Snorlax

Kdyby Brdečková rovnou řekla, že nebude točit o Evě Pilarové, ale o sobě, nedívala bych se a neurazilo by mě to.

Celou dobu jsem marně doufala, že zešílevší kameraman ubije roztočenou kamerou Zdeňka Hrušku. Bylo by to vítaným zpestřením jinak zcela nudně zpracovaného dobrého námětu. Byť Bartoška vítězí nad Abrhámem v kategorii charisma a přitažlivost o několik koňských délek, Brokovnice zaostala za Panenkou o tisíc mil Nerada, ale musím konstatovat, že na Bartošku se jen hezky koukalo. Připouštím, že měl značně ztížené podmínky, neboť spoustu času vedle něj hyzdil obraz toporný Hruška, což zřejmě zanechalo následky i na schopnosti Bartošky hrát a Nožičky snímat scénu. Má poklona proto patří Patrasové, která dokázala vypadat uvěřitelně, když Hrušku lákala do postele. Stále doufám, že se jednalo pouze o záminku a pod příslibem erotických radovánek ho chtěla vlákat do tenat studentů, kteří neuspěli u talentových zkoušek, aby mu následně rozbili tu jeho naprosto neschopnou hubu.

Sami žijí kultem dítěte, ale cizí děti s chutí zabíjejí, to by člověk šel a s rozkoší plivnul na Sochu Svobody.

Zahrála jsem si hru Najdi deset rozdílů a hledala jsem je mezi touto taškařicí a Cestou ke štěstí. Švorcová na traktoru nezpívá, Streepové to celkem jde, takže 0:0. Příběh je stejně primitivní, takže stále 0:0. Oba filmy jsou křečovitě rozjuchané a končí radostnou cestou ke světlým zítřkům. V Cestě ke štěstí se však nevlní Brosnan. Domnívala jsem se, že je to to nejhorší, co mě kdy ve filmu potkalo. Omyl, on začal i zpívat. A kam se hrabe waterboarding na Brosnanovo afektované křepčení a otřesný kvil? 2:0 pro domácí. Streepová se fakt snažila, za její výkon bych i tu jedno hvězdičku z milosti dala, ale za to, že alespoň občas nekopla Brosnana do brňavky, nedostane ani ona nic.

Hlásím předpojatost, mám ráda rokenrol a miluju zpěváky s nedomykavostí hlasivek. Pak není těžké mě přitáhnout k dokumentu o Mikim Volkovi. Ale zde bych ani nemusela být dopředu pozitivně naladěna, protože přesně takhle má vypadat životopisný dokument.

Nemohu se ubránit srovnání s Опасно для жизни!. A pak musím konstatovat, že Blankytné hory jsou méně vtipné a hlavně se po krátké době stanou značně stereotypní.

Až na odfláknutou pointu nesmírně dobře zpracované drama s příchutí thrilleru a detektivky.

Až na pár hudebních fórků to bylo velmi nezábavné, místy dokonce velmi laciné. Dujardin jako vždy skvělý a asi jediným světlým momentem byl pobyt Octava v divočině.

Člověk nemá cenu, zajímavý je jen jeho výkon. Stále to platí a míra platnosti se zvyšuje.

Za zajímavé lze považovat, že v Paříži roku 2054 by mělo dle tvůrců tohoto filmu neustále pršet. Nebude-li pršet, bude sněžit. Je proto poněkud překvapivé, že se voda nedrží ani v podzemí. Ale dosti hnidopišství. Každá krása má mít svou pihu. A tento napínavý příběh se šmrncovním vizuálem krásný je.