Adman

Tady je vidět výborná fantazie tvůrců. Obdivuji jejich bezstarostnost a odvázanost vymyslet něco tak výborného. Kárání dětí ze všech stran již odmala je jen jejich omezování v rozvíjení tvůrčích schopností, dovedností a hlavně fantazie. Problémy většiny rodinek, že děti si hrají uplně nesmyslně, a akorát tím dělají bordel a otravují okolí jsou zde vyobrazeny příjemnou a veselými barvami probarvenou animací. Na konci pak dojdeme všichni k jednomu závěru - nikdy sebe ani nikoho jiného neomezovat v jeho myšlení a fantazii.

Jedná se zde o kombinovanou animaci. Kombinuje se tu pixilacea animace předmětu. Celé je to točeno na černobílý materiál v hlavní roli s Ivanem Krausem. Do bytu se po šipkách směřujících ke klice ze zvědavosti dostane neznámý narušitel. Jen co mu zvědavost nedá a vstoupí dovnitř, brzy zjistí, že udělal velikou chybu. Všechna fyzika a základní pravidla na Zemi jsou tu totiž úplně naopak. Když se snaží najíst, má místo lžíce cedník - nic mu nejde sníst, postel ho otravuje, nic mu nejde a všechno si z něj dělá srandu. Vší působí bezmocně až depresivně.

Umělecká animace vyprávějící ryze pohádkový príběh. O králi a krásné panne, která se zrodí z jablka kouzelné jabloně. Cestou na koni se pár rozdělí díky zlé čarodějnici a je vrhnuta do hlubin. Čarodějnice jí ještě stačí vzít prsten lásky, který dostala od krále, který když dojede a ohlédne se, neví kde mu hlava stojí. Samozřejmě že dobro opět zvítězí nad zlem, a tak se v jablku octne cíla, díky níž čarodějnice upadne ze světa a vše dobře dopadá. Jednoduchá animace, pro celou rodinu.

Když na nebe s absolutním nezájmem vstoupí zarputilý čtenář svých novin, kterého s novinami před obličejem srazilo auto na ulici, neumí si nahoře ani nasadit svůj andělský kabátec přes křídla. Sklouzne mu na povrch Země, a s kýmkoli se dostane do styku, tak ten se chová jako andělíček. Kabátek za pobyt na Zemi vystřídá spoustu majitelů a v každé je notná špetka humoru. Když se kabát připlete do koridy v souboji býka s toreadorem, nebo lupiče se svým svědomím a tak dále, nenechá nás příjemný a lehký zákusek dlouho zarputile a vážně sedět. Nesmíme zapomenout že je zde použito klasické Disneyovské speciality, a to ruchů vyjádřených pomocí hudby orchestru, v tomto případě jde o velmi dobré hudební těleso své doby v Československu - Orchestr Karla Valacha.

Geniálně vyobrazený život kolem roku vzniku, tj 1965. Pomyslná ruka neustále narušuje a omezuje nejistý život běžného občana. Hned po uvedení do distribuce byl film zakázán a stažen, kdo uvidí, pochopí...

Tak škoda. Inu, dalo se to čekat. Opravdu černo černý humor u tohoto šílence nezná meze. Ví se o mně, že mám rád vskutku téměř jakýkoli humor, sám se divím, že mi Borat přijde nic moc extra. Hlášky, gagy a vymyšlené scény jsou opravdu dokonalé. Nevím sice proč, ale že bych se u filmu od srdce zasmál, to se říci nedá. Všechno co jsem ze sebe zachytil byly jen pazvuky někde mezi údivem a potlačovaným smíchem.

Pěkný, sladký a romantický muzikálek. Veškeré skladby tohoto muzikálu jsou založeny na musikálnosti postav! To je novinka, dosud normální nehudební člověk v muzikálech pěje jako mistr světa ale tady je tomu tak i v příběhu. Fenomenální kytarista se zamiluje do chudší dívky, která po ulicích prodává květiny. Přistěhovala se sem, do Dublinu, z České republiky a občas tudíž v její rodince padne i české slovo. Hlavní postava, Glen Hansard (člen kapely The Frames) se snaží najít uplatnění a pronajímá si studio, kde vchází na svět jeho první výborné demoalbum. Za podpory jeho tajné lásky se v klidu vypořádává se životem. Nakonec se jejich cesty, ikdyž zřejmě šťastně (každý si jde za tím svým), rozdělí. Snímek považuji za ten více umělecký, než se nám nyní v kinech dostává. Originálně zpracované, nečekané a příjemně naturalistické. Kdo zná Hairspray nebo Pomádu s malebnými záběry plných barev, tak tady čekejte absolutně něco jiného.

Jedná se o dosud jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků ze třídy středometrážního dokumentu. „Děti ze stanice Leningradská“, je dokument natočený jako poukázání na krutou realitu. Dle domněnek se na ulici a bez domova ocitl obrovský počet dětí právě po pádu „železné opony“ (je to označení pro neprostupnou hranici mezi západním a východním blokem v době studené války. Nacházela se na západní hranici NDR, Československa, Maďarska, ale i Rumunska a Bulharska). Tvůrci dokumentu se soustředili na skupinku dětských bezdomovců žijících ze dne na den na moskevské stanici metra Leningradská, které většinu svého života tráví žebráním a nejistým živořením co bude zítra. Dost takto smutných osudů se skrývá v nemalých problémech jejich rodin. Pro nenávist matky k dítěti, či otcovo neustálé bití jich pod vlivem alkoholu, se raději děti rozhodnou žít sami na vlastní pěst. Ty pak dostávají denně kruté a nemilosrdné rány života. Něco tak nevinného a čistého jako je dítě, se poté stává „zkažené realitou“. Žijí ve špíně a zimě, mají zodpovědnost jen sami za sebe a již od tak útlého věku neváhají kupovat a pít tvrdý alkohol, omamovat se výpary z lepidla nebo jakkoli jinak utéct ze světa do jiných stavů mimo vědomí. Je to pro nás něco naprosto nepředstavitelného. V dokumentu se seznamujeme konkrétně s několika vybranými postavami. Saša (8), Kristýna (11), Míša (13) nebo Andrej (10) mají všichni podobný, hrozný osud. Ten nám výborně podávají jakoby autentické záběry, kterými jsme sami přítomni mnohým rvačkám, popíjením alkoholu a vůbec života na ulici jako takového. Ve stanici metra ve zuboženém stavu žebrají peníze, protože nechtějí krást. Dojemné, jak i v takových k životu nepříznivých podmínkách mají někteří svou důstojnost a čest. Jiní i přes svůj osud dál šíří zlo a nenávist, která se jim jistě vrátí. Mladším žebrákům ti starší bez ostychu kradou to co si za celý den nažebrali. Když přijde zima, uchylují se děti do kanálů k teplovodním potrubím a když je nejhůř, snaží si vydělat na jídlo i pomocí prostituce. Dokument je proložen i rozhovory, kde se dozvídáme jaký jejich život ve skutečnosti je. Obzvláště působivé je, když se děti zasní a začnou si představovat jaké by chtěly aby to bylo, jaký by chtěly aby měly život, žít ve velikém domě, všichni pohromadě, spokojeni a šťastně. Mezitím se dostáváme přímo do jádra samotného dění, kdy nám přímo před očima, začnou děti čichat výpary z lepidla v igelitovém sáčku a omamovat se. Při takových situacích na plátně se dělá divákovi doslova mdlo. Když jednou našli kluci půl lahve ředidla, nabízeli to i Andrejovi. Ten dva týdny odolával a říkal, že to nechce, ale jakmile vyzkoušel o co jde, zalíbilo se mu to a nyní už nevydrží bez pravidelných dávek lepidla. Právě vdechování výparů z lepidla je pro tyto děti jednou z mála možností, jak alespoň na chvíli uniknout nemilosrdnému okolnímu světu. Mimo hlad a zimy je trápí také policie. Nekompromisně a surově s nimi jedná. Nezřídka nevinné a ubohé děti, které za ninic z toho čím jsou a čím procházejí nemohou, policisté bijí, kopají a urážejí. Občas si někoho odchytí, odvlečou jej na stanici, kde se s nimi nemazlí. Strašidelné jen pomyslet. Jednou dokonce i kamery zachytily následek aktu, když moskevští zastánci zákona nejprve jedno dítě surově zbyli, načeš mu vymačkali na hlavu tubu lepidla. Občas přijede na nádraží charitativní organizace a dá místním dětským bezdomovcům najíst a napít, poskytne jim nějaké nezbytně nutné oblečení a ošetří drobná zranění, ke kterým denně v takovém životě přicházejí. Rvačky a nemilosrdné boje mezi bezdomovci samotnými je na běžném pořádku. Často napadají i starší dospělé bezdomovce, kteří podle výpovědi jednoho děcka smrdí a nikdo je nemá rád. Jsme jednoho takového aktu svědky. Větší přesila mladých bezdomovců napadá postaršího jiného, kterému nakonec seberou kalhoty a ponožky. Snaží se přežít jak to jen jde. Stále doufají v lepší zítřky, ale někdy přece jen propadnou beznaději, nevěří ničemu, žádné spravedlnosti, ničemu, jak bylo řečeno od Kristýny. Některé děti mají i na své rodiče číslo a vědí kde žijí, tak jim čas od času i zavolají, chtějí je alespoň slyšet. Někteří na ně ale nedokážou ani promluvit, přes mateřský odpor k dítěti se zajisté jen těžko dokáže člověk přenést. Na závěr snímku umírá jedno z dětí, Táňa, pro následky inhalace lepidla. Na první pohled milé a normální děvče, jehož rodiče byli věčně opilí a o svou dceru se vůbec nestarali. Její osud bohužel není ojedinělý. Dokument je neuvěřitelně působivý a zanechá v divákovi dlouho smíšené a i depresivní pocity. Jak již bylo řečeno (by Le_Chuck): Film by měli vidět lidé, kteří si myslí, že je k nim život nespravedlivý.

Slabý odvar toho, co se možná někdy honilo hlavou Robertu Redfordovi. Vůbec se mu to nepodařilo ztvárnit filmovým jazykem, jak si původně představoval. Hodně dialogů asi jen ve třech obrazech mají diváka vtáhnout do děje a nechat ho do poslední chvíle doufat jak to dopadne. Až nás to začíná bezmezně nudit. Naštěstí se nejdená jen o vatu ale o hlubokomyslné rozhovory! Ale stejně se nezadařilo. Jediná poslední střihová sekvence mi dokázala něco říct. Ne, že by ostatní také stálo za nic, kde by se potom vzaly ony 3*, že. Film se snaží zachytit jak lze vidět a vnímat válku z primátorského křesla a ze samotné akce na bitevním poli. V teple kanceláře se rozhodování tváří naprosto odlišně. Mezitím se v ohrožení života dva naši hrdinové z West Coast University (Arian, Drek Luke a Ernest, Michael Pena) snaží ve sněhové vánici vůbec dýchat. Máme možnost si uvědomit, kolik moci má v rukou jeden člověk životů a kolik názorů ovlivňují média. Konkrétně jde o válku USA s Irákem a Afghánistánem v čele s Usama Bin Ladinem. Mimo jiné si ve filmu režisér i zahraje, a to profesora na zmíněné americké škole. Co do ostatního hereckého obsazení, které je snad bezchybné. Všem hercům jejich roli naprosto věřím. Snad jen můžu propříště popřát Robertovi více nadšení a smyslu pro filmové cítění.

Slabší čtyři hvězdičky dostává vysokorozpočtový koprodukční snímek z New Yorku (Manhatan) odehrávající se v šedesátých letech devatenáctého století. V hlavní roli si Leonardo DiCaprio nepočínal vůbec špatně. Občas jsem mu to i dost věřil, až na výjimky. Dostáváme se do drsného prostředí gangů New Yorku, které si nic nedarují zadarmo. Setkáváme se i s kurtou rasovou nesnášenlivostí, která nechává diváka s otevřenou čelistí koukat a litovat je. Osobně se v tomto snímku Martina Scorseseho třošku ztrácím. Nikoli v ději, ale v jeho úmyslech, které mi bohužel trošku unikají. 166 minut je na mě možná až přespříliš ničím vyplněný čas na to, aby byl všechen natolik dobrý.