Snorlax

Netradičně dlouhá reklama na román o výtvarníkovi, který způsobil autonehodu. Takto to zní banálně, ale po zhlédnutí dokumentu se najde určitě celkem početná skupina diváků, která si Mysterium tremendum bude chtít přečíst. Pokud Křižka pracoval na objednávku z Turnova, odvedl pro Panteon skvělou práci. Jako dokument film nefunguje.

Výborný příběh dotváří Munzarova schopnost mimořádné práce s hlasem.

Film samotný je na 4+, ale za nádherně slizce odporného gestapáka Mareše musím zaokrouhlit nahoru.

Charlotte Ramplingová má ve filmu štěk. Část podzim je pokusem o instantní porno s velkou dávkou emulgátorů. Zima se snaží o dramatickou vyhrocenost a jaro o náznak psychologického dramatu. Jenže jarní podíl na snímku je příliš nepatrný, Ozonovi se nepodařilo rozehrát naznačené tóny, které mohly za něco stát. Film zůstává zajímavým pokoukáním pro milovníky lolitkovské krásy. Ostatním nemá co nabídnout.

O té divné hře tenhle film naštěstí moc není, s gustem se spíše věnuje touze po vítězství. Dokonce si odpouští i klišé standardních sportovních filmů, tedy alespoň některá. Hoffmana je zde žalostně málo a připouštím, že kvůli němu jsem se na film dívala.

Staré rány nejsou drásány do krve, Egoyan jen ukáže jizvy, aby divák viděl, že jich není málo. Ale ty jizvy nejsou důležité, nosným prvkem filmu je usmíření, vyrovnání se svou minulostí a nabídka smíru. Ne trapné gesto před zraky kamer, ale upřímně podaná ruka.

Hloupý příběh bez špetky spádu je doprovázen tisíckrát slyšenou hudbou.

Je tolik výborných francouzských filmů, které by toužily dostat se do přízně českého diváka, ale zůstávají skryty jeho zrakům nepřeloženy. A Česká televize plýtvá penězi, talentem i prací spousty lidí, aby nechala udělat české znění k této nepovedené inscenaci. Námět rozhodně nebyl špatný, herecké výkony by jej nezkazily, ale scénář postrádal gradaci a režie nápaditost, která mohla z toho snímku udělat téměř mystickou záležitost. Jestli něco Francouzi ve svých filmech vždy uměli, tak to byla atmosféra. Jak vidno, ne vždy a každý.

Srovnání s telenovelou napadá na obě dolní končetiny. Diptychu bych vyčetla snad jen to, že se snažil na malém prostoru rozehrát příliš mnoho dějových linek, kterým se aktivně věnoval po celou doby, aby je v samotném závěru opustil skokem hodným Boba Beamona.

Přiměřeně optimistický film má tak dobrou hudbu, že mu odpustím i Adamovičovu otřesnou češtinu. Škoda, že Valovi už v té době bylo přes třicet, ale rozhodně bych si v roli Franty mnohem raději představila jeho.