Nathalie

Bubumedie, ve které je každá postava tak činorodá, že vánoční maloměsto bezmála lehne popelem. Otecko wannabe-vynálezce se snaží změnit svět nefunkčními a nesmyslnými výtvory, loajální maminka jakoby vypadla z Kill Bill, synátor je pro rande ocoten třeba vykrvácet a stádo plyšovýc delikventů projevuje sadistické sklony, cinefilní zaujetí a salonní manýry jako vystřižené ze salonu 30.let. Film, jeož existenci by děti měly před rodiči preventivně zatajit, jinak je pod stromkem čekají maximálně polomrtvé akvarijní rybičky.

CARPE NOCTEM. Poněkud zavádějící one night stand založený na tom, že nosatý geek využije maturitní řeči a vyzná veřejně lásku té nejkrásnější plavovlásce, o níž si pamatuje i oblíbenou značku antiperspirantu, ale kterou vlastně vůbec nezná a s níž nepromluvil jediné slůvko. Ta je přibližně v této situaci: http://www.youtube.com/watch?v=u514QzM7KPw&feature=related. Zcela proti zákonům pravděpodobnosti mu roztleskávačka z povolání Panettiere umožní razantně rozšířit sociální obzory a zúžit nosní přepážku. A ano, pokud se odvážíte přiblížit k té nedosažitelné krásce, třeba to dopadne takto: http://www.youtube.com/watch?v=pDcz43pt6r4 5/10 je mírně přemrštěné, ale vzpomínky jsou mrchy a ILYBC mi připomněl každé vyznání, které jsem kdy slyšela. A nevyslyšela:)

Guilty as charged.

Lunapark zvaný Apokalypsa otevírá brány. Všude jsou bezpečnostní sítě, žádnou paniku. Konec světa je totiž nečekaná švanda. 2012 hodilo přes palubu americké vlastenectví a posadilo na blockbusterový trůn spasitelský humanismus, kterému se nedokážete nesmát, i kdyby vám na nočním stolku ležely sebrané spisy dalajlamy. Osud Cusackovy dysfunkční rodiny je základem pro emocionální bázi tradičních hodnot /ale bát se o ně divák nemůže/, větší přínos mají coby průvodci na cestě hledání Noemovy archy skrz bortící se zeměkouli. Onu pochodeň lidskosti ale nese mladý vědec Adrian, ve kterém se pere etická urputnost s vědeckou střízlivostí a sexuálními pudy. Síla intelektuálně prostinkéno 2012 ale nespočívá ve fotogenických výjevech zkázy z Top ten míst na zemi, ani ve fantaskních záběrech lodí. Je totiž dílem stejně katastrofickým jako legračním- vznikl zvláštní hybrid CATASTROMEDY. Hlášky postav a verbální timing jsou na toxicky vysoké úrovni a nečekaně cynicky shazují i napínavé pasáže- komický prostor má zejména široká ruská duše, mnišská odevzdanost, britská královna a černohumorná pasáž s kalifornským guvernérem. Triky z digitální říše jsou bombastické, místy ale čouhají z plátna až běda. Co naplat, Roland Emmerich je muž, pro něhož je i fráze "over the top" zatraceně maličká- létající auta a svět pod vlnou obří tsunami mu nestačí: cestu, jakou se rodina dostává z horké sopečné kaše, by nepřežil ani Chuck Norris. Zázrak střídá zázrak a Emmerichovi musí závidět všichni svatí. Konci by prospělo radikální krácení, protože závěrečná titaniková anabáze působí jako neumětelské sabotérství, ale i tak jde o třeskuté zemětřesení. Soudný den je tady: lidstvo plánuje a Bůh se směje. Alespoň v Emmerichově hlavě. P.S. Dedicated to Adrian:) P.P.S. Komedie roku.

Director´s cut není cute. A frázi "dej mi pokoj" už nejspíš tímto číslem nedoplním.

Gaussova křivka ve svém optimistickém bodě:)

Divák hledá antiku- skončí v řeckém septiku.

Jacksonovo poslední hledání Země Nezemě. Muž-dítě, jehož skutečným světem bylo koncertní podium a opravdovou rodinou jeho publikum, se vrací. Mezi megalomansky skvostnými inscenacemi Kennyho Ortegy (který působí spíš jako starostlivý rodič než režisér a s dětmi má z HSM bohaté zkušenosti) a velkolepou tanečněmuzikální šou prosvítá Michaelův chorobný perfekcionismus a bezelstná naivita spasitele Matky Země. Král popu je rytířem smutné postavy, postava minulosti, která touží překonávat mety zítřka. Bylo to, jako kdyby se na okamžik idealistická devadesátá léta probudila- a pak podruhé zemřela. S posledním tónem.

Ecpliptis lunae. Měsíční a náměsíčná sonáta, v níž některé pasáže znějí falešně a jiné zůstavají skryté ve stínu, aby se v závěru vynořily se smrští otázek. Komorní individualistické drama jednotlivce, které přes vizuální a tematické podobnosti stojí nekonečně daleko od Sunshine. Nepálí, nehřeje, ale něčím je ten jemný svit uhrančivý. Snad, že lidskými emocemi, úsměvy a slzami tu plýtvá robot, snad napětím, které si nenápadně sedá za zátylek, snad tím, že lidské jáství je nečekaně amorfní kategorie.

Zmrzlinový ráj na zemi následovaný gastrokalypsou, v níž válčí choleričtí gumoví medvídci, agresivní pizzy a grilovaná kuřata. Menu je dlouhé, nenápadité, každý pes, jiná ves. Pan Pohlreich by jej shodil ze stolu, ale drobotině se tvůrci zjevně zavděčí. Takže co tu máme? Průhledný synovsko-otcovský komplex, evoluci molekulárního materiálu, vzpouru strojů, inženýrské pokusy "Poručíme větru, dešti, cheeseburgerům", ošklivé kačátko podstupuje typickou hollywoodskou rychloproměnu zvanou "brýle, culík" , socialiazace asociálního nerda skrz želé, povrchní vize televize, kritiku masové konzumace pomocí konzumace masa... Lavina bizarních postaviček jako buddy-opice, policajt-Pepek námořník, přerostlé mimino, německý atomový fyzik a Starosta, který v sobě nese všechny negativní atributy komunálního politika, poněkud cloní fakt, že hlavní postava není sympatický nadšenecký loser, ale namísto touhy po vědění a originální objevování mu jde spíš o snahu "být nejlepším uznávaným vědcem, miláškem davů a mít pyšného otce" , což zdaleka není totéž. A co se týče humoru, přes občasné trakaře je vážně spíše zataženo, podtextu se nedočkáme, popkulturní narážky chybí a skryté odkazy se přes horu špaget nevyšplhaly.