Arquitecto

Herecký koncert Toma Hardyho v ponuré atmosféře starého Londýna? Tak to si nechám líbit.

J.S., 08-04-2018

Další podstatný milník v rámci počtu hodnocení na ČSFD.cz je tu. Hodiny strávené úporným sledováním obrazovek promítacích zařízení a nekonečné klikání počtu hvězdiček konečně dostávají smysluplné odůvodnění. Je však třeba nezahálet a bezprostředně stanovit cíl nový - další cifra do roku 2050 rozhodně padne.

A jak tradice nařizuje, zde je opět trocha statistiky:

HODNOCENÍ 1-1000:

Hodnocení dle počtu hvězdiček:

5/5 = 127/1000 (12,7%)

4/5 = 298/1000 (29,8%)

3/5 = 374/1000 (37,4%)

2/5 = 161/1000 (16,1%)

1/5 = 29/1000 (2,9%)

odpad! = 11/1000 (1,1%)

Průměrné hodnocení = 3,30 / 5

Hodnocení dle typu:

Film = 539/1000

TV film = 15/1000

TV seriál = 65/1000

TV epizoda = 289/1000

TV pořad = 90/1000

Koncert = 1/1000

Studentský film = 1/1000 

Hodnocení dle roku vzniku:

do roku 1960 = 5/1000

1960 - 1969 = 16/1000

1970 - 1979 = 25/1000

1980 - 1989 = 37/1000

1990 - 1999 = 107/1000

2000 - 2009 = 323/1000

2010 - 2018 = 487/1000

Významné milníky:

1. hodnocení: 27-12-2014 (Jurský park)

500. hodnocení: 18-06-2015 (Chyť mě, když to dokážeš)

1000. hodnocení: 02-04-2018 (Skála)

Doba hodnocení: 1133 dnů / 27 192 hodin / 1 631 520 minut

Počet hodnocení / 1 den: 0,88

Počet projekcí v kinech: 26

Počet projekcí / 1 rok: 8,38

ČSFD.cz TOP 300:

TOP 300 nejlepších filmů = 79/300

TOP 300 nejhorších filmů = 5/300

TOP 300 nejoblíbenějších filmů = 141/300

TOP 300 nejrozporuplnějších filmů = 0/300

TOP 300 nejlepších seriálů = 22/300

TOP 300 nejhorších seriálů = 3/300

TOP 300 nejoblíbenějších seriálů = 49/300

P.S.: Už jen 1392 hodnocení a mám tě, Adame.

J.S., 04-04-2018

Právě si založila účet na ČSFD.cz. Svět už nikdy nebude jako dřív.

J.S., 19-03-2018

Mozek mi to nebere. A to se jedná v zásadě o dost jednoduchý princip:

Vezmeme pravděpodobně nejzajímavější postavu z filmu. Obsadíme do ní jednoho z nejtalentovanějších herců současnosti. Necháme ho koncertovat v několika úvodních minutách, jen ať se zavrtá pod kůži a zanechá mimořádný dojem. Ale proč vlastně?

Abychom ho ve finále ponechali několika nedůstojným dialogům? Abychom jeho postavu udělali rázem zcela zbytečnou? Abychom získali pár pěkných scén v traileru (což je s trochou nadsázky stejný čas, který Joker dostal ve filmu)?

Vždyť ono je to stejně jedno. I tak vyděláme miliony.

Zklamání asi není úplně na místě. Přece jen očekávání byla v rámci dobré zábavy potlačena. A já se bavil. Celkový dojem bych však odkázal na známé přísloví: Jedna blondýna jaro nedělá. Nebo tak nějak.

Tolik k Sebevražednému oddílu.

J.S., 07-08-2016

Doba SASUKE nepřeje. Nebo dost možná - SASUKE nepřeje době. Letošní (a zatím poslední) turnaj byl pravděpodobně ten vůbec nejpodivnější, který se za 19 let existence soutěže uskutečnil. Emotivní rozloučení na jeho konci je jasnou předzvěstí otřepané fráze o tom, že nic není jako dřív. A "Ninja faktor" dál pomalu mizí z televizních obrazovek.

J.S., 05-08-2016

Přibáň a jeho trabantovské dokumenty takřka nikdy nezklamou. Poslední australsko-indonéská tutovka teprve ne, a tak můžu Trabantem do posledního dechu s čistým svědomím doporučit. Mé cestovatelské střevo jest ukojeno. Příště jedu s vámi.

Atmosféra brněnské Lucerny byla příjemnou změnou. Je fajn vidět, že některé sály neztrácí nádech určité dávky historie a zachovávají si podstatu jejich návštěvy. V porovnání s moderními habaďůrami k nezaplacení. Jen by to chtělo občas vyvětrat.

J.S., 29-06-2016

Dobrovolně a bez nátlaku přiznávám, že jsem poslední dobou na filmový deníček poněkud zanevřel. Slovní spojení "poslední doba" je navíc opravdu nevypovídající. Rád bych se tedy tímto početnému fanklubu čtenářů, kteří od poloviny ledna úpěnlivě čekali na nový příspěvek, omluvil. Výmluvou je mi jest již klasický nedostatek času a příležitostí. Momentálně je však obloha tak modrá a bez mraků, jako už dlouho nebyla. Teploty trhají rekordy, voda má takřka ideální teplotu, zahrada se proměňuje v oázu klidu. Na slunci mi roztála zmrzlina. A já opět píšu.

Začátek února a Osm Hrozných.

Chce se mi napsat - typický Tarantino, aneb když se moje pocity pohybují někde mezi smíchem, brekem a zvratky. Chlapík, co trvale balancuje na pomyslné hraně geniality a šílenství, si mě v minulosti několikrát získal. Jeho poslední výtvor mě však neoslovil natolik, abych měl nutkání vylepit jeho plakát na skříň. Pravděpodobně jsem překonal hranici, za níž se pocitově ukrývaly už pouze ony zvratky. Schvaluji podmanivou atmosféru, odsuzuji přehnané násilí. Kdybych však tvrdil, že jsem čekal (a chtěl) něco jiného, lhal bych. Pokrytcem se tudíž stávám.

Zajímavé zpestření se naskytlo asi ve třetí minutě filmu, kdy na sebe vylila pití. Musel jsem se hodně kousat do rtů, abych se nesmál nahlas. Ona taky. Roztomilé.

Začátek března a ten v té upnuté, červené kombinéze.

Deadpool a pro mě naprosto netypické okolnosti projekce. Netypické v tom ohledu, že jsem nikdy nešel na film s v kuse nenaspanými 48 hodinami. Projekt se bohužel sám k odevzdání nepřipraví. A tak se moje nároky snížily pouze k jediné zásadní podmínce - neusnout. Že se tou dobou Deadpool pohyboval někde ve vysoce červených číslech, mi bylo upřímně naprosto jedno. Jako komiksový nenadšenec jsem nakonec odcházel s pocitem hodně slušné zábavy, ale naprosto neoslovujícím příběhem. Neusnul jsem.

Polovina stejného měsíce a Dánská dívka.

Ona to chtěla vidět. Já ji chtěl udělat radost. Tudíž mi březen připravil ještě jeden, poněkud kontroverzní filmový zážitek. Musím se přiznat, že ksichtíky Eddieho Redmayna mě opravdu bavily. Není pochyb o tom, že podobné role prostě zahrát umí. Celkově hodně silné obsazení bohužel víc než (pro mě) lehce nadprůměrný film nevykouzlilo.

Konec května a.. Jak že se to jmenovalo?

Přiznávám, že při rekapitulaci předposledního zážitku v kině jsem se musel podívat do uplynulých hodnocení, abych si připomenul alespoň název filmu. Svátek matek se bohužel ukázal jako jedno velké klišé. A nic na tom nezmění ani poměrně sympatické obsazení. Na druhou stranu, při pohledu na tehdejší výběr promítaných filmů vcelku jednoznačná volba. V rámci rande bezproblémová žánrová záležitost. Peněz nelituji.

Polovina června a Warcraft.

Asi jako poslední člověk na planetě jsem Warcraftem (ať už v kterékoliv podobě) naprosto nepolíben. Upřímně - nikterak mě to netrápí. Tím pádem jsem do kina přicházel s čistou hlavou a netušil, co za zvěrstva mohu čekat. Menší obrázek jsem si udělal pouze na základě traileru, který jsem kdysi dávno nekorektně odsoudil. Teď, sypajíc si popel na hlavu, musím přiznat, že nebýt pár zkratů ve scénáři, bylo by to dost možná dokonalé překvapení.

Jen teda zmínka k nějakému tomu morálnímu poučení. Jak kdysi řekl jeden moudrý muž - pivo opravdu raději PO filmu. Zvlášť když na něj máte jen pár minut a chutná tak příšerně.

V rámci seriálového okénka jsem letos nakoukl do první řady House of Cards, která mě především ve svém úvodu nesmírně bavila. Kombinace Spacey - Fincher je čirá radost. Až nečekaně příjemným překvapením se pro mě stala první část druhé série Fear the Walking Dead. Silně uchopený ústřední motiv s jistým geniem loci, navíc velmi dobře provázaný s doplňkovými webisodami, mi přišel mnohem životaschopnější než první řada. Škoda jen toho přespříliš naivního ukončení.

J.S., 23-06-2016

Na konci předminulého roku jsem tu vyrukoval se statistikou, která zahrnovala ohlédnutí za mými uplynulými 365 filmovými dny. Poslední konec roku mi poněkud utekl, respektive já utekl před ním a trávil ho mimo domovinu. I tak bych se, alespoň v úctě k tradici, rád ve zkratce zmínil o tom, na čem jsem to vlastně loni zabíral místo v kině.

Obecně vzato mi poslední rok připadal nesmírně silný. Mnoho odkazů na minulost, velkých filmových návratů a spousta překvapení. Ale také mírných zklamání. Upřímně si musím poklepat na rameno a sebezahleděně se pochválit, jelikož tentokrát jsem vybíral poměrně dobře a ani z jedné návštěvy kina neodcházel vyloženě znechucen. Jestliže jsem byl předloni filmovým barbarem, potom loni filmovým fajnšmekrem. Být součástí všech předpremiér, premiér i obyčejně neobyčejných projekcí bylo vlastně docela fajn.

2015 ve zkratce:

S láskou, Rosie - Když rande, tak jedině s britskou slaďárnou. Ani tentokrát mě nezklamala.

Teorie všeho - Naprosté citové vydírání. A nesmírně důležitý zážitek na začátku roku.

Rychle a zběsile 7 - Silný podtext. Po prvních šesti dílech byl poslední povinností. Ale nenadešel čas toho nechat?

Jurský svět - Splnění dětského snu, který v dospělosti nedokážu plně docenit. Jurský park je pro mě pořád jenom jeden.

Divočina - Možná je to osobními sympatiemi k podobnému žánru nebo Reese Witherspoon, ale tento film mi učaroval. Po úvodní scéně se mi chtělo zvracet, po závěrečné brečet. Skvělé zakončení skvělého dne.

V hlavě - Praha. Spontánní rozhodnutí. A ano, pořád ty sopky nenávidím.

Whiplash - Letní kino s deštěm, mizernou návštěvou a vynikajícím filmem.

Marťan - Podlehnutí společenskému nátlaku, který se v konečném hodnocení neodrazil. Pěkně vypadající, dobře zahraný, ale příliš naivní.

Spectre - Předpremiéra. Jednoznačné potvrzení závislosti na 007. Krém na ruce jsem pro jistotu schoval do skříňky.

Star Wars: Síla se probouzí - Bez komentáře. Dvakrát.

J.S., 17-01-2016

Síla se probouzí mě na několik dní hluboce poznamenala. Tolik pocitů, tolik přemýšlení, tolik Star Wars. Všude. Dlouhou dobu jsem se nemohl odhodlat k sepsání souvislejšího textu, nicméně nerad bych při takové příležitosti zanevřel na svůj filmový deníček. A proto se o to alespoň pokusím.

Epizoda VII má u mě minimálně jeden zásadní primát. Je vůbec prvním filmem, na který jsem šel do kina hned dvakrát. Ve dvou dnech. Ve dvou městech. A já se ve zkratce se pokusím sepsat svoje bezprostřední dojmy z každé projekce. Pro tu menšinu, která snad za prvních pár dnů od uvedení filmu v kině nebyla - klidně čtěte dál, žádných spoilerů se nedočkáte. Chi-chi-chi. Dočkáte. Je jich tam plno.

Premiéra. 17. prosince 2015. Brno.

Přicházím do sálu a usedám na místo. Je takřka plno. Vedle mě (prakticky v rohu) však nikdo nesedí. Zahází mě bundami. A šálou. Setmělo se. Už je to skoro tu! Tak ještě ne, reklama. Reklama. Reklama. Reklama. Reklama. Čtvrtina z pětilitrového popcornu je pryč. Reklama. Reklama. Osazenstvo v sálu začíná být značně otráveno. Reklama. Teď pro změnu trailery. Další trailer. Polovina popcornu zmizela. A další trailer. Trailer s Megan Fox. Další trailer. A konec, setmělo se ještě víc (!!!). Začínám pociťovat maximální vzrušení. A reklama. To jako vážně? Další vlna reklam zvedla diváckou nevoli. Z hlediště se začínají ozývat nenávistné výkřiky. Po asi šesti ukrutně dlouhých reklamách to konečně přichází. Teď už to musí být ono!! Tútututú....tutututú-tú-tutututú-tú...ano!!! Začíná být slyšet skandování. Křičím radostí. Po mé pravici se ozývá: "Už je to tady!" Přenechávám poslední zbytky popcornu větším hladovcům a začínám napjatě sledovat. První scéna mě příjemně nakopla. Jsem zvědavý. Užívám si napětí. Těším se na příběh. Tatooine? Ne, není to Tatooine. Podobnost je očividná. Hlavní postavy mě baví. Zatím. Vtip. Další vtípek a za ním další. Lehká snaha zakrýt nedostatky ve scénáři vtipem? Dost možná. Ale sál se nahlas směje. BB-8. Kdo by si ho nezamiloval? A Falcon. Ano, konečně Falcon. Slovo "rachotina" pořád funguje. Vzdušné souboje vypadají náramně, tady se Abrams opravdu vytáhl. Přeskakuji několik scén. To, jak vypadá Han a ostatní po třiceti letech, bylo zřejmé už z trailerů. Podivínská stařenka s vizáží křížence gekona s mimozemšťanem, která vlastní druhý Jabbův palác, mi několikrát pokřivila obočí. Ale příběh ztraceného meče by mě celkem zajímal. Hvězda smrti. Už zase? Tím, že ji párkrát přifouknete, se její podstata nezmění. A konečně to hlavní. Je to tady. Sith sundává masku. Čekám všechno. Od mnoha jizev po absenci obočí. Zkrátka něco, co odpovídá jeho prozatímnímu působení. Maska je dole. Nevěřím. V sálu zazněl posměch. Severuse Snapea / Doriana Graye s uplakaným ksichtíkem jsem opravdu nečekal. O důstojném pokračování začínám pochybovat. Těšil jsem se na výjimečné souboje. A dostal dětskou šermovačku v lese. Začíná převládat zklamání. Ale díky mnohokrát za Lukea. Vím, je to tak trochu podbízení k dalšímu pokračování. Nicméně ten jeho starý, vousatý obličej mi zvedl náladu. Snad příště i promluví. Závěrečné titulky. Odcházím ze sálu s rozporuplnými pocity. Převládají ty negativní. Potenciál tu je. Ne zdaleka však naplněn v takové míře, ve kterou jsem doufal.

Nepremiéra. 18. prosince 2015. Olomouc.

Přicházím do sálu a usedám na místo. Sál je poloplný (optimistický přístup). Odcházím na toaletu. Vracím se na místo. Sál je stále poloplný. Začínám oceňovat dvojité sedačky - pro všechny náležitosti sledování filmu v páru ideální vynález. Činím zásadní rozhodnutí. Odhazuji svůj racionální přístup, kterým jsem sledoval včerejší premiéru. Přijímám film jako takový. Stavím se do čistě fanouškovské role, prahnoucí po nostalgii a zážitku. Sál se poměrně zaplnil. Stmívání číslo jedna. Přicházejí reklamy. Pro jistotu se snažím o vyprázdnění popcornu. Čekám totiž podobný, půlhodinový zážitek nudy jako včera. Nestalo se. Stmívání číslo dva. Po deseti minutách začíná úvodní znělka filmu. Není slyšet žádné skandování. Jako by snad všichni přítomní viděli film podruhé jako já. Co se dá dělat. Bavím se. Od první minuty. Několik vtípků mě i napodruhé neomrzelo. Směju se z plných plic. Paradoxně někdy jako jediný ze sálu. Občas to bylo trapné. Nicméně si film opravdu užívám. Užívám si i fakta, která mi včera přišla nesmyslná. Pořád mi sice chybí více invence, ale tentokrát mě to neodrazuje. Sith (lze-li ho tak nazvat) už má masku opět dole. A opět přichází posměch z hlediště. Musím přiznat, že tenhle moment překvapení se tvůrcům skutečně povedl. Konečně vím, koho mi Ren připomíná - Honza Kraus za mlada!! Ale tentokrát jsem si na něho zvykl. Konec. Zase Luke. Zase radost. Odcházím z kina. Vyslechnu si několik názorů. Docházím k vlastnímu závěru. Tentokrát jsem rád, že jsem nečetl knižní pokračování původní ságy ani nebyl nikterak výrazněji zasažen událostmi po Epizodě VI. Respektive mi odklon od skutečné (znovu - zda-li to tak můžu nazvat) dějové linie nevadí.

Na závěr snad můžu jen zopakovat svoje předchozí mínění a doplnit jej o nové poznatky. Potenciál rozvoje původní ságy tu byl obrovský. Podle mě ho Abrams naplnit tak úplně nedokázal. Nicméně po deseti letech čekání vytvořil něco, za co mu z pohledu fanouška můžu být vděčný. A co třeba časem v plné míře docením. Pokud Epizoda VII rozdělí fanouškovský svět na dva protichůdné tábory, budu stát někde mezi nimi. Pokračování nezatracuji, ale ani ho nevynáším do nebes. Dlouho jsem věřil v to, že sem po projekci napíšu větu o tom, jak jsem konečně dosáhl největšího zážitku v kině od Nolanova Počátku v roce 2010. Obsahově se mi toto přání bohužel nesplnilo. Nicméně okolnosti doprovázející uvedení do kin a samotná atmosféra premiéry daleko předčila moje představy. A taky možná proto je sedmá epizoda prvním (dost možná i posledním) filmem, kterému v celkovém hodnocení přidám. Za dva roky mě v kině máte zase.

P.S. I: Zápočtový test v den premiéry? Vážně, paní architektko?

P.S. II: Za pár dnů jsem dostal darem obrovský plakát s novým stormtrooperem, který se bude v bytě, coby doplněk, vyjímat. Takže mi vlastně nezbývá nic jiného, než tento film milovat.

J.S., 20-12-2015

Středeční předpremiéra v brněnském Špalíčku s sebou nesla všechny prvky výjimečného filmového zážitku - dobré přátele, chutné pivo a genius loci večerního města. Atmosféra projekce v součtu zastínila samotný film. Poněkud zvláštní Bond. Tak bych Spectre ve zkratce charakterizoval. A moje očekávání se zdála přehnaná.

P.S.: Poučení? Krém na ruce nevypadá, nevoní ani nechutná jako zubní pasta! Omlouvám se za zničený kartáček.

J.S., 08-11-2015

Nechápu to. Prakticky okamžitě po tom, co jsem se tu vyplakal, jak moc zanedbávám své filmové povinnosti, se mi dostalo možnosti k letošní osmé návštěvě kina. Pravda, chtělo to trochu sebezapření a vlastní iniciativy, nicméně podařilo se. I přesto, že filmovou tvorbu Ridleyho Scotta uznávám, leč nikterak nevyhledávám, Marťana jsem vidět chtěl. A jaký poznatek si z něho odnesu? Bez izolepy ani krok. A na Marsu už vůbec ne.

J.S., 19-10-2015

Když se mi v brzkém středečním ránu zubařka vrtala v ústech s takovou vervou, že není pochybnosti o její snaze mě zabít, dokonale mi znechutila zbytek dne. Nicméně i přes notnou fyzickou a citovou újmu jsem se večer rozhodl pro návštěvu místního "letního" kina. V uvozovkách proto, neboť teplota lehce kolem deseti stupňů a déšť v průběhu projekce mi příliš letně nepřipadaly. K mému podivu ani toto počasí neodradilo zdejší filmové dychtily a přes celých ŠEST diváků bylo téměř nemožné najít místo k sezení. Podařilo se. S lehkou pachutí dozvuku zubařského křesla, očekával jsem na plátně leccos.

Zpětně přemítám, že kdyby po každém utrpení následoval podobný filmový zážitek, nechal bych si zuby vrtat každý den. Tak komorní, ale zároveň velkolepé drama. Tak nenápadné, a přesto hluboce progresivní. Když pojem "finále" nabývá úplně nových rozměrů. Whiplash.

J.S., 05-09-2015

Na sklonku léta dávám šanci novému seriálu. Z pondělní premiéry mám přetrvávající smíšené pocity. Vzhlížím k lepším zítřkům. Komentář budiž mi zadostiučiněním. Toť vše.

J.S., 27-08-2015

Bylo to spontánní. Teprve několik málo minut před projekcí padl návrh zpříjemnit si předletové čekání v Praze filmem. Logicky to znamenalo odpadnutí nezbytných náležitostí, jako například nákup občerstvení, nekonečné čekání na otevření sálu nebo nudění se u reklam. A film? Vzhledem k současným možnostem byl obecně vychvalovaný snímek V hlavě jasnou volbou. Bohužel na mě dolehly klasické příznaky syndromu "přehnaně vysokého očekávání". Ale nenechte se zmást, v rámci animovaného žánru je to pořád nadprůměrná podívaná. Za srdce mě sice nechytla, nicméně i tak má moje sympatie.

P.S.: Netuším, co měly znamenat ty dvě zpívající sopky před filmem. Každopádně tu jejich písničku nemůžu dostat z hlavy už asi týden. Mockrát děkuji..

J.S., 26-08-2015

V sobotu mi bylo naprosto jedno, že teplota na teploměrech překonává letité rekordy. Kino Scala se svým letním filmovým festivalem totiž nabídlo dokonalé útočiště nejen před nekonečnou vlnou veder. Kombinace specifické atmosféry a výjimečného zážitku, kterým Divočina bezpochyby je, pro mě znamenala silný filmový zážitek. Navíc jsem si udělal radost menším architektonickým předkrmem v podobě prohlídky Wiesnerovy Vily Stiassni. Mimořádné. Když ke všemu přičtu krásnou ženu po mém boku, tak vlastně nechápu, proč jsem nějaké úmorné horko vůbec zmiňoval.

J.S., 10-08-2015 (To už je vážně skoro polovina srpna? Sbohem, prázdniny..)

V rámci filmového deníčku poněkud netradiční příspěvek, nicméně i "Ninja faktor" má zde, na ČSFD.cz, své pevné místo. A já nevidím důvod, proč alespoň formou tohoto nicotného zápisu neocenit výkony všech zúčastněných v celkově již 31. turnaji. Při sledování jsem se vrátil o několik let zpátky a připomněl si doby, kdy jsem SASUKE dychtivě hltal v každotýdenních porcích, prožíval úspěchy i pády mých favoritů a snil o tom, že si jednoho dne sám dráhu vyzkouším. Skvělá to doba. Momentálně mi nezbývá nic jiného, než pogratulovat Yusuke Morimotovi, po čtyřech letech prvnímu člověku, který doslova zničil všechny úseky. Už bylo načase.

J.S., 04-08-2015

Po téměř měsíci ustavičného čekání, probděných nocí a okousaných nehtů jsem se dočkal. Poslední červnový večer patřil Jurskému světu. Hlava je plná dojmů, srdce zase vzpomínek. Nepamatuji, kdy naposledy jsem takhle dlouho váhal s hodnocením. Každopádně mám k filmu rozhodně co říct. Užírá mě to, chce to ven. Brzy. Snad.

J.S., 03-07-2015

Když jsem po prvních několika dnech na ČSFD.cz ohodnotil bezmála tři stovky filmů, došel jsem k závěru, že meta prvního půl tisíce padne do týdne. Na odhadu musím evidentně zapracovat, jelikož se ten týden nakonec protáhl na šest měsíců. Navzdory tomu zůstávám pozitivní a pevně věřím, že do pěti let se na ty čtyři cifry snad dostanu.

A jaký by to byl život bez menší statistiky:

HODNOCENÍ 1-500:

5/5 = 37/500 (7,4 %)

4/5 = 148/500 (29,6 %)

3/5 = 188/500 (37,6 %)

2/5 = 103/500 (20,6 %)

1/5 = 19/500 (3,8 %)

odpad! = 5/500 (1 %)

Průměrné hodnocení = 3,13 / 5

Film = 358/500

Video film = 6/500

TV film = 4/500

TV seriál = 61/500

TV pořad = 71/500

1. hodnocení: 27-12-2014 (Jurský park)

500. hodnocení: 18-06-2015 (Chyť mě, když to dokážeš)

Doba hodnocení: 174 dnů / 4 176 hodin / 250 560 minut

Počet hodnocení / 1 den: 2,19

Ohodnocené filmy podle roku vzniku:

do roku 1960 = 2/500

1960 - 1969 = 13/500

1970 - 1979 = 15/500

1980 - 1989 = 29/500

1990 - 1999 = 71/500

2000 - 2009 = 242/500

2010 - 2015 = 128/500

J.S., 23-06-2015

Už pár týdnu cítím povinnost napsat poděkování jisté televizní společnosti za téměř půlroční servírování bondovek. Od začátku ledna do konce května, od Dr. No po Dnes neumírej, zkrátka nedělní večery ve znamení filmové dokonalosti. Přiznám se, že jsem trochu věřil v ukončení Skyfallem, nicméně i tak byl můj bondovský apetit dostatečně zasycen. Jsem fanoušek, díky moc!

TOP pětka:

1. Goldfinger

2. Špion, který mě miloval

3. Dr. No

4. Žiješ jenom dvakrát

5. Zlaté oko

J.S., 18-06-2015

Tak je to oficiální. Můžu si směle dovolit říct, že dneškem jsem podlehl okolnímu tlaku a začínám sledovat seriál, který šel prakticky od úplného začátku mimo mě. Na psaní textu o  rozsahu diplomové práce nemám ve dvanáct v noci náladu, takže svoje dojmy zanechám budoucím generacím v jediné větě: Úvodní scéna dokonalá, sťaté hlavy všude kolem a spousta sexu. Jak jinak. Celkově převládá nadšení. Pevně doufám, že vydrží.

J.S., 17/18-04-2015