qvark

Tennessee Williams je jistě klasika a stálice divadelní scény. Zatímco Tramvaj do stanice touha pro mne byla slupnutou malinou, kterou nepřekonal ani film s M.Brandem ani několikeré divadelní zpracování, tak v případě Kočky tomu je naopak....vybroušenost dialogů krapet převyšuje schopnosti zobrazené familie u níž nevíte, kdo by zasloužil profackovat jako první, nicméně smrtelné onemocnění jako katalyzátor vyhřezne veškeré její vnitřnosti na světlo a osvítí tak starou známou pravdu, že za peníze nelze koupit vše....

Osobně jsem vděčen za každý pátek, kdy mě nezačne bolet nějaký zub....a pokud, tak rozhodně nečekám, že bych při jeho řešení mohl skončit v podstatně horším prostoru než je pohotovost ve Spálené 12....být v nesprávný čas na nesprávném místě totiž může způsobit až děsivou bezmoc, se kterou se Henry Fonda propadá do nečekaného problému.....Hitchcock ve svém ,trochu jiném, filmu dokazuje, že i bez mysteriózních elementů lze zažít horor....

Vybrat nejlepší Hitchcockův kousek může být jistě tvrdý oříšek....osobně mě uchvátily komorní krimi dramata Okno do dvora (1954), Vražda na objednávku (1954) či Provaz (1948)....Ptáky bych asi nedoporučil k prvotnímu seznámení s tímto klasikem a to jednoduše proto, že pro jeho hororově laděné filmy je třeba mít zažitý tvůrcův standardní obraz, do kterého dosazuje své příběhy....ten je svým způsobem fascinující....šarmatní vyzrálé ženy ( defilé blondýn ) se v něm projíždějí parádními auty, nonšalantně a ostentativně kouří cigarety kdekoliv a kdykoliv, na hlavě mají prapodivné silně lakované vlasové helmy, které jim sice zvyšují minimálně o jednu dekádu skutečný věk, zato jsou ale téměř nerozcuchatelné....elegantní a rozhodní muži, kteří ve svých oblecích snad i spí....psychopatí, jimž šílenost kouká z očí popřípadě zubů...k tomu je nutné si zvyknout na téměř fetišistické zadní projekce a kamerové triky, které musely ve své době ohromit, ovšem pro dnešního diváka atakovaného 3d formátem působí se vším respektem asi jako Pong či Pacman z prehistorie PC her....pokud si vás taková poetika předem podmaní, pak si lze Ptáky vychutnat, přičemž závěrečná scéna je i dnes dostatečně hororově mrazivá....

,, To nevíte, že Američané nemají rádi, když jim unáší děti? "...bohudík nevěděl a donutil tak Jamese Stewarta nekompromisně běhat po Londýně celou druhou polovinu filmu.....úvodní trochu rozvleklá marocká část tak slouží jako zápletka a sběr informací, které do sebe zapadnou jako puzzle ve vrcholných scénách z Royal Albert Hall ( majstrštyk světové kinematografie ) a slavnostní recepce, kde průvodní píseň ,Que sera,sera´ zaplaví honosnou vilu a její zoufalé volání se s každým dalším poschodím zvolna vytrácí ....

Ačkoliv jsem bojoval s pocitem, že Sovák skrze svůj spíše komediálně-žoviální obraz nemůže dodat postavě Kalaše dostatečnou důstojnost zhostil se role podstatně uvěřitelněji než se mi zdálo propojení mezi ním a Karlíčkem (Hanzlík )....v tomhle výčtu je jistě stálicí univerzál Brzobohatý (policie - podezřelý ) a Jaroslav Moučka, doživotně odsouzený dělat pucfleka (až na Schulhoffuv Vím, že jsi vrah (1971), kde několikrát pěkně ztrapní i samotného detektiva ).....zápletka slušná, ale konce mám v těchto detektivkách raději se sklopenou hlavou viníka a náladovkou zamlžené ranní Prahy....

Odpočinková, spíše akční než krimi romantika dvou hvězd filmového plátna padesátých let z Nice..resp. vzhledem k množství všudypřítomných zadních projekcí jsem celou dobu přemýšlel, jestli se tvůrci vůbec na francouzskou riviéru podívali, nebo ji viděli stejně jako divák pouze z leteckých průletů při leckdy úsměvných automobilových honičkách.....

Klasicky stavěný snímek s andělem a ďáblem stejného jména...dialogy ještě nejsou tak vybroušené jako v pozdějších Hitchcockových opusech a jimi nabažený divák marně čeká, že jej film svým spádem, zvraty a sofistikovaností takříkajíc předběhne...jednoduše řečeno mám z celého příběhu pocit, že by se vměstnal do typického úvodního monologu některého z pozdějších děl jako intro pro následující Hitchcockovo řádění....

Hraný dokumentární portrét, nutno zdůraznit, že dokonalý. Dýchne na Vás Juráčkovým Deníkem plném tvůrčího boje, osobními těžkými zkouškami a atmosférou jádra nové vlny (experimentálního filmu) 60tých let, jejíchž doprovodné okamžiky byly z určitého pohledu brutální.....ten člověk si jen chtěl dělat filmy pro sebe a díky tomu, co se kolem něj dělo, měl už jen smutnou radost z výsledku, který ovšem v podobě Případu pro začínajícího kata (1969) rozhodně stál za to úsilí.....Juráček předvídal audiovizuální technologie a grafický boom budoucnosti a mě s ním mrzí i představa několika dalších děl, která by vznikla, kdyby si na to mohl normálně svobodně šáhnout ( i když dnes by asi byl problém s penězi ) ....tak to za něj udělal jeho syn,který svému otci naprosto porozumněl.... ( docela schizoidní pocit, když se v jednom okamžiku dívá na sebe sama v pár letech života ).....velmi jemná teskná esence jednoho lidského boje za seberealizaci...

Zpracováním sice přitažlivý, ale myšlenkou zhůvěřilý snímek. Vlastní technologie výmazu jednoho člověka z paměti druhého je hladce bez zbytečného sofistikovaného vysvětlování začleněna do běžného života hrdinů. Ani odlišnost jejich charakterů v partnerském vztahu mi nepřišla nijak nereálná....někdo může říci, že se k sobě hodí jen povahově stejní lidé, jiný bude oponovat protiklady, které se přitahují....pokud má film něco probudit, jsou to etické otázky, přičemž jedná logická by smetla celou zápletku ze stolu, když by v rámci začlenění dané technologie do společnosti fungovalo nezbytné pravidlo o výlučnosti mazání pouze mrtvých....ovšem ta důležitější směřuje k nezbytné moralistní poznámce, že síla partnerského vztahu se neměří dle hloubky zamilovanosti v jeho počátku, ale především schopnosti jedince a jeho vůli a upřímnosti důstojně tento vztah opustit popřípadě se s tím vyrovnat....bez bolesti by totiž nebylo nové radosti a film tak defakto dehonestuje podstatu lidské zkušenosti....

Pětihvězdičkový rok 1954 byl s respektem ke všem ostatním přehledem dokonalosti Hitchcockových interiérových krimi-detektivních thrillerů . Grace Kelly tu na rozdíl od pozdějšího Okna do dvora nemá tolik herecké příležitosti a představuje víceméně nebohou ženu ve vleku událostí (resp. hvězdičku kol níž se velké točí )...o to více se můžeme soustředit na Raye Millanda a jeho ďábelsky propracovaný úmysl....když jej v úvodu společně s pohnutkami odkrývá, nemohl jsem se zbavit obavy, co asi tak budu sledovat další hodinu a půl....jízda však tímto teprve začala a dala na vědomí, že podstatou úspěšnosti sebedokonalejšího plánu jsou jeho bezprostřední aktualizace, které však mohou do jinak bezchybného soukolí vnést nečistoty a pak už je třeba jen typicky anglického, výrazem a gesty jakoby nepřítomného detektiva, který dovede dění ke klíčovému okamžiku, který je odzbrojující ve své jednoduchosti a doslovnosti...)