Bluntman

Ony se točí ZENS (Zlínské Existenciální Nekoukatelné Sračky) už i jinde než ve Zlíně? Podobně jako Vaterland - lovecký deník, i Všichni do jednoho naráží na obrovskou aroganci tvůrců, kteří chtějí zmapovat nějaký aktuální fenomén v České republice, přičemž svou tezi nejsou schopni zformulovat ani tak, aby stálo za to jí naslouchat, ani tak, aby přišli s něčím, čemu by stálo za to naslouchat. Obsazení neherců sice napomáhá tomu, že nejsme vytrháváni z fikce, jenže "herci" jsou všichni do jednoho natolik dřevění, že to stejnak vychází nastejno. Atmosféra izolovaného prostoru, která by mohla být správně potemnělá, nebyla využita vůbec, což při vzpomínce na Saw či Kostku, tj. filmy, kterými se tvůrci okatě inspirovali, zamrzí o to víc. Jasně, že několik hlášek je povedených a vtipných, ale jinak dialogy nestojí za nic a takhle nikdo nemluví, většina problémů je předvídatelná hodně dopředu a scénáristická konstrukce je na míle cítit, o konci, jenž se vytratí doztracena, ani nemluvím. Vlastně nevím, proč dávám nakonec tak vysoké hodnocení, na druhou stranu... je to televizní projekt (který ale šel v omezené distribuci a na DVD do kin). Mimochodem před Všichni do jednoho bylo promítnuto chozeho Tělo, jehož kvality vynikly na velkém plátně a práce se zvukovými efekty je skvělá... Všichni do jednoho na velkém plátně kvality, ať už byly jakékoliv, ztratilo a webové stránky s předsevzetím tvůrců jsou v tomto světle uberrofl.

Killer samurai sexploitation! Japonsko, 70. léta... násilné a sexuálně velice otevřené exploatační filmy, v nichž hlavní úlohy většinou ztvárňovaly slavné populární zpěvačky. Po Meiko Kaji, proslavené díky dvěma dílům Lady snowblood a tetralogii Felame Prisoner Scorpion, přichází na řadu Reiko Ike ve dvoudílném opusu s hrdinkou Ocho Inoshika (Sex and Fury a pokračování Female Yakuza Tale), jímž se také silně inspiroval Tarantino v případě Kill Bill. (Kde jsme to už jenom viděli, poníženou ženu, která se mstí a v závěru rozseká několik padouchů ve vysoce stylizovaných záběrech, jimž je věnována vždy jedna dominující barva, a protivníci se koupou v bazénku, jenž se zabarví dočervena? O scéně zasedání rady s rozčílenou a sprostou Asiatkou ani nemluvím.)._____ Reiko Ike není tak dobrá herečka (ani nemá tak libozvučný hlas jako) Meiko Kaji, která své role dokáže uhrát očima, na druhou stranu je ale přirozenější a věrohodnější v bojových sekvencích, které se vyznačují až chirurgicky přesnou choreografií a vysokým estetickým cítěním tvůrců. Hodně se zde staví na kontrastu barev, kdy úvodní deštivá scéna se zabarví do červena tryskající krví protivníků stejně jako hrdinčin deštníček, bordely a různé pajzly jsou naopak oděny do světlých barev. A ani nevadí, že očividná inspirace Suzukim (filmařem) a Zatoichim (filmem, resp. filmy) je tak okatá, když tvůrci dokázali stvořit vlastní fungující a celistvý fikční filmový svět a být přitom originální a zábavní zároveň._____ "Vystavování masa" a degradování ženy na pouhý objekt potěšení či slintavého (mužského) pohledu je v závěru natolik nadsazen a převrácen, že do té doby velice misogynní snímek je naopak oslavou ženství a ženské síly jako takové. Snad se na ČSFD Female Yakuza Tale začervená, zasloužila by si to, holka jedna šikmooká. :)

How long can any man fight the darkness... before he finds it in himself? Mám pocit, že jsou zpátky ty rozkošně nablbé 70. roky a já se u filmu neuvěřitelně bavím i přes jeho vážné rytmické problémy a dramaturgické prohřešky, protože ta stylizace je natolik důsledná... jenom škoda, že to málokdo docení a hlavně ocení. Stejně jako symbiot vpašoval temnou stránku síly do duše Petera Parkera, tak i Sam Raimi jakožto režisér a scénárista v jednom, který okouzluje dětskou hravostí a nápaditostí, vpašoval do filmu několik okouzlujících podvratných tónů. (Důkazem budiž muzikálové výstupy, které mají v rámci vyprávění své pevně dané místo, vždy slouží příběhu jako takovému a spečetí se v závěru při definitivní likvidaci symbiota.)_____ Vyčítal-li někdo prvnímu dílu málo komiksových nápadů a ve dvojce jejich nevyváženost, zde Raimi našel konečně tu správnou míru a některé kompozice scén (zvlášť zrození záporáka Sandmana stojí za vypíchnutí) jsou úchvatné. To se nedá bohužel říct ani o jedné z akčních scén, jimž chybí nápad, odlehčení, napětí či aspoň načasování a jsou nejhorší z celé trilogie. Některé postavy jsou odsunuty do pozadí, přičemž jsou nejzajímavější ze všech (překvapivě Harry Osborn, který už není tak plakátový - a to překvapivě i díky Francovi), jiné zase ve vyprávění jsou jaksi navíc a svým neustálým stařeckým mentorováním leda tak krkají a natahují zbytečně stopáž, cílenost na ryze dětské publikum raději přejdu taktním mlčením._____ Je mi hrozně sympatické, že se už tvůrci nedrží tak věrně komiksu, i když stále zachovávají jeho vnitřní integritu, a servírují divákovi ryze nablbou a žánrově nevyjasněnou zábavu (komiksová adaptace, melodrama, akční film, muzikál, komedie...) za půl miliardy dolarů (i s reklamou) a výtečně zábavnými cameo rolemi (Bruce i Lee si střihnou své vůbec nejlepší!). Jenom je tu menší dilema (když odhlédnu od těch uplakaných scén, jež ničily jinak docela emotivní finále): film je za hodně silných 80% (možná i 90%), jenže pekelný dabing to sráží o dobrých 50%* dolů (aspoň trefit do úst se dabéři mohli, když už se na své role nehodí a překlad dělal někdo, jehož znalost angličtiny začíná a konči u přejatých anglicismů). Takže co? Takže si na to zajedeme do Brna na konci měsíce s titulky a následně změníme tohle dočasné hodnocení...

Faska, fajné frapantní filmek.

Humanity's last hope... Rests on a high power machine gun. Planet Terror dává upomenout na doby, v nichž Rodriguez točil ještě filmy jako Od soumtraku do úsvitu, protože atmosféra carpenterovek a romerovek je zde vystihnuta naprosto bezchybně, s příměsí Fulciho. Dokonce ani nevadí, že tahle změt neuvěřitelně zábavných, protože zvrhlých nápadů a hlášek převážně na jedno použití, jimž ale nechybí údernost, nedrží vůbec pohromadě a sledujeme celou dobu neorganizovaný chaos (protože to je ke zvolenému formáty Grindhouse vhodné - na rozdíl od takového Tenkrát v Mexiku). Dodatečné poškozování kopie je naprosto zbytečné, přehnané a kazí jinak zážitek ze zábavné jízdy, oznámení o missing real má stejný efekt - vytrhne z jinak velice žhavé scény, i když je jeho zařazení opravdu vtipné. Je nutné pochválit sebevykrádačskou hudbu, která se ke Grindhouse hodí víc než k Sin City a která dodává filmu drajv, spoustu intertextuálních narážek a coolo napsané postavy (Rose McGowan a Freddy Rodriguez především), jenom prostě... takhle ty staré filmy nikdy nevypadaly. Ale nepopírám, že pubertální eklektizmus Rodriguezovi vlastní našel v Planet Terror to správné využití a vyžití...

A white-hot juggernaut at 200 miles per hour! Death Proof je ženský film v ryze mužském žánru, který si JE toho rozporu plně vědom. Dokazují to dialogy, v nichž jsou četné reference na exploatační klasiky let 70., při kterých se dozvíme, že jedna z hrdinek sice hraje ve filmu o roztleskávačkách (!), ale stydí se za to, protože je to skoro porno. Nebo nejmužnější ženská postava, představovaná čím dál tím víc sexy Rosario Dawsonovou, při gaunerovském rozhovoru v restauraci odhalí, že nezná Vanishing Point. Dodatečné poškození není tak rušivé a nekazí výsledný zážitek z filmu jako u Rodrigueze, chybějící missing real je zde vložen chytře, protože i když tak přijdeme o potenciálně zajímavý "lap dance", zkrátí se tím expozice. Subžanr slasherů je zde osvěžen tím, že nezabíjí šílenec se zbraní v ruce (ať už nožem či motorovkou), ale autem. Kurt Russel je opravdu zatraceně cool a dá upomenout na plisskenovské období (nejen jizvou na stejném místě, v jakém v dobách Útěku z NY míval pásku přes oko), skvěle vyjadřuje vyšinutost postavy drobnými náznaky, akorát v závěru ta zbrklá změna charakteru a až okaté přehrávání mi moc nesedlo. Závěrečná honička, která se nese v tradicích Bullitova případu či Útěku, svým minimalismem, rukodělnou prací, přehledností v nasmínání a důmyslným vygradováním a odlehčením ve správnyćh chvílích je jednou z nejlepších, s jakými se můžeme ve filmu setkat. Akorát i když vizuální tarantinovské trademarky potěší (dlouhé záběry či fetiš na nohy), při některých dialozích je cítit opájení se schopností napsat výtečné dialogy a fakt, že takhle by ta postava nikdy nemluvila (patrné u Rotha). Jinak Death Proof obstojí na rozdíl od Planet Terror jako samostatný film a styl 70. let je zde vystihnut naprosto dokonale, bez vysmívaní.

There's more than one way to lose your life to a killer. Fincher střídá vždy ambicióznější tituly s těmi oddechovými, žánrově ale brilantními, a tak po Vetřelci 3 přišlo Sedm, po Sedm zase Hra a po ní Klub rváčů následovaný Úkrytem. Zoadiac se řadí mezi ty ambiciózní a je z nich nejlepší. _____ Film otevírá dlouhý, až depalmovský záběr s jedoucím vozíkem se spisy do kanceláře a dá se říct, že Zodiac tak svou pevnou, ale trochu rozvleklou a literární strukturou vyprávění nejvíc zaujme ty, kteří toho moc o skutečném případu neví. Fincher skvěle evokuje dobu 70. let prostřednictvím vhodně vybranýh písňových hitů, které zní převážně ve scénách vražd, u nichž to s krvavostí a násilností není až tak žhavé, jak se před premiérou napovídalo._____ Vlastně se jedná o další charakterovou studii izolovaného a svou prací pohlceného jedince, jaké známe z předchozích Fincherových děl, zbavenou jakéhokoliv psychologizování (což kvituji s povděkem a na atmosféře to ještě přidává). Z Finchera se stává další cinefil, který žije pro film, což dokazuje diskuzí o hororových snímcích a záběry z kina (promítá se Drsný Harry, který byl Zodiacem silně inspirován).___ Stylistická stránka zde slouží výhradně vyprávění, a tak nečekejte žádné libové průlety zábradlím či uchem hrnku, herci jsou rozestaveni v mizanscéně buď tak, že z ní vyčnívají, nebo se v ní naopak ztrácí (to dodává na intenzitě).___ Zamrzí akorát uspěchaný (nečekal bych, že to u skoro tříhodinového filmu napíšu) konec, kdy se snímek přehoupne z výtečného dramatu k až moc doslovnému thrilleru (o co by to bylo působivější bez povinných faktografických titulků na závěr!). Výslednému hodnocení hodně napomáhá i správně minimalistická hudba._____ Jinak všichni podávají excelentní výkon, Jake Gyllenhal by si sice zasloužil víc prostoru, ale Robert Downey Jr. v nejlepším slova smyslu připomene postavu Marka Wahlberga v Departed/Skryté identitě. Akorát je nutné si navyknout na to, že tohle není žádný hračičkářský film, ale old-school odvyprávěná podívaná, která svým černým humorem a působivými pasážemi (telefonát do studia, scéna s dítětem či taxikářem a u vody - vlastně každá vražda) bere dech.

The spark that ignites us, unites us. Někteří režiséři by se neměli pouštět do závažných témat, které jsou v součastnosti v kurzu. Phillipe Noyce je jedním z nich. Oceňuji to, že všechny složky v tom filmu jsou záměrně "low", od vyprávění sloužící kamery po umírněnou režii až k podehrávání herců na všech frontách, takže Dotkni se ohně má daleko k sentimentu, patosu či kýči, ale s tak debilním scénářem, v němž je vše černobílé, to na víc než průměrné hodnocení nevystačí. V podstatě se mi jenom potvrdilo, že Phillipe Noyce je režisér, který nezvládá udržovat diváka v napětí po celou dobu filmu a skutečný drajv je cítit až v samotném závěru (Úplné bezvětří, Vysoká hra patriotů, Někdo se dívá... a teď i Dotkni se ohně). Ve výsledku další z řady ambiciózních filmů o JAR, který obdobně jako Poslední skotský král dojel na tradiční thrillerovou výstavbu, s nefungující dvojkou Luke-Robbins a s předvídatelností od začátku do (nezvládnutého) konce.

Černá kniha je splněným snem pro všechny Verhoevenovy fanoušky, protože to není jenom "velké zúčtování s národní minulostí ala Tmavomodrý svět", ale i zúčtování s vlastními tématy a opakujícími se motivy._____ Kýčovitý úvod a závěr ustavuje postavu vypravěče, jehož přizpůsobené vzpomínky sledujeme převážnou stopáž snímku, a tak se zde mísí americký okázalý způsob vyprávění a evropským subitlnějším, fyzické a u Verhoevena skutečně bolavé násilí s estetizací. Verhoeven je pevně v kramflecích, nejdříve ustanoví žánrový model, aby ho detailem jako z laciného béčka naboural (scéna na lodi s detailem tváře jednoho z gestapáků apod.)._____ Neodpustí si četné náboženské reference (úvodních deset minut s Židovkou čtoucí Bibli, tvrzení o nutnosti být křesťan za druhé světové války ad.) a autocitace v hyperbolizované podobě ("zkoumání" výkalů a hrátky s ohanbí jako v Turks Fruit, úmrtí nebožsky hříšné postavy s pádem mrtvého těla do vody jako v RoboCopovi...), nechybí politicky zakuklená paralela s oglosováním snad každého nějak výrazného režimu minulého století (má oblíbená je hláška o kapitalismu) a geniální pohrávání si s fanouškovským očekáváním (tak ukáźe už Paul v mainstreamovém filmu ten penis v erekci, nebo si z nás jenom střílí - co to je pod tou peřinou?)._____ Možná ve výsledku nejlepší Verhoeven, skvěle odvyprávěný, fascinující od první do poslední minuty, s Carice van Houtenovou, která má charizma Audrey Hepburnové a sex-appeal Grety Garbo. Paul Verhoeven je Bůh, Černá kniha je boží a Rob Roy je kout._____ P.S.: Na projekci v rámci Ozvěn Febiofestu byla přítomna cca. 80-letá stará paní, která překvapivě vydržela až do konce, po čas závěrečných titulků zůstala sedět a byla z Černé knihy zjevně unešena. A pak že Verhoeven je jen pro mladý. :-)

Nejpřeceňovanější film v dějinách české kinematografie. Nevytýkám nudnost, protože má divák při sledování pocítit délku samotného díla a dosáhnout transcendence, ani vyprázdněnost vyprávění, protože k té Vláčil tíhnul vždycky a soustřeďoval se na styl, jenž má výpovědní hodnotu sám o sobě. Problém mám s tím, že dle mnohých "nejlepší český film vůbec" mění optiku nahlížení, aniž by se proměnil styl či byl přechod k hlediskovému záběru motivovaný, že není myšlenka pouze v obrazech jako u Tarkovského děl, ale musí být nahlas vyřčena, přičemž doslovností a křečovitou vznešeností trpí celé to martyrium pěkně podávaných nepěkných věcí. Nemyslím si, že by zhlédnutí v kině či snaha o třetí šanci na mém zhodnocení něco změnilo, a tak raději komentář zakončím citátem úvodního mezititulku (já se nezmínil, jak je to hrozně archaické - a to nejen z dnešního pohledu, že?), který je "zábavné" brát jako lakonickou glosu díla, nikoliv jako alibismus: "Toť příběh sestavený zbůhdarma a stěží zaslouží si chválu. Což naplat."