Vesecký

Milý a vtipný film o mladých skladnicích a snech o lásce. A taky o realitě životě mezi paní Světlou a jejím bývalým manželem. Lenku Kořínkovou jsme si v tomhle filmu mnozí zamilovali. Skvělá i paní Rosůlková a (snad) pan Rybička Mnislav Hofmann. Jaromíra Kolárová psala moc hezké knížky...

Pro všechny, kteří by chtěli dnes měnit historii. Bělorusko mělo stovky vypálených vesnic včetně jejich obyvatel. Tento film je drsnou památkou na tyto prosté chudé vesničany, jejichž mužové bojovali v běloruských lesích jako partyzáni proti nacistickým okupantům. Hrůzná závěrečná scéna vypálení jedné z vesnic dokázala, jak zfanatizovaný dav byli Němci, kteří se s úsměvem ba přímo vtipkováním účastnili běsnícího vraždění. Jaký div, že se dodnes Bělorusové sklánějí směrem na východ, odkud jim přišla svoboda.

Dívalo se na to dobře. Mladý pár se zastavil cestou domů do New Yorku na dva dny v Paříži u rodičů Marion. Celým filmem se lehce vine rozdílnost americké a francouzské kultury a životních zvyků, lehký humor prezentovaný zde hlavně otcem Marion a jeho dialogy s Jackem, u toho se dobře odpočívalo.

Film na mne zapůsobil hodně, protože se sám snad denně ptám, kde se stal ten zádrhel, že se sny našich prarodičů, rodičů - a vlastně nás samých, kteří jsme věřili v budování lepšího světa, nesplnil... Olga už jako dítě prožila šok, když jí byl odveden gestapem její otec, a pak byla sama zatčena. Dostala sek partyzánům - a už zde poznávala, že není všechno, jak má být, ale věřila. Uvítala Únor, ale pak zjistila, jaká křivda se stala sedláčkům, kteří odmítli vstoupit do JZD... Divná doba. Scénárista František se s Olgou seznámil, když měl za úkol napsat scénář podle její novely - a Olga jej postupně provedla celým svým životem, nebo aspoň svým mládím. Všechno zůstává nevyřčeno...

Slabší čtyři hvězdičky, při premiéře v kině se mi to tenkrát líbilo moc, dneska je to film (nejen) zajímavý proto, že zde vidíme v plném rozkvětu mládí budoucí hvězdy a hvězdičky - Kříž, Matásek, Bočanová, Rodem, Vetchý... Dneska by už asi neprošla cenzurou kritika Romů, i když je na několika místech zdůrazňován problém rasismu, dokonce v zámku byl zaměstnán jeden romský hoch. Dějovou osou jsou životní osudy tří chovanců - Pavel Kříž je v Ústavu pro mladistvé kvůli revoltě vůči svému otci; další hoch stále utíká ke střetnutím se svým malým bráškou, protože doma nemohou být kvůli otci - alkoholikovi, třetí má touhu nechat se léčit ve Vídni... A tak podniknou útěk. Pavel se chce setkat se svojí dívkou, aby si vysvětlili to, co je tíží... Druhému stačí jen občasná setkání s bráškou v Dětském domově, a pak se nechává znovu chytit, třetího chytnou ve vagónů pořed hranicí...

O tom, jak naši rodiče chtěli změnit svět... Samozřejmě, film byl do jisté míry schématicky, ale po profesionální stránce udělaný velmi dobře a vcelku pravdivě. Jestli někdo fandí druhé straně a panu Bartošovi a Jiřím Vršťalou, je to jeho problém. Mládež toho v prvních pětiletkách (tohle ještě byla dvouletka) vybudovala v naší republice skutečně dost a nebylo divu, že to některým nebylo po chuti. Keťasové, kteří nabízeli prázdné krámy, ale v bytě měli nabité skříně se zbožím, skutečně byli. A byli i sedláci, kteří odmítali prodávat své produkty svazákům... Jde skutečně jen o úhel pohledu, o to, co kdo pokládá za správné. A batismus? To byl nemilosrdný systém - ano, vyžadující naprostou loajalitu.

Těch noire záběrů tam zas až tolik nebylo. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, v čem je podstata příběhu. Mistr party elektrikářů nepřímo zapříčinil nehodu, kdy byl při pádu stožáru vysokého napětí zraněn jeden dělník. Celá skupina je odvelena do vyšetření případu na stavbu nízkonapěťových přípojek do zapadlé horské vísky. Náhle přijíždí mladý nezkušený člověk, který se má zaučit a nahradit odvolaného mistra party... A zde možná není úplně film dotažen, parta montérů je rozpolcena, nevědí, na kterou stranu se přidat, zda podpořit svého zkušeného mistra nebo toho nového. Věra Galatíková vypadá v tomto filmu starší, než byla ve skutečnosti, ale je zajímavé ji takhle mladou vidět. Pántik byl mimořádný herec a Kvietik mu dobře sekundoval.

Trochu satirický pohled na naši tradiční sousedskou vesnici, jakýsi předobraz Troškových komedií Slunce, seno... Ano, takoví jsme byli. Bohudík. Ono být v té době v televizi, to bylo něco, a tak nebylo divu, že se jézeďáci (když už tajemníkovi uteklo prase a předseda měl skřipku) chtěli jaksepařrí vytáhnout. Jenže televizní štáb přijel udělat reportáž nikoliv v létě, ale v zimě. A co točit, když už nefungovali ani hokejisté ani ochotníci... Ne že by to byl film k popukání, ale díky naší výborné herecké generaci se na to koukalo docela pěkně.

Bylo to docela milé, jemný humor. Michel se vydává na plavbu po řece, ale nějak se zadrhává a třikrát se ocitá na stejném místě u jakéhosi hotýlku nebo kempu. Sympatická mladá dívka, která želí rozchodu s mladým hudebníkem. Majitelka trošku erotomanského střihu, dva momentálně zaostalí... Neobvyklá skupinka a řada příhod. A přestože je stále na místě, hlásí domů mobilem, jak jeho cesta pokračuje, netuše, že je možné polohu mobilu sledovat z jiných zařízení... Dobře jsem se pobavil.

Film sice trochu schematicky, přesto pravdivě ukazuje, jak je pro developery a investory vlastní zisk důležitější, než bezpečnost staveb a lidských životů. A není to vůbec film natočený za socialismu. Zřícení domu Na poříčí v roce 1928 bylo o 14 let později ještě v živé paměti - a žel takové katastrofy, před nimiž tenhle velmi dobrý film ukazuje, se dodnes stávají. Ovšemže optimismus, kterým je film ukončen, je přehnaný. Jeden odpovědný člověk máloco zmůže. Adina Mandlová tentokrát v záporné roli rozmazlené podnikatelovy dcery postavená do protikladů čisté venkovské učitelce Nataši Gollové. A nabubřela velkoměstská společnost proti chudé chatě starého bylinkáře... Líbilo se mi to.