Jeoffrey

Seriál o hráči od hráčů pro hráče! Ze začátku to pro mě byl takový černý kůň podzimní sezóny, velmi zábavný seriál, z kterého bylo vidět, že jeho autoři jsou opravdoví hráči videoher, mluví ke mně stejným jazykem, který z videoher znám, používají termíny jako perfect parry, glass cannon build a mnohé další, které pochopí jen ti, kdo u videoher strávili nějaký ten čas. Hlavní hrdina si pro svůj zvolený build a i díky získanému debuffu zvolil tak unikátní vzezření, že mě hned zaujal a tak jsem měl půl roku jako avatar na svém zdejším profilu modrého ptáka ne proto, že bych byl vášnivý volič ODS, ale proto, že mě Sunraku tak moc chytil. Seriál však byl pořád lepší a lepší, začal mi rozkrývat zdejší lore, ukazovat crafting a další herní mechaniky a já strašně rychle získal dojem, že kromě toho, že autoři rozumí videohrám, tak dokázali vytvořit svět, do kterého bych se chtěl já sám strašně moc ponořit – hru, kterou bych si sám chtěl zahrát. Bavil jsem se tím, jak si Sunraku svoji pouť užíval, věřil jsem mu to zaujetí a nadšení. Sice tu byly občas nějaké drobnější nedostatky, zkrátka jsem zvyklý, že spousta asijských her musí mít svojí uřvanou Paimon (tady Emul), nebo jiného maskota (a zároveň nouzový zdroj jídla) a že humor tu bývá občas docela divoký a dětinský, ale autoři mi to dokázali kompenzovat parádní akcí, a tak dobrou animací, jakou jsem od studia C2C vůbec nečekal. Vzpomněl jsem si i na to, jak jsem si v minulosti dělal legraci z Dragon Ballu, kde některé souboje trvaly i několik dílů a představte si, že tady je to také, ale dává to dokonalý smysl. Stejně jako ve videohře tady totiž máte takové boss fighty, které jsou několik dílů hypované, několik dílů se na ně hrdinové připravují a pak jelikož jde o opravdové boss fighty, kde mají ti nepřátele stejně jako třeba v soulovkách několik různých fází, několik dílů trvají, dává to smysl a souboj s Wethermonem naprosto dostál tomu, co jsem od něj očekával, splnil pojem boss fight do puntíku. Ty díly, které mu byly věnované, mi utíkaly neskutečně rychle a animace se tu vysloveně předváděla. Boj to byl dynamický, intenzivní a díky tomu, že animátoři uměli použít barvy (ta jeho ultimátka!), i veskrze nádherný. Zkrátka tenhle seriál byl animačně hodně na výši, stejně jako třeba Solo Leveling tohle byla také A-tier animace a jsem ochotný animátorům odpustit i tu drobnou CG úlitbu v předposledním díle s krystalickými škorpióny. Zkrátka já dostal od Shangri-La Frontier opravdu hodně, náramně jsem si tenhle seriál užil a těším se na další sezónu, která byla hned oznámená a přijde nečekaně brzy – již za půl roku. Seriál můžu s klidem doporučit nejen fanouškům anime, ale i hráčům RPG, především ARPG videoher a za mě 9/10.

Přestože byla pátá sezóna podstatně kratší, než na co jsem běžně zvyklý, rozhodně mě nezklamala. Ukázalo se, jakým chce Šin být generálem, jeho jednotka musela čelit dalším nebezpečným situacím, a hlavně si uvědomit, jak chce bojovat. Ten kontrast mezi Šinovou armádou a tou Kan Kiho, co všechno jsou a nejsou ochotné udělat pro vítězství, jaké metody dokáže armáda vystavěná z bývalých lupičů a banditů vymyslet a jak děsivá díky nim může válka být, byl pro mě hlavním tahounem téhle série. A přestože je člověku jasné, komu tu chce fandit, pod kým by chtěl v boji sloužit, kdo je tu morálnější, přesto jsou i Kan Kiho metody hodně zajímavé a vzhledem k dobovému zasazení mnohem reálnější než Šinův idealismus. Stejně tak Ei Sei v závěrečné epizodě opět poodkrývá své karty, ukazuje, jak chce dosáhnout spojení sedmi království a jak jim chce vládnout a jeho proslov je emotivní, dává smysl, zkrátka i jemu dál fandím. K tomu si přidávám velké bitvy mohutných armád vedené zajímavými generály, které mi seriál vždy uspokojivě představí (hlavně co je pohání), hromadu strategie (tentokrát zaměřenou na zalesněný terén s kopci) a úskoků, tentokrát opravdu podlých a mám další vynikající zážitek, který jsem si skvěle užil. 9/10

Čekal jsem, že to bude dobrý, ale nečekal jsem že až tak moc… Poslední díl byl naprostá paráda, ten si odnáší jasných 10/10, už jen za to, jak krásně a srdečně si oba hlavní hrdinové řekli, proč se do sebe zamilovali a jak přesně to sedělo se vším, co jsem nejen v téhle sezóně viděl. The Dangers in My Heart si mě získal už první řadou, která byla zaměřená na to, jak se dva naprosto odlišné charaktery postupně měnily a hledaly si k sobě cestu. Druhá sezóna krásně staví na těchto vybudovaných základech, rozšiřuje jejich vzájemný vztah, dává jim do cesty nové překážky a postupně vše graduje až k nádhernému finále. Co mě tu bavilo nejvíc? Asi to, jak je hlavní hrdina na jednu stranu nejistý, plný různých obav, uvědomuje si, že je vlastně ještě z velké části dítě, ale přesto pak přijde nějaký ten důležitý moment a jemu přesně a logicky dojde, co je v tu chvíli potřeba udělat. Stejně tak hlavní hrdinka, která na jednu stranu působí často hodně sebejistě, ale ve skutečnosti občas také tápe a je si v mnohém nejistá. To vyobrazení dospívání, rozkolu mezi dospělostí s její odpovědností, romantickými patáliemi a na straně druhé bezstarostnost a hloupost dětství, jsou tu strašně krásně zachycené, obojí je přesně namixováno, abych postavám všechno, co dělají, věřil. Zároveň mi tvůrci umí strašně šikovně připomenout, kam se postavy během téhle cesty posunuly, vždyť třeba konfrontace Ičikawi s jeho minulým já a tím, jak vše dřív vnímal, byly jedním z nejlepších momentů celého seriálu. Obě hlavní postavy jsou tu velmi dobře napsané, pořád mají své silné a slabé stránky, ale pomalu na sobě pracují, pracují na vzájemném vztahu, což je hlavní důvod, proč jim jako divák celou dobu držím palce, a i když je to občas hodně cringe a divný, zase mi to krásně sedí k tomu, jaké ty první romance, když si na ně sám vzpomenu, prostě byly. Animačně skvělé, hudebně snad ještě lepší – zkrátka já jsem si tohle náramně užil a doufám, že budou nějaké další díly, tohle přeci není konec, je to spíš začátek jednoho vztahu, který bude určitě minimálně stejně tak zajímavý, jako byla cesta k němu. 9,5/10  

Někdy čekáte na úžasný anime seriál celé roky, jindy dostanete hned dva v jedné anime sezóně. Lékárnice je skvělá, už podle trailerů jsem viděl, že tu máme po stránce animace něco krásného, živelného, detailního. Práce s barvami je v tomto seriálu něčím, co je třeba neustále chválit a ten kdo to vytvářel měl zkrátka cit pro estetiku. Další věc, co mě tu úplně uhranula, byla hudba, první opening je naprosto perfektní, a i doprovodná hudba se Kevinovi a spol. povedla na výbornou, a to nejen ty krásné tradiční procítěné čínské motivy. Je tu však jeden důvod, proč jsem si tenhle seriál doslova zamiloval, jedna tak neskutečně zajímavá a úžasná osůbka, kterou považuji za jeden z nejlepších ženských charakterů v anime vůbec. Řeč je samozřejmě o Maomao. Ta dívčina je osobnost - neskutečně sympatická, kterou si oblíbíte nejen kvůli jejím kladným povahovým rysům, ale doslova jí budete žrát kvůli jejím nedostatkům a divným koníčkům. Okouzlující, inteligentní (zná i odpověď na Snapovu otázku: „Co to je a kde byste hledali bezoár?“), zábavná, sarkastická, energická… A jak skvělou má chemií s Džinšim a to to celé vlastně ani zatím není tak úplně romantika, i když Džinši by rád věřil, že ano. Jejich neskutečně zábavné interakce mě vždycky dokázali spolehlivě rozesmát. Nejde se nezamilovat do téhle Lékárnice s hlasem Aoi Júki, která mi zde opět potvrzuje, že je v současnosti jednou z nejlepších japonských hlasových hereček vůbec a že dokáže dát kreslené postavě tak moc charakteru, že tím doslova táhne celý seriál, stejně jako kdysi s pavoučicí Kumoko. Není to však jen o hlavní hrdince, hrdinovi a jejich vzájemné chemii, mě zde bavily i všechny ty záhady, palácové intriky, prostě jak ta detektivka, tak i ta telenovela pro mě fungovaly na výbornou. Zajímali mě osudy vedlejších postav, fandil jsem jednomu z vojáků, aby si vydělal na svou vysněnou kurtizánu, přál jsem šťastný konec i těm charakterům, o kterých jsem z počátku pochyboval, co jsou vlastně zač, ale které mi dokázali autoři tak moc prodat, že mi i na nich nakonec začalo záležet. Zkrátka Lékarnice nejen že je nádherným dílem na pohled, ale má i mnohé co nabídnout v rámci příběhu a jsem moc rád, že hned oznámili druhou řadu, kterou si nenechám ujít. 9,9/10.

Sósó no Frieren je podle mnohých to nejlepší anime, které k dnešnímu dni vyšlo, moderní masterpiece, který má k dokonalosti tak blízko, jak jen to jde. A ti, kteří se se skoro nesmrtelnou elfkou ještě sami nepotkali, se nejspíš budou ptát „A je to opravdu tak dobré?“. Z pohledu někoho, kdo sleduje anime pravidelně 14 let, viděl kolem 1700 anime sérií a filmů musím potvrdit, že Sóso no Frieren rozhodně je jedním z nejlepších anime, které jsem kdy viděl, seriálem, který mě dokopal k tomu změnit svojí zdejší TOPku, něčím kouzelným a jedinečným a jediný důvod, proč zatím na plnou hubu neřeknu, jestli je to opravdu ten můj TOP, je fakt, že ještě neznám celý příběh. Ovšem už jen to, že mě seriál dokázal dojmout k slzám už v první epizodě, dokazuje, jak tu moc pro mě vše fungovalo, a i každý další díl byl pro mě něčím silným, nezapomenutelným, a to až do samotného konce. Neexistují tu pro mě žádné slabé epizody, to, co někdo mylně označuje za filler díly (filler znamená, že jde o části příběhu, které nejsou v originální předloze = výplň, dějová vata, ale také originální anime only dějové linky), jsou zcela záměrné pasáže sloužící k budování charakterů a celého světa + většina těch pasáží je i v manze = tohle není filler! Celková atmosféra je úžasná, je to takový ten hloubavý seriál o tom, že cesta je důležitější cíle, proložená hromadou geniálně vyobrazených (a nejen řečených, jako u jiných anime) mouder, z kterých si můžete mnohé odnést a které se mnou rezonovala ještě dlouho po konci každého dílu. K tomu tu máte neskutečně animované souboje, a to jak fyzické, tak i magické a obojí je úžasné. Dynamika, síla, důraz, rychlost – to vše je zde v nejlepším animovaném souboji člověka s drakem, jaký jsem kdy viděl. Ladnost, estetika, síla, barvy – opět nejpůsobivější magická střetnutí, jaká si dokážete vymyslet. Zkrátka představte si seriál jako Kino no Tabi, nebo Girls Last Tour k tomu dejte worldbuilding a charakterbuilding jako má Mušoku Tensei (mínus jakákoli kontroverze ohledně postav) a souboje jak z Chainsaw Mana (protože na bojových scénách dělal z velké části stejný tým) a zajímavý magický systém, který má svá komplikovaná pravidla a máte Frieren – seriál který září ve všem co dělá. Zajímavějším tématem, než jak moc je Sóso no Frieren dobrý seriál pro mě ale je to, proč je to tak dobré dílo. Sósó no Frieren je pro mě totiž velkým připomenutím, že studio Madhouse nejen stále existuje, ale pořád patří k úplné špičce japonské anime produkce. Pamatuji doby, kdy jsem na každý nový seriál tohoto studia s napětím čekal a věděl, že nebudu zklamaný, i když možná vlastně ano, protože jedním z memů tehdy byla věta „Madhouse nikdy nedělá druhé sezóny“. Tím chci říct, že prvním kamenem úspěchu jakéhokoli anime je kvalitní animační studio se zkušenými zaměstnanci, což zde máme splněné. Je však ještě jedna věc, možná ještě důležitější než celé studio, a to je samotný režisér, člověk, který tomu všemu dá směr, bude vše pevně třímat v otěžích a dělat všechna ta důležitá rozhodnutí. A Keiičiró Saitó zde potvrzuje, že Bočči the Rock! nebyla náhoda, zkrátka že tenhle pán je někým, kdo dokáže ze solidní mangy o dívčí kapele udělat kultovní záležitost a z nadprůměrné fantasy mangy vytvořit legendu. Je to navíc i někdo, kdo má skvělé kontakty v branži, je oblíbený mezi ostatními animátory, takže dokázal složit velmi kvalitní tým, a to především proto, že jim dává velkou kreativní svobodu (takže pod ním mnozí sami doslova chtěli pracovat) a sám má neskutečný cit pro látku s kterou pracuje a pro různé drobné detaily. Co víc, pan režisér se tu mnohým schopným animátorům odvděčil i tím, že je nechal režírovat některé epizody seriálu. Když se podíváte na jednotlivé epizodní režiséry, tak uvidíte krásně vyvážený mix zkušených tvůrců (včetně jednoho ze zakladatelů Madhousu), ale i úplných nováčků. Vůbec celá ta produkce vypadala velmi zdravě a že vše fungovalo na výbornou potvrzuje nejen to, že seriál neměl jediný odklad, vše vyšlo přesně v termínech, ale samotný Evan Call v jednom z rozhovorů uvedl, že měl při tvorbě doprovodné hudby k jednotlivým dílů často už k dispozici vizuální materiál, někdy i celý díl, a tak neskládal naslepo dle zadání, ale přímo s jednotlivými scénami před očima. A když už jsme u hudby, kvalitní soundtrack je dalším důležitým aspektem, který si můžeme odškrtnout, co víc, i ten je něčím nadpozemským. Máme zde skvělý první opening od Yaosobi, který opět potvrzuje, že cokoli, na co tohle hudební duo sáhne je hitem, navíc mít takhle zvučné jméno v týmu (obzvlášť po tom co Idol z Oshi no Ko dobyl hudební svět) je skvělý marketingový tah. Sice se hudebně ne vždy tenhle hit sešel s laděním epizody, ale je to skvělý track o tom žádná. Co však ladilo k Frieren perfektně je ending od Milet, v rámci seriálu chytře rozdělený napůl, takže nás mohl provázet celou sérií, tu píseň jsem si doslova zamiloval a jsem schopný si pustit hodinovou verzi při práci a doposlouchat jí, aniž by se mi ohrála. Není to však ani opening ani ending, co je pro mě nejlepší písní z celého seriálu, protože i doprovodná hudba je zde perfektní, donutila mě si pořídit OST na Spotify a když náhodou neposlouchám Milet, tak sjíždím na Youtube třeba hodinovou verzi skladby Zoltraak, která je definitivně mým nejoblíbenějším hudebním motivem z celé série a Evan Call mi připomněl, že je dalším skladatelem, kterého musím bedlivě sledovat a že hudba k Violet Evergarden nakonec nebude vrcholem jeho tvorby, jak jsem si donedávna myslel. Pojeďme si to shrnout. Proč je Frieren tak skvělá? Protože tu byla velmi zdravá produkce, která všechno stíhala, šikovný a oblíbený režisér, který sehnal spoustu talentovaných animátorů, velká část dostala tvůrčí svobodu (i nějakou tu zodpovědnost) včetně autora hudby, který navíc i viděl pro co tu hudbu dělá. Vznikla perfektní animace, geniální soundtrack – vznikl opravdový klenot. Mohl bych pokračovat dál, ještě jsem nerozebral samotný příběh, nezmínil to jak, elegantně a chytře seriál pracuje s časem, jak tempo příběhu odráží zájem a vnímání samotné hlavní hrdinky (a tak tempo postupně zpomaluje). Jak vykresluje samotnou hlavní hrdinku, která působí tak nějak bez emocí, ovšem zároveň je to jedna z nejcitlivějších postav. O tom, jak skvěle tu fungují flashbacky a že i když je hrdina Himmel po smrti, stále je to on, kdo je hlavním hrdinou příběhu. Nebo zmínit, jak skvělá je tu romantika! Ale je to třeba? Koukněte na to celé sami, nebudete litovat. Pro některá díla je 5* a 10/10 asi i málo…

Každou sezónu to může být jenom jedno nové anime, které vystoupá na pomyslný trůn a získá si ode mě označení „Anime of the season“ a tentokrát to byla naprosto jasná volba. Nejlepší soundtrack, nejnápaditější a nejsilnější vizuální zpracování včetně doslova perfektní obrazové režie k tomu strašně atmosférická záležitost, která může až způsobit, že dostane neskutečné nutkání se o půlnoci obléct a prostě vyrazit na procházku do nočního města, dále pak výborná práce s metaforami, kdy je celý příběh doslova prosycený dvojsmysly a dokonalou paralelou na dospívání a zároveň i důkaz, že upírská tématika ještě není úplně vysátá a bezkrevná. Mám pokračovat? Asi není třeba, spíš si víc rozeberu všechny ty zmíněné body. Takže zpátky k hudbě, všechny tři použité songy od Creepy Nuts perfektně ladí do seriálu a já i věřím, že celý seriál vznikl vlastně proto, že Kotojama slyšel v rádiu písničku, která je zde použitá jako ending, protože už v ní se zrcadlí ta atmosféra, dvojsmysly a hravost. Co je ještě lepší, je fakt, že opening i ending v podstatě za pomoci použitých záběrů vypráví své vlastní malé příběhy a je to už hodně dlouho, co jsem viděl takhle krásně propojenou hudbu a obraz do ideálního a unikátního zážitku, který dává divákovi víc než jen jeden smysl. A to jsou jenom úvodní a závěrečné titulky a už tady je vidět, že sledujete něco vážně nápaditého, do čeho dali autoři hodně. No a jaký pak může být samotný seriál? Stačil jeden díl, abych byl naprosto unesený, a ještě dlouho přemýšlel nad tím, jak může být třeba takové vysávání krve sexy. Co se vizuálu týká, počítal jsem, že budu mít problém s designem postav, znal jsem předchozí Kotojamovu práci, viděl jsem jeho reklamu na sladkosti jménem Dagaši Kaši, takže jsem znal jeho styl kresby, který je, no řekněme hodně osobitý a pro mě nepůsobil zrovna dvakrát přitažlivě, ale tady je to úplně jedno, síla charakterů a vynikající práce s každým záběrem a barvami přebije úplně cokoli a dokáže udělat postavy v těch správných momentech nejen sexy, ale i opravdu krásné. Jak jsem psal, obrazová režie je tu prostě úžasná a plně souhlasím s názorem Greka01, který v Anime Cirkusu prohlásil, že tohle anime je mnohem víc shaftovější, než celý současný Shaft se svým novým RWBY. Jsou tu ony povedené a občas lehce zběsilé střihy, jsou zde nečekané detailní záběry na věci, nebo třeba i části těla, které nějakým záhadným způsobem fungují k dotvoření atmosféry a vzbuzení zájmu diváka o to, co se na obrazovce děje, parádní práce s kamerou, jejím pohybem i úhly záběru, ale to není všechno. Je tu i skvěle předvedená práce s barvou, která podtrhuje krásu některých záběrů a noc tak díky nim v životě nevypadala krásnější a kouzelnější, ovšem jde třeba i o to použít barvu k navození toho správného dojmu a atmosféry. Co to v praxi znamená? Že tu třeba máte dramatické scény, které se odehrávají celé v rudé, nebo temně šedé, i když to absolutně neodpovídá reálnému prostředí, ale je to tu proto, že i barva má pro diváka svůj skrytý význam a může vám mnohem silněji přiblížit důležitost okamžiku. Jednotlivé barevné tóny totiž dokáží vyvolat u diváka emoce, jsou to jednoduchá pravidla, třeba že růžová může znamenat roztomilost, nebo třeba svůdnost, červená zase násilí, krev atp. Stejně tak se kvalitně pracuje s animací, kdy seriál umí základy, třeba jako použít zjednodušenou animaci a pozadí pro podpoření vtipných scén, ale zároveň i ví, kde animačně přidat, aby vznikly nádherné obrázky, které si prostě chcete dát na pozadí, nebo jak udělat záběr sexy, postavu neskutečně okouzlující (třeba i takovými detaily, jako je prokreslení očí a přidání na jejich barvě). Celý seriál má opravdu vynikající atmosféru, což jsem na jednu stranu čekal, přeci jen mangu doporučoval už Gigguk a přesně tohle tam vynášel do nebes, ale i když jsem ho bral vážně, tak stejně výsledek předčil má očekávání a opravdu jsem měl několikrát chuť jít se v noci courat po městě. K tomu je zde krásně rozebrané téma dospívání, problémy mládí, hledání sebe sama, prožívání prvních romancí, to vše se tu doslova zrcadlí nejen v hlavních charakterech, ale i v mnohých postavách vedlejších a jejich vlastních malých příbězích. A postavy jsou také naprosto úžasné, Kó je na jednu stranu zmatený čtrnáctiletý kluk, který se hledá a zjišťuje, co vlastně od života chce, k tomu se nechává unášet touhou mládí po svobodě, ale zároveň mu to sympaticky a někdy i mile a racionálně přemýšlí. A pak je tu Nazuna! Nazuna je už teď pro mě pravděpodobně nejlepší waifu roku 2022, protože v sobě krásně kombinuje většinu věcí, po kterých spousta mužů skrytě touží. Co chce vlastně takový chlap od ženy? Podle jednoho vtipu musí ideální žena být najednou: přítelkyní, milenkou, pannou, prostitutkou, manželkou, matkou… Na jednu stranu tu máme sebevědomou upírku, která se nebojí mluvit o sexu a dělat si z něj srandu, jen aby se ukázalo, že je to vlastně v podstatě ne tak úplně jistá dívčina, která se bojí jakékoli romantické vazby. Je to dívka, která hlavního hrdinu provádí pro něj novým světem, působí sebejistě, ale zároveň si sama uvnitř užívá strašnou spoustu nových a nečekaných zážitků. Krásně komplexní osoba je tahle Nazuna a když jí ještě udělají animátoři v některém záběru náležitě krásnou, roztomilou nebo sexy (a zmínil jsem, že to fakt umí) tak se dokážete zamilovat mnohem rychleji než Kó a hned chcete být taky upír a toulat se s ní po nocích... A pak je tu samotná upírská tématika, upíři tu slouží z velké části jako paralela pro úplnou svobodu, ovšem jsou to pořád upíři, takže seriál nemůže opomenout mnohé morální problémy, které s tím souvisí. Jenže ani to není úplné, oni ti upíři pořád mají nějakou tu duši, a tak jsou stejně komplikovaní jako lidé a autoři s tím umí perfektně pracovat. Tedy i tohle téma tu má svoji sílu, není tu jen jako cool kulisa a podle některých otevřených dějových linek má pořád mnohé co nabídnout, vše kolem toho upírství a jak přesně funguje zkrátka vzbuzuje můj zájem a já chci vědět víc, chci další sezónu, a to ideálně hned! Call of the Night je zkrátka dalším z dokonalých zážitků, které mi tahle sezóna přinesla, ukázkou kvalitně odvedené práce, dobře zadaptovanou předlohou, ale i příkladem, jak působivé může anime být. 10/10

Když jsem si procházel anime sezónu Jaro 2024 a viděl všechny promo materiály k chystanému remaku, tak jsem najednou dostal neskutečnou chuť si znovu pustit tuhle dnes už víc jak 15 let starou verzi, kterou jsem si kdysi tak oblíbil. Přeci jen není od věci si seriál připomenout a bude se to hodit, protože budu mít onen chystaný remake s čím srovnávat. A musím říct, že první sezóna Spice and Wolf je pořád tak úžasná, jak si jí pamatuju. Sympatický, chytře napsaný a velmi zábavný seriál, který celou dobu táhne vzájemná chemie ústřední dvojice, jejich neustále pošťuchování, proložené momenty, kdy jsou k sobě krásně upřímní. A není to jen romantika a postavy, co mě zde zaujalo, ale i všechno to obchodování, řešení ryzosti stříbra v různých mincích, pašování zlata, obchodnická protřelost – vše reálně a uvěřitelně zpracované. K tomu vše ve velmi slušné animaci (na rok 2008) a s výborným hudebním doprovodem, který není nikterak složitý, je zde hodně píšťal, houslí a poměrně jednoduché hudební motivy, které ale jsou slyšet a skvěle se k jednotlivým scénám hodí. Zkrátka remake to nebude mít vůbec jednoduché, protože tahle verze je za mě vynikající, minimálně první sezóna je pro mě i dnes 9/10.

Krásná a chytře napsaná pohádka se sympatickými postavami a několika zajímavými nápady. Je to na jednu stranu docela epické, na druhou však poměrně přímočaré, hlavní zápletka je vlastně velmi jednoduchá, ale je tu pár zajímavých odboček. Přestože má film skoro dvě hodiny, tempo je příjemně svižné, takže vše hezky utíká a já jsem si i říkal, že některé drobné linky by snesly i trošku větší prokreslení, zkrátka by to klidně mohlo být ještě i o trošku delší. Líbilo se mi i to, co mi film chce říct, jak pracuje s tématy jako „Kde se ukrývá pravá krása?“, nebo „Co to znamená být chytrý?“, zkrátka to, jak pozornému divákovi ukazuje dle mého hodně a zároveň ta témata netlačí vysloveně na sílu. Obě hlavní postavy jsem si dokázal poměrně rychle oblíbit, přál jsem jim a ani mi nevadilo, jak okatě jim scénář v některých okamžicích nahrává, jak jsou vždy tam, kde je jich třeba, přeci jen je to prostě pohádka. Animace je krásná, barvená, detailní. Hudba je dobře zvolená, podtrhuje atmosféru, je jí slyšet. Pro mě byla zkrátka tahle pohádka krásným a velmi příjemným zážitkem, skvělým nastartováním příjemného slunného dne a zajímavým příběhem, který si rád a s chutí někdy znovu pustím. 8,8/10

10/10 nejlepší anime letošního roku, nezapomenutelný zážitek plný nečekaných zvratů, temnoty a utrpení – to mohla být druhá sezóna Džudžutsu Kaisen, kdyby ale animační peklo jménem MAPPA zase jednou nejelo na plné obrátky bez jakékoli pauzy a během toho nespálilo kdo ví kolik nadějných animátorů. Já jsem ale konzument, mě by měl být osud lidí v pozadí ukradený, důležitý je přeci samotný produkt. Zaklínače 3 jsem si také přeci královsky užil, i když při jeho tvorbě trpělo mnoho videoherních vývojářů a mluví se o tom dodnes. Každopádně mám alespoň dostatek empatie na to, abych o tom také mluvil a prohlásil, že si nemyslím, že je to v pořádku a že kdyby v MAPPě nebyli idioti, tak mohli celou sezónu lépe rozvrhnout a nechat si alespoň nějaký prostor na jeden, nebo klidně i dva týdny, kdy mohli dát animátorům i v druhé půlce sezóny odpočinout. Vždyť na nějaké ty recap epizody za jedno půlroční anime jsme zvyklý už kdo ví kolik let, by se nikdo nezbláznil… Co mě ale štve ještě víc, než je osud nebohých animátorů, je fakt, že tuším, jak mohl produkt vypadat, kdyby vyšly všechny jeho díly ve 100 % provedením a bez změny animačního stylu. Nyní na konci sezóny je přeci jen jasné, proč na změnu animačního stylu došlo, proč jsou postavy o něco méně prokreslené, proč už nemají tak pevné obrysy – protože když s nimi chcete celou sezónu takhle šíleně bojovat, tak tyhle modely postav se snáz animují/kreslí a když vám někde něco uteče, tak to s těmi jemnějšími obrysy zase až tak nevadí a lidská mysl to přidá na vrub dynamice pohybu, tohle je za mě Gainax / Trigger škola, nebo spíš u anime těchto studií jsem podobný styl kresby a jeho využití pro dynamický pohyb v minulosti viděl. Ale zpět k problému, pokud vám vyjde díl, kde souboje občas vypadají totálně nepřehledně, jinde zase vidíte pokles snímků (už jen to, že tohle zaznamenáte je špatně), nebo si uvědomujete nedostatečné prokreslení i toho mála, co tu k prokreslení bylo, tak se vám ten váš rádoby 10/10 zážitek pomalu rozpadá pod rukama. No a když navíc jeden z animátorů prohlásí, že jeden vydaný díl byl hotový jen ze 30 %, tak je úplně jedno, že to i tak vypadá lépe než většina anime konkurence, co ten týden vyšla, já nechci 30 % produkt, mě zajímá jeho 100 % verze a doslova mě štve, že si jen můžu představovat, jak skvělá mohla být. Tohle se nedělá!  Takže dát seriálu 10/10 a rozplývat se nad tím, že tohle je nejlepší věc, kterou jsem kdy viděl, je za mě neúcta k lidskému utrpení a tvrzení, že 30 % demoverze je lepší než 100 %, je blbost. Tak tím jsem se zbavil „slona v místnosti“, upustil trochu páry, a i když se k němu možná ještě vrátím, je načase začít chválit. V čem je tahle sezóna lepší než ta předchozí? V počtu soubojů? Rozhodně, i když je tu otázka kvality a kvantity. Když si vedle sebe dám všechny souboje z druhé řady a postavím je vedle těch z řady první, budou lepší? Druhá sezóna má jiný styl, rychlejší, dynamičtější, efektivnější, přesto však podle mě o něco méně úderný a vizuálně podmanivý – což opět souvisí s tím, že animačně tu nemáme kompletní dílo. Na druhou stranu je většina z nich pro příběh významnější, jsou mnohem dramatičtější. V čem je druhá sezóna podstatně nad tou první je samotný příběh a práce s jednotlivými postavami. Když čtenáři mangy slibovali, že se na nás chystají ty nejsilnější okamžiky z celé předlohy, tak nekecali. To co příběh udělal třeba kolem Nanamiho, co si dovolil s Nobarou a vůbec jak to vyobrazil, jak k tomu všemu fungovala v těchto chvílích animace a hudba – emocionálně mě tyhle chvíle opravdu zasáhly, tohle pro mě byly na rozdíl od soubojů ty 10/10 okamžiky celé sezóny. Zkrátka je to temné, s ničím se to nemaže a pořád to dává smysl po dějové i lidské stránce. Samotný Júdži na mě udělal dojem, tohle je nezlomný hrdina versus události, které by poslali do kolen snad každého. Dramatická stránka byla perfektní. Hudební stránka většinou dokonalá. Napětí by se dalo krájet. A jsem zpátky na začátku, tohle zkrátka je 10/10 materiál, nezapomenutelný zážitek plný zvratů možný kandidát na anime roku, ale se vší tou kontroverzí to na plný počet u mě prostě není, jenže nebudeme si tu lhát, s kvalitami, co tenhle seriál má a i jako docenění toho, co animátoři v nelidských podmínkách i tak nakonec dokázali (a nyní si nejspíš hledají jinou práci, nebo nejbližší strom, když MAPPA hned oznámila další sezónu) tomu méně než těch 5* dát nechci, ona by to totiž asi byla taky forma neúcty... Ale jsou to ty nejvíc hořké hvězdy, co letos rozdám. 8,8/10

Jsem velký fanoušek Rjógo Narity a ani tentokrát mě tenhle autor, který je znám sériemi Durarara!! a Baccano! nezklamal. Když jsem vám řekl, kdo tohle z velké části vymyslel a co ještě má na svém kontě, tak určitě není třeba vysvětlovat, co je na Dead Mount Death Play tak úžasné, protože je to u většiny jeho děl pokaždé stejné, zkrátka se tu nemusím složitě rozepisovat, proč je to pro mě zážitek hodný minimálně 8,5/10 – můžeme si jít radši třeba povídat o žralocích… Dobře, pokud jste s dílem Rjógo Narity neměly zatím zkušenost, tak vám to zkusím vysvětlit. Zaprvé, pan Narita dokáže vymyslet opravdu velké množství unikátních, sympatických a dobře zapamatovatelných postav. V každém jeho díle pracuje s opravdu hodně charaktery, ale vždycky jsou tak dobře napsané, že každou postavu hned poznáte a dokážete o ní z fleku říct hned několik věcí. Zadruhé, pan Narita s nimi v rámci příběhu umí skvěle pracovat, nikdy nemáte pocit, že by byla nějaká postava zbytečná, každá má v ději nějaké své důležité místo. Zatřetí, pan Narita vždy dokáže linky jednotlivých postav kouzelně proplétat a dostat do okamžiku, kde se vše krásně protne. Ta lehkost a zároveň promyšlenost, jak pan Narita své příběhy vede a překvapivá a zajímavá odhalení, ke kterým diváka nasměruje, jsou zkrátka úžasné. Takže dílo pana Narity má vždy vynikající postavy a promyšlený příběh, který dokáže dobře vést. Dead Mount Death Play však dělá ještě další věci skvěle. Třeba jen to, jak dokáže diváka zaháčkovat už během první epizody. Parádní, nečekaný plot twist, díky kterému hned chcete vědět, co bude dál, seriál vás chytí a nepustí. Zkrátka další věc, co mám rád u děl pana Narity, je také práce s atmosférou, tajemnem příběhu, jeho postupné odhalování. To, jak zrovna zde pracuje s propojením dvou různých světů, kdy na jednu stranu říká a ukazuje hodně, ale zároveň ponechává ještě víc skryté, někdy doslova na domýšlení diváka, mě opravdu baví. No a v neposlední řadě musím ještě pochválit tempo, pořád se něco děje, stále je se na co dívat, díla pana Narity rozhodně ani na chvíli nenudí. A asi posledním kouskem tohohle chvalozpěvu, který nechci vynechat, je poměrně slušný humor. Některé vtípky jsou sice občas trochu pitomé, někdy se i stane, že se objeví v opravdu nečekané situaci, ale většinou fungují, takže jsem se během sledování dokázal párkrát i dobře zasmát. Když si k tomu přidám sympatickou motivaci hlavního hrdiny, ucházející animaci i hudbu, tak mám opět jako celek úžasný zážitek, u kterého se těším na jakékoli případné pokračování. Tak a teď ti žraloci…