmů a fakt, že byl natáčen bez počítačových efektů a různorodých triků to ještě zdůrazňuje.

V první řadě si myslím, že Larry Flynt není postava, o které by stálo za to vůbec něco točit. Měl pravdu v jedné věci - lidé po pornografii ve skutečnosti toužili, ale nechtěli, aby to věděli ostatní. Částečně to platí i dnes. Také snad v tom, že svoboda by měla být absolutní, samozřejmě pokud neubližuje ostatním a nedopouští se zločinů. V těchto věcech je ale USA hodně kontroverzní zemí. Na jedné straně obrovská cenzura, někdy i dnes, a lpění na křesťanských principech, na druhé noční klub na každé ulici a ve filmech, někdy i v kinech nahota a otevřené sexuální scény, pornografie. I na to se snažil L. F. upozornit. A přestože Američané měli svobodu mnohem déle než my, tak se vyvíjela - zabíjení indiánů, všechny práva jen pro bílé apod. Jenže na celý dvouhodinový film to nestačí. Tím spíš, když Flynt následně nebojuje za svobodu, ale dělá všem odpůrcům a právnímu systému jen naschvály. Jinak totiž porno magnát řeší jen svou drogově závislou přítelkyni, luxus a nesmyslné soudy. Díky svému arogantnímu a povýšenému chování pak na své jednání doplácel. Po kasovním neúspěchu filmu Valmont se Miloš Forman moc nevytáhl a celkem i chápu, že tento snímek byl jen další neúspěšný. Trochu mi připadá, že se M. F. příliš zamerikanizoval a také podlehl svodům 90. let a tak nějak po svém je přivedl na plátno v této podobě. Nic na mém názoru nemění ani fakt, že Woody Harrelson to zahrál skvěle.

Druhý režijní počin John Wayna, který nedopadl v mých očích tak špatně, byť diváky v kinech chápu. Film sice vydělal, ale na nějakou zběsilou oslavu to nebylo. Pravda je, že tvůrci hodně dali na výpravu, takže dílo působí honosně. Jenže při dané stopáži už se člověk může v křesle trochu kroutit. Přeci jen si také J. W. dal záležet, aby divákům zprostředkoval život v Alamu během čekání na nezvratný osud. Samotné scény výbuchů a boje pak vypadají také velkolepě. Zajímavé také je, že Wayne jako Davy Crokett zemřel, což se mu ve filmech často nestávalo. Určitě tedy ne ve westernech.

Francouzská třicátá léta není zrovna často zobrazovaná doba. Alain Delon jako kriminálník, kterého zaměstná vdova Coudercová a mezi nimi se začíná rozvíjet zvláštní pouto. Třicátá léta zde však nejsou nijak postihnutá a film se tak zaměřuje výhradně na vykreslení vzájemného vztahu, venkovské atmosféry a lidské závisti. To hlavní tak přichází až skoro na konci. Do té doby je nutné přežít vyprávění, které v konečném důsledku k pochopení celého filmu úplně nutné nebylo. Plynulé vyprávění se tak střídá se zajímavějšími momenty, mezi které se tak ale řadí výhradně koitus mezi ním a mladou dívkou.

Mě už je divná celá zápletka, protože není zcela kvalitně vysvětleno z jakého důvodu Juliána tak lpí na skandálech a tvorbě ostudy před oltářem. Má to jako sport či trpí závěrečnou nejistotou? Jana to zajímá stejně jako diváky, ti se ale naštěstí zamilovat nemohou, takže zatímco Dr. Jan Honzík se postupně stává další obětí J. Navrátilové, nám se to může těžko stát. Ono je to totiž blbé i jako komedie, ale zase to není tak špatně obsazené, aby to bylo ještě horší. Možná, že před oltářem chybí trocha vygradovaného napětí. Jenže pro Jana Žáčka tohle byl první a zároveň poslední, tedy vlastně jediný, scénáristický počin...

Od krásného Volání divočiny se leccos změnilo. Pokračování se ujal jiný režisér, obměnili se i hlavní hrdinové. Už to nemá takovou atmosféru jako v prvním filmu. Manželé Adamsonovi už nepůsobí příliš věrohodně, film je hodně nudný, ačkoli se dá předpokládat, že lvíčata na konci opět zachráněna budou. Samozřejmě lvíčata sama o sobě působí dostatečně, ale tím víc snímek vyznívá jako dokumentární s nevýrazným a nezáživným dějem.