Strandmon

Ačkoli je Film roku naplněný přímo perfektními hereckými výkony, film roku se bohužel nekoná. Chybí mu trochu té větší bizarnosti a momentů překvapení (výjimky se najdou). Satira na filmový průmysl sice funguje dobře a člověk si rozhodně ze snímku něco odnese, ale zejména ve druhé polovině film ztrácí dech a to vlivem stále se opakujících scén (postavy se nijak nevyvíjí). A tak i přesto, že stopáž zde není nijak strašně přepálená, máte prostě pocit, že se Film roku táhne. Škoda, že se tvůrci nerozhodli si trochu ulítnout, jelikož si myslím, že takhle to polovina širšího publika dostatečně neocení, každopádně Penélope Cruz jsem tu svéráznou podivínku věřil neskutečně.

Absolutní podivnost. Záčátek byl celkem slibný.. záhadný balíček, komorní prostředí, slušné herecké obsazení i několik vtipných hlášek. Ovšem jakmile Chloe vyleze ze svého kokpitu, tak film sklouzne k naprostému žánrovému bordelu. Scénář je absolutně stupidní, každých 10 vteřin se porušují fyzikální zákony a tak se film občas dostavá až za hranice přijatelnosti. 2 hvězdičky za zábavnost, která tu je i díky pouhým 80ti minutám, ale jinak vůbec nechápu, co nám tvůrci chtěli tímto počinem sdělit.

Poctivě vystavěný mýtický horor s velmi nepříjemnou a hutnou atmosférou, za kterou si bere zásluhy hlavně naprosto výtečná kamera a nádherné prostředí. U těch několika děr ve scénáři rád přimhouřím oko, protože jsem se celkově bavil opravdu kvalitně.

Úplné zklamaní se nekoná, ale musím konstatovat, že jsem od Černého telefonu čekal něco více. Rozhodně potěší fajn hutná atmosféra a sedmdesátkový look podporovaný naprosto skvělou kamerou, ale snímek trpí na málo nových nápadů, malé využití Ethana Hawkeho i na dost předvídatelný konec. Koukatelné i celkem zabavné to je, ale bohužel jsem nenašel nic co by mě vytrhlo ze zajetých klišovitých kolejí, abych si řekl, že můžu tu 4tou hvězdu přidat. Určitě škoda, zde bylo potenciálu spoustu.

Zábavné béčko, které se nesnaží překvapovat příběhem a ruznýmu zvraty, ale sází na přímočarost a intenzivní napětí. Oddechová Gerardova one man show, který se klasicky nebojí jít ani přes mrtvoly, ale přesto servíruje spíš oldschool thriller než nějakou akční jízdu. V rámci možností jsem si to užil, ale přesto doufám, že zrovna Gerard nám ještě nabídne něco víc.

V podstatě úplně klasická klišovitá jednohubka, akorát že v podaní Patricka Hughese extrémně zábavná. Neřežete se sice smíchy, je tu jen pár fajn vtípků, ale za to tu jsou skvěle natočené akční sekvence (závěr svou hravostí dost překvapí). Hodně jsem z toho cítil Zabijáka & bodyguarda, ale s tímhle hereckým ancáblem, Muži z Toronta tu neoriginalitu nakonec rádi prominete. Zábavná a příjemná blbina a rozhodně jedna z těch lepších věci, co Netflix poslední dobou nabízí.

Problém Spiderheadu nejspíš tkví v tom, že přichází po Kosinkého megahitu, který přišel v podobě druhého Top Gunu, každopádně za mě se nějaký příliš velký průser nekoná. První polovina je velmi slušná, opravdu zajímavé dialogy, které jsou ordinovány v poměrně napínavém tempu. Slušná zábava, ale bohužel končí dost obstojnou a vzrušující scénou zhruba v polovině stopáže a poté už se nám dostává jakýsi unáhlený sled událostí, kdy scénáristé nedokázali příběh vůbec ucelit. Logicky navazuje poměrně odfláknutý závěr, který divákovi neodhaluje žádnou hlubší pointu a tak se ke konci můžeme nabažit už jen opět výtečným Kosinskiho vizuálem, skvěle hrajicím Chrisem Hemsworthem a perfektními soudtracky.

Žádné velké překvapení se rozhodně nekoná a třetí hvězdu přidávám spíše jen za skvělý retro look a pokus o artový zážitek pro diváka. První půlka špatná není, snaží se dlouho držet mysteriózní atmosféru a navíc nabízí celkem různorodou škálu originálních detailů. Druhá půle už se ale bohužel nese za hranicí absolutní absurdity. Tvůrci sem ani nedokázali přenést atmosféru z první poloviny a vy se tedy prostě a jednoduše nebojíte a dost pravděpodobně se ani neleknete. Postavy jsou nesympatické a troufnu si říct, že občas až otravné, takže to jestli zemřou vám je vlastně dost ukradené a konec taky nepřináší nic co by vás překvapilo nebo zaskočilo. Kdybych tak neměl rád retro, nejspíš hodnotím za dvě, ale Ti West přece jenom kapku originality přinesl, takže takhle je to za mě čistě průměrný slasher.

Roland Emmerich mi nikdy nevadil, vždycky se mi líbilo jak dokázal všechno pěkně zdemolovat a naprostá většina jeho filmů pro mě byla aspoň příjemná guilty pleasure. Moonfall už na mě, ale působí jakoby Rolandovi trochu došli nápady. Rozjezd je velmi pomalý a minimálně do poloviny se opravdu dočkáme jen nezajímavých konverzací, které jsou občas proložené nějakým otřepaným vtipem (opravdu nechápu, proč se tenhle film snaží z části tvářit jako komedie). V druhé polovině se Moonfall celkem rozjede, ale scénáristicky je to opravdu tak zpackané (a ano, dokonce víc než jindy), že to prostě absolutně nedokáže po celou dobu zabavit a ke konci už nám tvůrci servírují jeden velký digibordel propletený s mimozemšťany a umělou inteligencí, že mi z toho lítala hlava kolem. Navíc té opravdové popcornové zábavy, kdy Roland všechno ničí, Moonfall bohužel nabízí tak 15 minut. Nic moc jsem od toho nečekal a taky jsem nic moc nedostal.

Upřímně jsem se u Seveřena trochu bál zklámaní, jelikož mě Eggersova tvorba do této chvíle příliš nezaujala a tak jsem teď ještě o to víc rád, že je The Northman tak fenomenální dílo. Eggers se svého rukopisu rozhodně nevzdává a ukazuje nám, že s větším rozpočtem je schopnen vytvořit velké věci i se zachováním svých ideí a vizí. Krutá a brutální pomsta v mytologické podobě, která dokáže překvapit, zaujmout, zaskočit i zabavit. Dokonale zvolený hudební podkres a neskutečne hutná a znepokojující atmosféra podpořená nádhernými lokacemi.  Film je také ozdobený špičkovými hereckými výkony a Skarsgårdovou životní rolí. Navíc zde dokázali tvůrci perfektně balancovat mezi revenge přiběhem a mysticko-nadpřirozenými jevy, které jsem si taky naprosto užíval a do Seveřana se samozřejme naprosto hodily. Dechberoucí a strhujicí cesta do Valhally, kterou potřebuji vidět brzo znovu.