Snorlax

Zvolna budované napětí vyústí v nečekanou pointu. Bez lekaček, bez prodloužených stínů, bez děsivé hudby je na malém prostoru vybudovaná atmosféra, kterou této jednohubce může závidět kdekterý velmi nákladný celovečerní film.

Ken Loach má pravdu, v Hollywoodu nikdy Evropští režiséři nenatočil nic tak dobrého, jako doma. Polanski pomaličku odkrývá charaktery tří postav, které se z fanfarónství obou mužů ocitnou na nějaký čas společně na jedné lodi. Ostrým skalpelem odřezává jednu slupku masky za druhou, až zbydou nepříliš pohledné kosti.

Nebýt vlažného rozjezdu, bylo by to na plný počet. Pointa je ovšem výborná, neodhalila jsem ji dopředu, ani náhodou by mě nenapadla.

Pierson se nesnaží o žádnou velkolepou šou, s chladným odstupem ukazuje partu nacistů, která řeší zavraždění milionů lidí podobně, jako kdyby si domlouvala přátelské fotbalové utkání. Jen mi ten odstup přijde možná až příliš chladný a hlavně příliš velký. Emoce vyvolává sám fakt toho, co se Wansee projednávalo, ale já si chvílemi připadala jako člen ostrahy sedící u průmyslové kamery, uvítala bych špetičku větší angažovanost Piersona.

Schormovo pojetí se mi vůbec nelíbí, zcela se z ukřičeného a enervujícího představení vytratil Dostojevský. Herci neustále stěhují nábytek, čímž zřejmě má vznikat napětí. Tento podbízivý kolotočářský způsob s díky odmítám. Jediný snesitelný je kultivovaný Mrkvička, který nebyl nucen k hraní si na stěhováka. Bartoška je unylý, Heřmánek přehrává a Bedrna starého Karamazova jen karikuje.

Těší mě, že i Chytilová se zdržela obvyklých výpotků na téma vlastní dokonalosti, sice nic pozitivního na adresu Menzela neřekla, ale jelikož nemluvila jen o sobě, již to je velkou poklonou. Velmi pěkně zpracovaný dokument, který je přesně střižen na pábitele Menzela.

Blýská se na lepší časy, nebo tuto opravdovou pohádku natočila ČT omylem? Skvěle obsazené, dokonce tak, že se zde sešly skoro všechny hezké české herečky různých generací, k tomu Kotek, z kterého vyrostl přitažlivý chlap, neotřepaný příběh, vizuál použitelný i pro kino produkci, takže co více si přát? Aňa Geislerová je nádherně svinutá svině a nejen na ní je poznat, že jí hraní v nehloupé pohádce baví.

Chvilku jsem s plným hodnocením váhala, mám totiž ráda filmový perfekcionismus. Na rozdíl od divadla mi zde vadí, že se mluví o strašném větru a nehne se ani lístek na stromė, ani vlásek na hlavė dámy, která si na ukrutný vítr stěžuje. Chlapec močí do sněhu, jenž zůstává i nadále běloskvoucí. Jenže i u panovnických dvorů věděli, že každá krása má mít svoji pihu. A ty příběhy malého mozaikové filmu jsou natolik krásné a poetické, že je ta piha snad i nutná. Příběh matky a dcery, které si už dávno nemají co říct, ale přesto se k sobě snaží zase najít cestu, je nejlepší, především díky výkonu představitelky mámy Lawové. Má v sobě kus dojemnosti, laskavosti i pochopení, přesně jak už to ve vztahu matek s dospělými dcerami bývá. A poetické vyprávění o dobrodružstvích dvou chlapců, kteří se vydali za školu, patří určitě k tomu nejlepšímu, co na dané téma vzniklo.

Místy je to vtipné, místy již krapet za hranou dobrého vkusu, ale rozhodně se člověk poučí, kdy zpívat americkou hymnu.

Mírně tendenční snímek, který se omluvit neomluvitelné, je natočen ve svižném tempu a staví na výborných výkonech ústřední herecké dvojice. Kdyby své rodinné problémy řešili všichni stejně, jako tyto dvě sestry, neměli bychom problém s přelidněnou planetou.