Popluh

Po trailerech jsem se sice mírně těšil na přihlouplou ale stylovou akční jízdu, ale zdejší hodnocení srazilo má očekávání až někam k bodu mrazu. Ale ani to mě nepřipravilo na samotný požitek z filmu. Vážně nevidím smysl ve zpracování látek, které vyžadují minimálně dvojnásobný rozpočet než měli tvůrci k dispozici. Takhle byly veškeré ty dolary zužitkovány do akčních scén které nabízejí pár záběrů o kterých by se dalo prohlásit, že jsou stylové a líbivé, ale to nezachrání ani akční scény a ani film. Nahon se sice snaží co mu jeho režisérská neinvence stačí, a tak vykrádá od svých slavnějších kolegů, kteří nejenom že dostali do vínku více talentu, ale hlavně víc dolarů do rozpočtu. Ukázkovým příkladem je Zack Snyder a jeho 300 na kterého jsem při některých záběrech vzpomínal asi nejčastěji (SPOILER > třeba příchod Sayo do bitky Kata s přesilou ve flashbackové sekvenci, který je zabírán z boku a sem tam zpomalován při kosení nepřátel v naprosto stejném stylu jakým to předváděl Leonidas u Thermopyl, akorát že tady je to s mnohem horším technickým provedením). Pak se ale objeví nechutně udělaný CGI upír (už podruhé) aby se svezl na náklaďáku ve kterém jede hlavní hrdinka. Co to znamená? Ano, Chris Nahon zjevně viděl Underworld. Když se poté dotyčný náklaďák zasekne v zužující se propasti stejným stylem jako Pendolino ve Wanted, máte jasno. Nahon má vskutku nakoukáno. Největší utrpení mi ale stejně způsobilo, když se ve flashbackových seskvencích pokusil do svého bijáku zahrnout poetiku asijských filmů, v jeho případě ale jen ve sterilní vykalkulované a rádoby líbivé formě. Zdá se, že Nahonovu režii by na počet WTF? bodů neporazil ani Bay se svými druhými Transformers, ale opak je pravdou. Nahon našel přemožitele a to dokonce v rámci svého filmu. Opravdu netuším, jaké bylinky bral scénárista filmu, ale jinou takovouhle neuvěřitelně debilní splácaninu různých klišé aby člověk pohledal. Nezajímavý bladeovský příběh, opravdu příšerné dialogy, stereotypní postavy a tragické vztahy mezi nimi (sblížení Alice a Sayo, ehm... seriously?). Všechno pěkně pohromadě zabalené Nahonovsko-snyderovskou-wisemanvskou režií s hořkou pachutí asijských bojových filmů a jejich nepřenosné poetiky. Kde se v tomhle "filmu" vzala má oblíbená Ji-hyeon Jeon je mi záhadou. A to finále, to snad nemohlo být ani myšleno vážně. Nejdřív jeden předvídatelný, ale pořád hodně wtf? "skywalkerovský komplex", poté párkrát ťuťuňuňu s mečíky, výbuch a nazdar. V mém případě spíš sbohem. 20 % za cca 20 koukatelných záběrů. Jediné co Blood: The Last Vampire zachraňuje je jeho superkrátká stopáž, během které sice stihne skoro pořád nudit, ale být to ještě o něco delší, schytá to hodnocení nejhorší...

Dokonalý mix klasicky pološílené asijské romantické sci-fi komedie s hongkongským robotickým Juddem Law v hlavní roli, který se následně zvrtne do naférovku šíleného digitálního akčního inferna. Nechápu tyhle nízký hodnocení, já se bavil neskutečně, ať už u podařených vtípků nebo robotických soubojů, které sice neobstojí v porovnání s Hollywoodskou velkoprodukcí, ale narozdíl od ostatních podobných béček se stejným hodnocením zde na CSFD se alespoň vyrovnají videoherním intrům.

Hollywood pokračuje v infiltraci indie filmů a na svou stranu začíná zlákávat i režiséry jejich filmů. Po zhlédnutí Up in the air musím poznamenat, že na temnou stranu. Přestože se jedná o nadprůměrný film, celkově jsem se nemohl zbavit pocitu, že tentokrát je něco jinak. Celková lehkost Juno či 500 Days of Summer je pryč, podobně jako cynismus Děkujeme, že kouříte. Tyto ingredience byly nahrazeny čistou líbivostí. Tu potvrzuje i tradičně vynikající Clooney v hlavní roli, který suverénně zvládne odtáhnout celý film a ještě předstírat, že jeho spoluhráčka Anna Kendrick hraje dobře. A kromě té povrchní a skvěle fungující první hodinky zvládá odtáhnout i závěrečné zdramatizování. Snad poprvé mi u podobného filmu vadila silná předvídatelnost, na čemž se určitě podílí i fakt, že se film převážně vyvíjel směrem, kterým jsem doufal, že se nevydá. Celkově bych řekl, že Reitman tímto filmem opustil své nezávislácké kořeny, protože už začíná být v pozici, kdy si může diktovat vyšší rozpočty i velké hvězdy. Tento trend jde zaznamenat i v úvodních titulcích, kde se výrazně objeví letos pařením ve Vegas provařený Zach Galifianakis, byť se filmem jen mihne, ale snaha nalákat další diváky je více než zjevná. Hardcore indie filmům zůstává Sundance, "Hollyndie" se pak stanou vedle tradičních velkolepých nebo komerně dramatických filmů další skupinou pravidelně bodujících na Oscarech. Tento trend bude letos razit Up in the Air, kterému prognózuji nominaci minimálně za nejlepší film, režii, scénář a hlavní mužský herecký výkon. Nebudu ale zastírat, že obdobné 500 Days of Summer by si tenhle humbuk zasloužilo mnohem víc. 75 % za vynikajícího Clooneyho a první hodinu filmu.

15 minutová přehlídka všemožných značek i klasických filmových symbolů, obalená nijakým příběhem, za to se zajímavou akcí (automobilová srážka vede).

Pěkně se na to kouká a minimálně v "mysteriozním" úvodu to má i nějakou tu atmosféru. Pak už to zůstává jen zvláštním filmem se skvělou kamerou a padnoucí hudbou, což by samozřejmě ve výsledku nevadilo nebýt toho, že film v podstatně nezasáhl ani mé filmové srdce, ani mozek. Nezprostředkoval mi za celou svojí 30 minutovou délku ani jednu emoci, a nic mi nepředal ani v jiných ohledech. Proto ve výsledku relativně slabé hodnocení, byť potenciál tam je. Jestli si k němu ale řadový český divák cestu najde si netroufám odhadovat. Příliš optimistický odhad by to asi bohužel nebyl.

Jeden z obecně nejsmutnějších filmů vůbec, kterého od maximálního hodnocení dělí jen silně kolísavé tempo, které způsobuje, že se hlavně během prostřední části filmu slovo nuda skloňuje až příliš často. Nebýt toho, byl by to maximálně vtipně-deprimující zážitek s vynikající animací. 80 %

Vůbec ne tak dětsky hravé jak slibovali trailery a vůbec ne pohádka pro děti. O scénáři se snad ani nedá mluvit, kdo četl původní knížku, ten jistě chápe že vystavět na těch pár stylových obrázcích nějaký hluboký příběh snad ani nešlo. Příběhem tedy Where the Wild Things Are neokouzlí, to se filmu daří až s výbornou kamerou a záběry, parádními efekty, výborným Maxem Recordsem v hlavní roli, vynikajícím soundtrackem a hlavně celkovým feelingem jakési dětské naštvanosti a agresivity a odpoutávání se od rodičů a starších sourozenců, kterou si prošel snad každý. Kdo někdy jako dítě nedemoloval vše co mu přišlo pod ruku a nepořádal velkolepé bitvy se svými plyšáky a figurkami? Maxovo dobrodružství opravdu ve výsledku je dětskou fantazií, ale takovou tou úplně poslední po níž už nikdy nebude návratu zpět. Zkrátka originální film o dospívání, kterým Jonze rozhodně nezklamal, byť jsem rád, že ze mě trošku opadl ten hype způsobený trailery a očekáváním jedné z filmových událostí roku. 80 %.

Jak jsem u Deseti kritizoval přítomnost scénáře, tak u Medvídka musím zkritizovat jeho nepřítomnost, respektive formu v jaké byl prezentován aneb jasný důkaz toho, že literární scénář na jednu A4 nestačí ani na 8 minutový film. Tam byl totiž "příběh" zařazen jakž takž lineárně takže to v rámci možností fungovalo. Celý projekt jménem Medvídek šel poté definitivně do háje ve střížně a to hlavně díky absenci scénáře podle kterého by se stříhalo. Při natáčení dobře vypadající scény ztrácejí pod zmateným a naprosto psychotickým střihem jakékoliv tempo, nepomáhá ani zběsilé míchání vizuálních stylů a krátkost některých záběrů. Ve výsledku se tak občas neorientujete v místě ani čase protože prostřihy jsou opravdu hodně zběsile namíchány a celá tahle karikatura filmu (jinak se to opravdu nazvat nedá) v podstatě skončí dřív než se rozehraje - totálně pohřbená nelinearitou vyprávění způsobenou opravdu špatným střihem. Čímž se opět dostáváme k absenci klasického scénáře. Medvídek je tedy složen z desítek fragmentů a dohromady asi 5 delších záběrů, které jsou hodně neštastně seřazeny v podstatě za sebou. Herecké výkony se z toho guláše záběrů opravdu hodnotit nedají, navíc skoro žádné postavě není vidět do obličeje. Kromě hlavní oběti filmu, která při natáčení předváděla na svůj věk perfektní výkon, který ovšem, tramtadadá, pohřbil střih. Ve výsledku je pak celkem jedno jak ty záběry vypadají po technické stránce když je i většina těch zajímavějších špatně zakomponována do filmu (vážně se mi už nechce opakovat, že se za to může děkovat chybějícímu scénáři). Celých osm minut tedy uteče hodně rychle a jediné, co se vám po skončení filmu bude honit hlavou je WTF? Kam se poděl ten potenciál kterého bylo při natáčení plno? Já bych věděl. A věděl by i scenář a střih. Na druhou stranu střihač na tom nenese zas tak velký kus viny protože když nemáte podle čeho stříhat tak se žádné zázraky čekat nedají. Ale to už si měl pohlídat režisér... 20 %

Britská odpověď na Heroes. Ve stylu Kick-ass. Opravdu opravdu převeliká škoda, že scénáristova logika si občas vzala volno a celé Misfits jsou díky tomu protkané nešťastnými scénáristickými kiksy a jednou osudovou botou (policajtovo "odmítnutí" kreditky). Když od toho odhlédnu, tak mi zůstane seriál, který jsem sejmul celý za jedno odpoledne a nenudil se ani na moment. Herci, o kterých nemůžete většinou říct, že jsou sympatičtí, protože takový být nemají, ale ve svých rolích jsou naprosto přesní. Výborné hlášky, zajímavá kamera a leckdy velice dobré situace (díl z minulosti). Chtělo by to trošku víc zapracovat na scénáři, protože to jediné mě u prvních pěti dílů drželo pod maximálním hodnocením. U toho posledního ale nemůžu jinak. Asi nejlepší projev v dějinách seriálu s naprosto klasickou hudbou a naprosto geniálním obsahem a úplně poslední záběr mě prostě nutí sáhnout po hodnocení nejvyšším, "bohužel" ale zatím jen v rámci jednoho dílu. I tak je ale Misfits velice vyrovnanou a zábavnou záležitostí. Těším se na druhou řadu. Lepší 4*

Moon je prakticky dokonale chladná sci-fi, která je jako knížky P. K. Dicka bez paranoie (Blade Runnerovská zápletka prakticky nevyužita) nebo Vesmírná Odysea bez vesmírných odysejí (což je možná dobře protože drtivá většina efektů vypadá jako kdyby tvůrci červeného trpaslíka dostali lepší vybavení a vyšší rozpočet). Potenciál filmu zařadit se mezi elitu žánru skončil hned u scénáře, který po celou dobu jede na půl plynu, diváka nenechává prakticky nikdy v napětí a polopaticky jede přímou trasou od začátku do konce. Je to předvídatelné ale v žádném případě ne hloupé. Emoční sterilitu se daří vesměs narušit jen skvělému Samu Rockwellovi, jinak je i celý film natočen poměrně chladně výjma rozklepané kamery při počátku strkanice s nožem. I tak to ale stojí za zhlédnutí a soundtrack Clinta Mansella jako vždy za poslech. 75 %