Snorlax

Jiný svět podle Orwela se posunul do komunismu a je ovládán sedmi beznárodními korporacemi. Tyto mocné korporace určují, jaký život kdo bude žít a preferují kolektivismus na úkor individuality. Popřením těchto nových modelů života je špičkový hráč světově obdivované hry rollerball Jonathan. Nadutost Američanů se pochopitelně musela projevit i v takto myšlenkově mimořádném filmu, sídla korporací jsou umístěna do amerických měst, protože jedině Američané mohou spravovat celý svět. Tohle mohlo v roce 1975 vypadat jako sci-fi, ale stále více se ukazuje, že USA svoji pozici ve světě takto vnímá a nehodlá z ní ustoupit. Ve filmu se střetává mocná síla korporací, jež určují koloběh světa, se sportovním odhodláním hráče, který si vydobyl postavení světové jedničky. Člověk neví, zda má fandit individualismu, který je prezentován ve formě hrubé, animálně primitivní síly a schopnosti bez mrknutí oka zabít nepřítele, nebo kolektivismu, který je představen jako obdobně bezskrupulózní skupinka korporací. Naračně mimořádný film postrádá alespoň trošku formální kvality, aby se mohl stát dílem přelomovým. Novější zpracování je bohužel ještě mnohem horší. Škoda, námět by si zasloužil poněkud více, než solidně natočené akční scény. Scenáristicky určitě povedené, herecky již méně a režijně naprosto rutinérská záležitost bez špetky invence.

Kdyby nebyl Scorsese studený šňupák, mohl z toho dobrého scénáře udělat velmi dobrou komedii. Coppola natočil něco unyle romantického, co nestojí ani za jedno podívání. A nad tím vším ční o několik řádů lepší Woody, který natočil vtipnou romantickou komedii. Když nebude Scorsese s Coppolou zlobit, tak je možná vezme Allen do učení.

Sci-fi je to proto, že dívčina přes reklamní spoty mluví česky. Jean Reno je hamižný a hraje v čemkoliv, za co mu zaplatí.

Poetická romantická komedie o jednom hodně zvláštním mladém muži, který měl sen. Taclík je uvěřitelný i jako nekňuba Fleischman s něžným vztahem k meteorologii. A jeho pomalé dospívání se Ondříčkovi podařilo zachytit velmi pěkně.

Černý soukromý detektiv pobíhá s jinými černochy ve tmě. Takže není vidět, co vlastně dělá. Vzhledem k tomu, co vidět je, když náhodou nejsou osvětlovači na svačince, je to jenom dobře. Detektiva zraní, dva chlapi ho donesou, mastičkář ho ovine obvazy a ejhle, on zdráv a čiperný vyskočí z lože, aby opět pobíhal ve tmě, nyní v tmavém hotelu. Dokonce mastičkář ani nevyřknul nic o tom, že by Shaft měl vstát a chodit. Takže Ježíš asi není, jen umí dělat zázraky, ovšem bez keců. A pak ta nesmírná hloupost konečně skončí. Shaft na závěr opět vyprodukuje smích podobný řevu gorilího samce, jemuž právě někdo pokousal varlata.

Antonioni si vyhrál i s barevným materiálem. Záběry působí velice plasticky, mnohdy se setkáme s obrazem v obraze, například když snímá odlupující se omítku domu, která svou texturou připomíná jiný dům. Syrovost, chladnost a odtažitost, rámování přes polovinu obličeje, nezřetelně vrhané stíny v agonických stavech hlavní hrdinky, symetrie dlažebních kostek kontrastující s rozbitým životem a spousta dalších krásných režijních vychytávek nás provází celým značně depresivním filmem. Modrá bouda v šedivé mlze, v jejímž nitru je opět skryt obraz v obraze, tentokráte v odloupaném červeném nátěru zdí. Tím vším proplouvá Monica Vittiová tentokrát v podobě ledové krásky.

Před kamerou defilují maďarští vojáci a maďarští rolníci. Vojáci jezdí na koních, nebo vozech tažených koni v kruhu proti směru hodinových ručiček, tedy vlevo. Lid si k tomu popěvuje lidové písně, tančí kolové tance a tyto taškařice prokládá zpěvem revolučních písní. Marseillaisa v maďarštině zní hodně bizarně. Asi bych se smířila s tím, že postavy nemají jména, ale nesmířím se s tím, že vlastně nejsou filmovými postavami. Folklórní spolek maďarských rolníků si občas zpestří život předčítáním z děl význačných levicových autorů, velké oblibě se těší Engels. Tohle je ideální snímek pro první lekce VUMLu. Obzvláště ta pasáž, kdy si soudruzi pro ukrácení dlouhé chvíle zapálí kostel. A hle, na soudruhy sestoupil duch svatý, ukázal starému muži, jak si podřezat žíly a rolnictvu, kterak se modlit ke spravedlnosti pro lid. Narativně zcela vyprázdněný film neosloví ani neduživou formou, takže jediným důvodem, proč se na něco takového podívat shledávám touhu slyšet revoluční písně v maďarštině. Leč menším utrpením bude si nějakou najít na internetu a nemuset hodinu a půl pozorovat nanicovaté bloumání podivných postav po celé mizanscéně.

Nevím, co Bělku pudilo k obsazení nesympatického Slováčka do hlavní role, snad jen to vhodné jméno. Naštěstí je Balzerová skvělá, s čímž se u ní vlastně automaticky počítá. Výborný je i Řehoř. Takže pro mě z toho vzniknul Zdeněk a Eliška. Značně rozčarována jsem z Fišerovy hudby, která působí rušivě, zdá se mi, že jinak vždy přesný Fišer se tentokráte vůbec netrefil do rytmu dechu filmu. Slováček naštěstí alespoň mluví Brabcovým hlasem, škoda, že místo něj není Brabec kompletní. Scénář a režie jsou velmi vydařené.

Zručně natočené drama o neskutečném vlivu médií na veřejné mínění a možnosti manipulace s ním. Naštěstí má hlavní roli skvělý Curtis a Lancaster svým mírně toporným herectvím tudíž nekazí dojem z výborného filmu. Snímek na mnoha místech využívá výhod paralelismu. Nejdůsledněji však při závěrečném loučení sestry, kdy se jedny dveře otevírají a překrývají tím minulost, záhy se otevřou dveře od výtahu, aby uvedly budoucnost.

Tohle je film, díky kterému si uvědomíte, že odpustit znamená, že se přestane trápit ten nevinný. Odpuštěnín nepomáháte tomu, kdo spáchal křivdu, ale sami sobě. Krásně zpracovaný životopisný film jedné vietnamské dívky, která tuhle věc pochopila dávno přede mnou. Jen mi není jasné, proč je Jones uváděn v titulcích první, hlavní roli skutečně nemá.