Snorlax

To je tak krátké a hlavně tak vtipné! Manželka mávnutím ruky vyřeší schizofrenii, scéna "já nevidím, já nevidím" patří k nezapomenutelným, ovšem vše překonává svaté přijímání.

Naprosto excelentní úlet, který určitě není pro každého. Černý humor občas přechází do naprosto bizardních momentů, ale ve výsledku tvoří zábavný film. Oceňuji naprostou jinakost, touhu jít si za svým, i když tvůrcům musí být jasné, že natočili naprosto nedivácký film, potřebu pobavit především sebe a nabídnout něco, co tady prostě zatím nebylo. Na tento snímek lze tudíž nahlížet jako na mimořádný umělecký počin, nebo jako na velmi ujetou zábavu. Našla jsem v tom obojí a jsem velmi spokojená.

Tento film by byl myšlenkově vyspělý i na moudrého kmeta, ale na mladého kluka, pro nějž je to navíc prvotina? Nyní už jen doufám, že Biček bude pokračovat ve slibně načaté kariéře filmového tvůrce. Nepřítel třídy není jen školní drama, není jen dramatem o setkání se se smrtí, je to především nitro drásající snímek o odpuštění, bolesti a pochopení, že nic není černobílé. Biček předkládá náhled na vypjatou situaci z pohledu studentů, ředitelky školy, učitele, jeho kolegů i rodičů dětí. A nechává na divákovi, aby si našel tu svoji pravdu. Na závěr diváka zcela bez skrupulí opustí a ponechá ho topit se ve vlastních emocích.

Řešení je to sice velice přímočaré a efektivní, ale natočeno je značně amatérsky. Ale za ten nápad přidám hvězdičku.

Filmařsky naprosto dokonalé, nechápu, proč Griffith používá mezititulky, které jsou mnohdy zbytečné, neboť vše dokáže vyjádřit čistými filmový prostředky. O to více je potřeba ho jako režiséra obdivovat, neboť jeho jediným prostředkem byl obraz. Již méně obdivuhodný je radikální politický postoj, z dnešního pohledu nepřijatelný. K tomu je však také potřeba dodat, že prakticky všechny politické filmy, obzvláště ty ambicióznější, jsou poplatné době vzniku. Takže si můžeme pouze položit otázku, jak by film vypadal, kdyby měl Griffith možnost jej natočit za sto let znovu. Domnívám se, že zcela v intencích požadavků dnešní doby by byl jednoznačně pročernošský.

Je poněkud zvláštní, když nejméně zajímavou postavou je ta ústřední, ale Batman je zde šedivá myš. Zato jeho protivnice je velice charismatická a musím říci, že jsem jí dost fandila, aby toho nudného ňoumu Batmana porazila. DeVito ve své životní formě představuje zloducha, který je hnusný, slizký, zákeřný i geniální. Bez okolků by se mohl postavit Lexi Luthorovi, aby spolu svedli boj o nejzlejšího filmového zlocha, případně Nolanově Jokerovi v prvenství o toho nejohavnějšího zloducha. Nolanův Batman nepostrádá šarm i vtip, Burton tyto handicapy svého Batmana nahrazuje celkovým nadhledem. Již jen Tučňákovo vozítko je jasným důkazem, že tento film se nebere vážně. Vizuálně je snímek vypilovaný do posledního záběru. Největší slabinou zůstává velmi podřadný samotný Batman, Keaton je více než nudný. Film samotný je někde mezi třemi a čtyřmi, ale za řešení populistického blábolení politiků v hodnocení přidám, i když mě jednoznačně Nolanův Batman bavil více.

Dnes by z něj byl skvělý castingový manažer, v polovině minulého století to byl rebelující režisér, který pro svět filmu objevil nejednu Ženu.

Na to, že film staví na obrazové stránce, je vizuál dost mizerný. Pár zdařilých záběrů nemůže omluvit zvolený formát 4:3, který naprosto nebyl využit. Dobrá, berme ho jako pokus o jinakost. Film se za patetických řečí a neskutečného přehrávání především Dafoa, u nějž nejsem na špatné výkony zvyklá, pomalu dotřepe k celkem zdařilému závěru. Jako pokus o biblické podobenství příchodu mesiáše film selhává ve zbytečně ukřičených a ordinérních scénách. Brát snímek jako sondu do postupně selhávající mysli bohužel též nelze. Eggers vrtošivě přeskakuje mezi jednotlivými polohami a snaží se předvést příliš mnoho. A výsledek bohužel odpovídá jeho tvůrčí nezkušenosti, kdy se proximálně soustředí na plytké zobrazovaní rozporů Tomovy mysli, aniž by se zaobíral konotacemi jejich vzniku. Připouštím, že je pro mne coby skalního ateistu složité nechat se unášet na liturgických vlnách tohoto značně náboženského díla. Uznávám, že k fanatickému uctívání boha jistá dávka přepjatosti patří, ale já se s hereckou manýrou vhodnou do o století staršího filmu těžko smiřuji, byť rozumím tomu, že Eggers prakticky vše podřídil tomu, aby film předstíral dobu dávno minulou. Tento snímek s díky přenechám všem učenlivým žákům katechismu, pro mě je škoda, abych jim ho okoukávala.

Tomu se říká radikální odpor k autoritám. Výborně vybudovaná atmosféra, skvělá Fosterová, režijně pojaté spíše jako černohumorná jednohubka, než thriller, za což se ovšem vůbec nezlobím. Dostat do rukou tento film Tarantino, vzniklo by něco velice roztomilého. I když, silnou ženskou postavu to má, slušnou hudební složku také, chybí jen zdařilý vizuál.

Rodiče trpící přehnanou láskou ke svému jedináčkovi nejsou ochotni nechat jej léčit, i když vykazuje četné známky psychické poruchy. Spratek se několikrát neúspěšně pokusí o sebevraždu a mezi jednotlivými pokusy pracuje jako moderátor v rádiu a překládá americké filmy v klubu. Po obsahové stránce je pro mě film naprosto nezajímavý, nemá mi co nabídnout, spíše bych řekla, že mi značně vadí, že o někom takovém někdo natočil film. Formálně se snímek pokouší střídat hranou dramatickou část s hraným dokumentem, který je pro zvýšení autenticity v poměru 4:3. Film provází myšlenky otce hlavního šílence, které se většinou obírají zvrácenými představami. Filmařsky zajímavý je až závěr filmu, kdy na scénu nastupuje rodina Nowakových, především pak jejich synek. Jen si říkám, že je velká škoda, že mladý Nowak nepřišel na kolu hned na začátku.