Jeoffrey

Průměrná vyvražďovačka ve stylu "battle royale", která ale díky svému konceptu, který prozrazuje, kdo zemře příště, ztrácí jakékoli napětí. Takže jediné zajímavé jsou nakonec asi jen jednotlivé příběhy zdejších aktérů, z nich ale jen pár bylo pro mě zapamatovatelných a o něčem. No a stejně to bylo s postavami, kde se mi za pár měsíců možná vybaví králík, opice, býk a (pro mě jednoznačně nejlepší) tygr. Nenudil jsem se, to se říct nedá, ale také jsem se nebavil, takže ve výsledku je to pro mě neslaných a nemastných 5/10

Pro mě osobně zatím nejlepší sezóna s tím, že se moc těším na pokračování. Zkrátka konečně jsem dostal celou elitní desítku a jako luxusní přídavek i opravdového záporáka (navíc s hlasem Aizena z Bleache), který má charizma, má plán a vše začíná působit dojmem, že teď už o něco jde. Zatímco ty předchozí sezóny by se daly označit za klasické sportovní anime, kde je v hlavní roli příprava jídla a tak tu máme jednotlivé souboje, turnaj, trénink atp. teď konečně dostáváme konflikt, politiku, střet různých přístupů k vaření... Prostě je to ještě zajímavější než to bylo a zároveň pořád stejně chutné a vtipné. Opět mám po každém dílu neskutečný hlad, ale nyní se k tomu zase přidává i slušná dávka napětí, která mi tam v minulosti začínala tak trošičku scházet. Za mě naprostá spokojenost a zatím nemám moc co vytknout. 9,5/10 EDIT 7.6.2019 - SLOUČENO S KOMENTÁŘEM Z 25.6.2018 - Totsuki Train Arc Druhá část třetí série je opět zajímavá, pro mě napínavá a finále s ochutnávkou velkého rozhodujícího a několika kolového soubojem je velmi povedené. I když je jasné, že to v budoucnu (regulérní čtvrtá série) přinese hodně flashbacků, hodně shokugeki a velkohubých monologů a měření ega (ale jsou lidé co přesně tohle mají rádi, třeba já...) a že tenhle souboj bude opravdu hodně dlouhý a nejspíš i natažený (což by zase mohlo následující sérii pro někoho hodně zabít...). Ale zpět k "Totsuki Train Arc" - bylo zajímavé sledovat, jak si naši hrdinové poradí se zkouškami, které byly nastavené tak, aby jimi neměli šanci projít. Někdy je to až neskutečně nereálné a skoro až směšné, jak moc se jim to snažili zkoušející zkomplikovat, prostě bylo až příliš vidět, jak moc se autoři snaží co nejvíc šokovat tím, co hlavní hrdinové musí překonat a samozřejmě šokovat i tím, jak originálně to nakonec zvládli. Na druhou stranu jsem dostal pro mě zajímavý souboj Yukihira x Hayama a také náhled do minulosti Yukihirova táty a jeho generace, čímž se mi odhalila motivace našeho zdejšího padoucha Nakamury... No a kromě toho opět klasika, velmi chutné zážitky, kdy jsem při přípravě jídla dostával chuť sám něco sníst, zábavné okamžiky, když jídlo jedli porotci - vše zabalené do slušné animace i zvukové stopy. Já si nestěžuji a pro mě je tohle anime především jako doprovod k obědu (nebo jen jako navození chuti před jídlem) libovým zážitkem. 9/10

To co začalo jako hromádka laciných vtipů a na co jsem se díval jenom proto, že Suusu byla neskutečně roztomilá se začalo postupně vybarvovat a ukazovat svoje silnější stránky. Tou nejsilnější jsou dle mého romantické příběhy. Myšlenka o spojení duší, to jak se jednotlivé páry znovu setkávají a jak je odhalován jejich příběh z minulosti mě bavilo a každý z těch příběhů měl své kouzlo. Stejně tak mě začali bavit i některé další charaktery a tak to nakonec není jenom Suusu na koho se v budoucnu těším (čínský originál pořád vychází, tedy doufám, že druhá série bude). Takže jsem nakonec mile překvapený a můžu říct, že mě tohle anime zaujalo a i když mělo spoustu naprosto stupidních okamžiků, našlo se i stejné množství těch silných a procítěných. 6/10

Tak jsem vydržel až do samotného závěru první série, abych až v posledním díle viděl náznaky toho, co jsem od tohoto anime očekával. Zkrátka anime o tanci a o všem co k němu patří. Tanec má prý mnoho výrazů a forem, některé tance jsou vznešené, klidné a krásné jiné jsou živelné, sexy... Tady ale všechny tance vypadají většinu času stejně, chybí jim výraz, chybí jim pohyb, chybí jim jakékoli emoce. Jediné, co dostaneme ve většině případů jsou minimalistické taneční sekvence, hodně zpomalovaček, dramatických výrazů a dynamiku pouze znázorněnou, nikoli předvedenou. Zkrátka největším problémem anime o tanci je po většinu času předvádění tance samotného, kdy jsem z něj nic necítil a jediné, jak jsem se něco dozvěděl bylo díky komentářům ostatních, kteří sledovali, ale netančili (což působilo divně, protože to, o čem ostatní mluvili jsem vlastně u těch co tančí vůbec neviděl ani jinak nezaznamenal). Prakticky každý díl se mi na mysl vracela myšlenka, že sleduji sportovní anime ve stylu Kuroka , Haikyu atp. a že k tanci se tohle pojetí vlastně vůbec nehodí, zkrátka ty dramatické výrazy hlavních postav, ten šílený (ale pouze znázorňovaný) drive zabíjel jakoukoli eleganci, kterou podle mě tanec má mít... Kdyby si vzali inspiraci z Yuri on Ice, kde byla většina krasobruslařských čísel zajímavá, kouzelná, plná pohybu, emocí, elegance, pak by to bylo hodně povedené anime (i když by to asi nezvládli po stránce produkční, protože takhle by animátoři měli opravdu neskutečně práce) a já bych byl minimálně spokojený. Vždyť i anime jako nový Shingeki no Bahamut (Virgin Soul) předvedlo mnohem (opravdu MNOHEM) lepší, procítěnější a krásnější taneční scény... Takhle jsem na rozpacích, viděl jsem slušné sportovní anime s vcelku průměrným příběhem a hlavním charakterem, který viditelně roste, ale viděl jsem anime o tanci, jehož největší slabinou je právě tanec. Takže i když jsem vydržel až do konce tak jsem kromě malého záchvěvu v samotném závěru (poslední díl je dle mého slušný) nic necítil! 5/10

Když to vezmu spravedlivě, tak je Coco asi nejlepším animovaným filmem tohohle roku. Je to krásně barevné, má to drive, postavy jsou sympatické, je to zábavné a příběh je opět (na Pixar) velmi slušný. Emoce jsou skvěle zvládnuté a v samotném závěru jsem se málem neubránil nějaké té slze. Co se negativ týká, tak je to místy hodně předvídatelné (kdo je Hector?), někdy lehce neuvěřitelné (opravdu může rodina až takhle důsledně zakazovat hudbu?) a první polovina filmu je mnohem méně zajímavá, než ta druhá. Při závěrečném hodnocení jsem si to srovnával především s loňským Kubem a Knihou života z roku 2014 (protože ten námět k tomu prostě svádí) a o výsledku mám nakonec jasno - 8,4/10.

"Napravení závislačky na MMO hrách", nebo také "Doporučení úžasného virtuálního života" je vcelku příjemnou romantickou komedií se sympatickými postavami, které mi ukázalo svět přes růžové brýle a snažilo se mě spíše neúspěšně přesvědčit o tom, že svět je zatraceně malé místo. Takže příště až budu hrát nějakou tu online hru, tak si budu dávat větší pozor, s kým zde flirtuji, protože by to mohla být třeba sousedka, nebo kolegyně z práce... Byla to příjemná podívaná, která u mě občas dokázala vyloudit úsměv, ale zároveň to byla spíš pohádka, nebo jen povídka z červené knihovny, nežli jakýkoli realistický náhled do světa hráčů videoher. Prostě příjemné odpočinkové anime, které pohladilo, ale z mysli mi za pár týdnů vymizí. 6,4/10

Prakticky od okamžiku, kdy jsem zahlédl trailer jsem se na tento film neskutečně těšil. Cítil jsem, z toho zajímavou a emotivní podívanou a zároveň i lehkou inspiraci z Mijazakiho "Ponyo z útesu nad mořem". No nakonec jsem v podstatě asi dostal co jsem očekával, i když určitě ne v takové míře a tak intenzivně jak bych čekal. Ano, nedá se upřít, že minimálně po stránce animační je to něco zajímavého, barevného, veselého a v dnešní digitální době hodně neočekávaného, ale že bych byl unesen barvami a tím stylem, to říct nemůžu. Přišlo mi to zvláštní (místy až divné) a v momentech kdy se tančilo jsem si třeba vzpomněl na tak staré kreslené filmy, jako byl třeba první francouzský Asterix. Po stránce příběhové jsem nic komplikovaného nečekal a v podstatě ani nedostal, což by mi nevadilo, kdyby bylo vše vyváženo pořádnou dávkou emocí a takovým tím kouzlem, které třeba již zmíněná Ponyo pro mě prostě má. Bohužel emocí se mi moc nedostalo a kouzlo to sice v některých situacích mělo, roztomilé to také občas bylo, ale bylo toho k tomu abych se skvěle bavil prostě málo... Byl jsem překvapený, jak moc se kladl důraz na hudbu a že to bude i o kapele jsem nečekal vůbec, ovšem zdejší hudba mě oslovila asi jen v polovině případů. Co se postav týká, tak Lu byla po většinu času roztomilá a bavilo mě jí sledovat, stejně jako třeba jejího taťku (vzpomněl jsem si na Totora), hlavní hrdina ušel, když zrovna netrucoval, ale třeba takovou Uho (která by se měla jmenovat spíš Aho) jsem si nedokázal oblíbit ani na samém konci. Když si to po sobě pročítám, tak to působí jako vyjádření průměrnému dojmu, ale tak to na mě nepůsobilo, bylo to zvláštní, bylo to zajímavé, bylo to o dost slabší, než jsem si přál, ale i tak mě to většinou docela bavilo a když mě něco baví, tak prostě nedokážu dát špatné hodnocení. Takže hodně slabé 4* (6,7/10).

Hey Arnold, jeden z kreslených seriálů, který jsem před mnoha lety sledoval na německé stanici Nickelodeon se konečně dočkal něčeho, co by se dalo bez problémů označit za závěr. Konečně jsem se dočkal závěru, který jsem očekával a dostal odpovědi, které mě kdysi zajímali, takže i když má celý příběh pár vad na kráse a některá rozuzlení působí tak trochu násilně, přesto jsem si to vlastně docela užil.

The Moment You Fall in Love bych definoval jako takové rozšíření prvního filmu I've Always Liked You z roku 2016, které se zaměřuje na jiné postavy ze zdejšího příběhu a tak sledujeme opět romantiku, ovšem tentokrát jsou v hlavní roli o rok mladší sourozenci původní ústřední dvojice. Samozřejmě se opět objevují všechny postavy známé z prvního filmu (kterým se v budoucnosti také asi dostane vlastního příběhu, vždyť jeden seriál o další zdejší dvojici právě začal...) a i jeho děj je zde zmíněn, ale tentokrát jde prostě o romanci mladé dívky jménem Hina, která má klasický japonský problém "Please notice me senpai" a k tomu se kolem ní pořád motá její otravný soused Kotaro, s kterým se škádlí, ale jak to tak bývá, co se škádlívá... Takže ze stejného prostředí dostáváme nový příběh, opět dosti jednoduchý, ale slušný a plný vcelku povedené romantiky doplněné poměrně dobře padnoucí hudbou. Přesto mě ale ten první film bavil o něco víc, protože mi hlavní postavy přišli o něco příjemnější. Tady jsem se s Hinou tak nesžil a ani Kotaro mě zrovna extra nezaujal, což se podepsalo na tom, že i když je tento film nejspíš zhruba stejně kvalitní jako ten předchozí, tentokrát mě to tolik nebavilo. Takže za mě 6,4/10 s tím, že jsem ale pořád zvědavý, co přinesou další rozšíření k této sérii (v současné době hlavně již zmíněný seriál Our Love Has Always Been 10 Centimeters Apart).

Prý to někdo již překřtil na Akame ga Hitler... Proč zrovna takový název? Asi proto, že to má spousty soubojů, prostoduché akce, lidé tady také umírají a je tu řád třinácti nadlidí, jejichž původ se dá vystopovat (alespoň podle obsahu) až do třetí říše. Vše je hráno na efekt, kdy jde hlavně o to šokovat a upoutat impozantními souboji a nečekanými zvraty. No jo, ale to co se děje v Akame ga Kill jsem chápal, také to mělo atmosféru a úmrtí postav mě vždy nějak zasáhla. Tady atmosféra naprosto chybí, příběh je podivným nesmyslem, který moje hlava nepobírá, i když jsem se snažil soustředit a k postávám jsem si ani v polovině série nevypracoval nějaký vztah. Takže končím po šestém díle, protože na to co má společného svastika, gilotina a třeba deja vu jsem nepřišel a asi to ani dál zjišťovat nechci. Malá rada na závěr - pokud chcete spoustu akce, napínavých soubojů, mnoho bizarních situací a spousty zabíjení nácků ve vysoké kvalitě, pak si radši pořiďte nového Wolfensteina a na tohle anime zapomeňte... Drop po 6. díle a 3/10