Vesecký

Poslední film Jeana Gabina přinesl příjemnou podívanou na klasickou dvojnásobně kriminální komedii, jakou Francouzi u sedmdesátých letech uměli snad nejlépe na světě. Pokud jsem tenhle film někdy viděl, tak už jsem děj zapomněl a mohl jsem se mu plně oddat, aniž jsem měl nutkání odběhnout od obrazovky, ba naopak. Svatý rok je připomínán jen okrajově, dva uprchlí trestanci se totiž v převleku za černo.... snaží dostat do Říma, kde se konají velké slavnosti, ale kde má hlavně Jean Gabin ukrytý poklad, který se mu však za jeho nepřítomnosti (jak tušíme od okamžiku, kdy je taxi dovezlo namísto úkrytu) přeměnilo v supermoderní svatostánek. A mezitím dobrodružství na palubě uneseného letadla. Pravda je, že tady to trošku ve scénáři skřípalo, ale film měl především pobavit, a to se mu povedlo. Pět hvězdiček pro Jeana Gabina i povedený závěr.

Samozřejmě, Cimrmanovu dílu nelze dát jinou známku než výbornou... Tenhle druh humoru neosloví každého, ale je nápaditý, neotřelý a i po letech se člověk zasměje, když kloboučníku Brodskému teče do bot, staré číslo jedna stále překáží, kachny kachny kachny; ale zcela nadčasové a dnes zvlášť případné je neustálé přesouvání případu Bierhanzl od inspektora Trachty, jako by někde byly nějaké zákulisní zájmy... A pak ten roztomilý "nebezpečný šílenec Bursík" - to je přímo pochoutka!

Málokterý český film ukazuje naši národní povahu tak dobře jako Slavnosti sněženek. Dva nesmiřitelné tábory - sousední myslivecké revíry - v boji o kance a o způsob jeho úpravy na slavnostní hostině. Občanské války vznikají často z podobných malicherností. Myslivci, sparťani a slávisté, zemanovci a antizemanovci... Dobře to říká soudružka učitelka Šafránková: "Že se nestydíte..." Tahle komedie se nikdy nepřejí a vždycky se v ní najde něco nového, co člověku dosud unikalo. Vlastně je to komedie hořká a plná melancholie, zdůrazněná podzimní atmosférou počínajícího chladu a zežloutlého listí, s tragickým závěrem. Sestavy obdobné jako v dalších Menzelových filmech té doby; a já se nemohu rozhodnout, zda jsou lepší Slavnosti nebo Postřižiny. Hrabalovský humor je jedinečný a patří mu má hluboká poklona. Jedna z nejlepších českých komedií historie. Vynikající Rudolf Hrušínský starší, Blažena Holišová s jejím "dědkůůůůů". Ovšem Jaromír Hanzlík a žrout Jiří Krejčík. Všechno zasazené do prostředí Kerského lesa, které bylo Hrabalovi tak důvěrné.

Výborně zpracované dobrodružství Thora Heyerdahla, který v roce 1947 prokázal možnost osídlení Polynésie z Jižní Ameriky svou neohroženou plavbou na osamělém voru bez jakéhokoliv moderního jištění. Pamatuji se jako chlapec, když na malé televizi několikrát dávali dokumentární celovečerní film "Ve znamení Kon Tiki". Tehdy přilákal většinu televizních diváků, kteří byli unesení touto cestou. Film hraný je sice něco jiného, víme, že se zdaleka nenatáčel v nějakých nebezpečných podmínkách, ale přesto vykreslil velice barvitě a realisticky celou cestu i s rodinnou tragédií Thora Heyerdahla na závěr filmu. Žádný americký thriller ani akční film, spíš v tom bylo hodně psychologického. Filmy hodnotím dle toho, zda se od nich mohu během sledování odtrhnout. Od toho tedy v žádném případě ne - pět hvězdiček.

Teď ve starším věku mi to déle trvá, než se zorientuji v ději, tady to bylo zhruba do poloviny filmu, než jsem pochopil, že dvojice policistů "jela" v pašování drog a asi i dalších záležitostech pro jakéhosi Achilla. Belmondo však všechny vyřídil bez problémů jako kapitán Klos... Byl to klasický Belmonďák, jakého známe ze všech jeho dobrých komedií i detektivek, rychlý, rozhodný, odvážný, vtipný, ironický, svůdný a hlavně neporazitelný. V tomto filmu je navíc mužem dvou tváří, jeho metody se nadřízeným zajídají, ale jsou účinné. A ovšem náš starý milý Michel Galabru! Jeden z mých nejoblíbenějších Francouzů, nejen pro Gebera z Četníků. Ten závěr napravil můj příklon ke třem hvězdičkám, jsou z toho čtyři!

Kdysi i v Hollywoodu vznikaly kvalitní filmy založené na dobře napsaných reálných příbězích. A Agatha Christie byla zárukou napínavé a vzrušující podívané, která nemohla nudit, ty dvě hodiny uběhly jako by nic. A to přesto, že je filmu vytýkáno, že vypadá jako divadelní představení. Vlastně bylo natočeno ve třech interiérech - v domě právníka Wilfrida, v místnosti návštěv ve vězení a v soudní síni (pomineme-li krátkou epizodu na nádraží). Jak málo znám Agáthu, že se vždycky nechám překvapit ve chvíli, kdy si myslím, že už jej všechno jasné - a náhle se ukáže, že ta pseudomanželská dvojice sehrála před obhájcem neskutečné divadlo. Charles Laughton byl skvělý, druzí další, až... Nikdy mi nesedělo skopčácké herectví M. Dietrichové. Rozhodně ji nemohu považovat za žádnou krasavici (včetně jejích "krásných" nohou), spíš to byla klasická Germánka, která by se více hodila do rolí vězeňských dozorkyň v koncentrácích. Ohromně nesympatická... Ale asi byla svá... Ano, líbilo se.

Tomuhle druhu humoru příliš nerozumím. Trochu víc klaunství s prvky pantomimy než klasický humor. Občas se člověk trochu zasměje, spíš ale jednotlivostem, než aby chápal, oč Polívkovi a Pechovi šlo. Samozřejmě, namítnete - zfilmované představení Divadla Na provázku, klasický Polívka, jenže mně se tu víc líbil Jiří Pecha, zvlášť ten začátek, kdy jej pečovatelka obléká, vypadal nadějně. Dva senilní staříci si vybavují scény ze svého nimrodského života a tím duševně omládnou. To omlazení duše ale bohužel nedoprovází omládnutí těla, z čehož mají asi vyplývat komické situace. Několikeré opakování většiny gagů snad má taky připomenout, že skleróza bude čekat na každého z nás... Časem se z toho stala dost nuda a v polovině jsem asi na deset minut usnul. Asi mi byly duchovně nejblíž ty pečovatelky...

Klasická slavínština, dějově banální a mnohokrát opakovaná; tyhle Slavínského komedie vycházely z tradice české lidové operetky, jaká se hrávala na venkovských ochotnických jevištích a těšila se velké oblibě u prostých lidí. Člověk věděl, jak děj dopadne a lidé byli zvědavi, jakým průběhem se niť příběhu rozuzlí, aby se patřičné dvojice k sobě dostaly. Umělecky ovšem nenáročné, ale Slavínský tyhle komedie uměl, vycházely z lidového prostředí, byly plné humoru, přinášely lidem potěšení. Umění dodávaly herecké kvality, tady zvláště Theodor Pištěk a Antonie Nedošinská, zatímco Hana Vítová byla ve své rozpustilosti tradičně trochu neskutečná a Jiří Plachý jako milovník byl vždy poněkud toporný. Pešek začínal ve filmu rolemi mladokomickými, v nichž dost přehrával, byl ovšem svůj. Blanka Waleská mi nikdy k srdci nepřirostla. Tři hvězdičk si film určitě zaslouží.

Venturův Jean Valjean si v ničem nezadá s Valjeanem Gabinovým, který jsem viděl už v dětství a který mi utkvěl navždy v paměti. Však i matka, když viděla někde hrál Gabina, spojovala ho s tímto hrdinou. Venturu považuji za jednoho z největších francouzských herců 20. století. I zde vystupuje jako silný, tvrdý a nezdolný muž a proti jiným dílům lehčího žánru (dobrodružným a detektivním) z něho vyzařuje i životní moudrost. Jeho výkon předurčuje hodnocení celého filmu, i jinak hvězdně obsazeného - Michela Bouqueta si nedovedu představit jinak než jako nepříjemného záporáka, často v roli policejního komisaře (velmi podobnou, ovšem současnou roli, sehrál ve filmu Dva muži ve městě). První část mi připadala trochu lepší, klasičtější i ucelenější, boj na barikádách byl trošku schématizovanější a ten závěr se zpomalenými až zastavenými záběry byl rušivý. Čekal jsem ho trošku více sentimentálnější, podobně, jako vyznívá závěr Hugovy předlohy. V každém případě pět hvězdiček.

Že jsem tenkrát před třiceti lety film chápal jen jako nádhernou švandu, se nelze divit. Že však neprohlédl generál Jaruzelski kritiku totalitárního režimu, to se dost divím. Dnes jsem se skutečně na Sexmisi díval jinýma očima. Svět žen, které po třetí světové válce kvůli vzniklému záření najdou domov pod zemí a rozhodnou se zlikvidovat všechny muže, aby již nevládlo na světě zlo, které během dějin muži způsobují, se zvrhne v novou diktaturu, kde vedle dvou soupeříácích skupin elit žijí nevědomé masy, kterými je manipulováno. Na režimu vlastně nezáleží - fašismus, komunismus i bankami a zbrojními koncerny ovládané 21. století, vždy existuje snaha lidi balamutit. Ale Sexmise je především výborně udělaná sci-fi komedie s nmádhernými výkony O. Lukaszewicze a J. Stuhra, kterého jsem v tomhle filmu vlastně tenkrát poznal. Člověk se musí zasmát u vtipům, které možná vložili do úst hercům čeští překladatelé ("co to děláte, já jsem přece funkicionářka"). Mladá generace už asi takovým vtipům tolik nerozumí...