Snorlax

Na tomto recitálu je možné si potvrdit, jak důležití jsou pro výsledný dojem diváci. Jitka Molavcová je divadelní herečka a zpěvačka, interakci s publikem potřebuje. Tedy možná tu její interakci se živým publikem potřebuji více já, než ona. Zdá se, že pro ni není problém vtipkovat, hrát a zpívat bez odezvy, ale já vnímám takové představení jako hluché. Jitka Molavcová prostě není typ pro videoklip, což bohužel Mudrovi evidentně nedošlo. Z Molavcové sálá energie, šarm a dobrá nálada, dokázala mě bavit i navzdory naprosto nevhodně zvolenému formátu prezentace. Opět musím obdivovat, že se prostě naučila hrát na saxofon, protože to bylo potřeba. A vlastně i to, co zpěvačka s tak malým rozsahem dokáže všechno zazpívat. To, jak se zhostila některých šansonů, je navýsost dobré.

Tomanovská rutina, nepříliš přesvědčivé herecké výkony, solidní scénář a výborná hudba jsou ingrediencemi detektivky na jedno zhlédnutí.

Povedená hudba podkresluje odpudivou animaci vtipného scénáře.

V době téměř zbožštění přistěhovalectví natočit takový film je samo o sobě hrdinství. Natočeno je kromobyčejně dobře a napínavě. Navíc Östlund nenabízí jen jednu stranu mince, noří se hluboko do nitra Švédska a jeho obyvatel. Film je to velice odvážný a velice krutý. Nenalhávejme si, že naše společnost je na tom lépe. Jen nemáme Östlunda, aby nám nastavil krutě chladné zrcadlo, do kterého není příjemné se dívat.

Shakespeare by se asi divil. A já se divím též, kde Woody bere stále nové a nové nápady na úžasné vtípky, hravost a duchaplnost. "To bylo strašné!" "Ale vždyť jsem se ani nesvlékl."

To je tak krátké a hlavně tak vtipné! Manželka mávnutím ruky vyřeší schizofrenii, scéna "já nevidím, já nevidím" patří k nezapomenutelným, ovšem vše překonává svaté přijímání.

Naprosto excelentní úlet, který určitě není pro každého. Černý humor občas přechází do naprosto bizardních momentů, ale ve výsledku tvoří zábavný film. Oceňuji naprostou jinakost, touhu jít si za svým, i když tvůrcům musí být jasné, že natočili naprosto nedivácký film, potřebu pobavit především sebe a nabídnout něco, co tady prostě zatím nebylo. Na tento snímek lze tudíž nahlížet jako na mimořádný umělecký počin, nebo jako na velmi ujetou zábavu. Našla jsem v tom obojí a jsem velmi spokojená.

Tento film by byl myšlenkově vyspělý i na moudrého kmeta, ale na mladého kluka, pro nějž je to navíc prvotina? Nyní už jen doufám, že Biček bude pokračovat ve slibně načaté kariéře filmového tvůrce. Nepřítel třídy není jen školní drama, není jen dramatem o setkání se se smrtí, je to především nitro drásající snímek o odpuštění, bolesti a pochopení, že nic není černobílé. Biček předkládá náhled na vypjatou situaci z pohledu studentů, ředitelky školy, učitele, jeho kolegů i rodičů dětí. A nechává na divákovi, aby si našel tu svoji pravdu. Na závěr diváka zcela bez skrupulí opustí a ponechá ho topit se ve vlastních emocích.

Řešení je to sice velice přímočaré a efektivní, ale natočeno je značně amatérsky. Ale za ten nápad přidám hvězdičku.

Filmařsky naprosto dokonalé, nechápu, proč Griffith používá mezititulky, které jsou mnohdy zbytečné, neboť vše dokáže vyjádřit čistými filmový prostředky. O to více je potřeba ho jako režiséra obdivovat, neboť jeho jediným prostředkem byl obraz. Již méně obdivuhodný je radikální politický postoj, z dnešního pohledu nepřijatelný. K tomu je však také potřeba dodat, že prakticky všechny politické filmy, obzvláště ty ambicióznější, jsou poplatné době vzniku. Takže si můžeme pouze položit otázku, jak by film vypadal, kdyby měl Griffith možnost jej natočit za sto let znovu. Domnívám se, že zcela v intencích požadavků dnešní doby by byl jednoznačně pročernošský.