Honzíno

Na to se prostě nedá koukat až do konce. Zkoušel jsem to asi třikrát, skutečně. Otřesné, to však nevylučuje to, že mohou existovat stejně špatné či možná horší filmy ve světové distribuci.

V první půli Carnahan servíruje decentní kopírování Ritchieovské filmařiny jako celku, avšak s vlastní dávkou originality jenže rozhodně v méně komplikovaném a zamotaném stylu vyprávění. V druhé půli se pak Smokin' Aces totálně vymkne klasické gangsterce a pokouší se do stopáže natlačit něco víc, podtext hlubokého významu. Tam, kde Ritchie excelentně zamotá divákovi hlavu a v podstatě si z něj začne osobitě střílet a dohání svoje dílko do extrémní stylovosti a originální pointy, Carnahan krutě začíná ztrácet v rádoby filosofických a extrémních situacích. Mít tenhle chlápek pod rukou vypečenější lejstro scénáristické (rozuměj i námětové), bylo by z tohoto filmu rozhodně větší pozdvižení. Jenže na druhé straně je dokonalý casting (podporující celkové vyznění hereckých výkonů), perfektní atmosféra, solidní hudba a stylově zrežírované klidné i akční pasáže. Takže mi z toho vylezly trošku lepší tři*. SPOILER btw. Myslím si, že nejsem sám, kdo pointu s plastickou operací a záhadným šéfem mafie odhalil po půl hodině (neboli při první větší zmínce).

Mám pocit, že je to výtečná záležitost s blízkými, reálnými postavami. Původní nápad rozhodně bravurní. Na mou maličkost pár dílů velice zapůsobilo a donutilo mě přemýšlet. Vřele doporučuji! Jediná škoda je českého dabingu - to už skutečně nechápu (In treatment, It crowd, Big train.. ) a že je každý díl tak krátký a rychle uteče.

Ritchie výtečnou, komediálně spletitou gangesterkou definoval svůj styl. Scénář šlape na plyn po celou dobu, ale korunuje ho dokonalý závěr, specielně finální záběr. Herci rozhodně nemají chybu a britská angličtina se opravdu výborně poslouchá. Pokusím se sehnat director's cut. Zatím 90%.

Už tradičně perfektně stylové. Jenže master Gerard Butler, sexy Thandie Newton, v podstatě celé herecké obsazení, solidní muzika (ale přišlo mi jí nějak méně) a ani jedna geniální scéna cca v prostředku jednoduše nemůže zachránit RocknRollu od jisté dávky průměrnosti. O mnoho víc již filmeček nenabízí a srovnání se Snatchem by dopadlo pro něj značně nepříznivě. V podstatě dobrá zábava, Ritchie se vrací, lepší 3*.

Perfektní filmy jsou takové, které ve finále působí na diváka přesně tak, jak tvůrce evidentně zamýšlel z počátku. Nesmějete se tam, kde nemáte, nedutáte, kde dutat nemáte. První půlhodinku plyne mou myslí otázka: to je to zmiňované ultradepresivní antipozitivum, ten majstrštyk? Aronofsky však ví, co dělá. Hutnost, nátlak, syrovost. Neskutečně vygradovaný snímek, jenž netrpí na předčasný vrchol, vrcholí přesně, nekompromisně, brutálně. Ano, tento film je perfektní, nemá jedinou chybu - režie (snad nejoriginálnější vůbec), hudba, střih, herecké výkony (bezkonkurenčně však vede Ellen Burstyn), tedy pokud zohledníte všechny fragmenty - skoro perfektní. Jenže slabý děj dostatečně slouží formě, extrémně nátlaková filmařina postupem naplno nahodí vešekeré břemeno na diváka. Opravdu nevím, kdy se mi stalo v kině, aby se mi roztřásla kolena. Totální rozložení ve finále snímku je chtěné, účelné, extrémní naturaličnost až hnus odvádí svou práci až nebezpečně reálně. Rozložení diváka nemá obdoby, ale může se vůbec takovýto snímek zařadit komukoli do kolonky oblíbené? V tomto místě se začne jednat o značně diskutabilní téma. Pro trochu zběhlého diváka nutnost vidět, pro klasického konzumního spotřebitele filmu jako zábavy je Requiem za sen jako celek na hranici koukatelnosti (spíše za). Rozhodně jeden z nejpůsobivějších filmů, jaký jsem zatím viděl.

Kde jinde by se současní špičkoví populární hudebníci měli scházet než na Abbey Road?

Tři a půl hodiny japonského křepčení, neustálého metelení se kamsi, bosých nohou a holých zadků. Tři a půl hodiny na padesátá léta dokonalého audiovizuálna, okořeněného celkem povedenými 'akčními' scénami. Ano, je to opravdu dlouhý film. Přes svoji délku má skutečně vymakaný děj a úctihodně si drží a postupem času ještě buduje atmosféru. Ne, nejde to se alespoň chvilinku nenudit, jenže posledních 40 minut mě totálně sejmulo. Vrchní samuraj je navíc snad ještě větší sympaťák než Yul Brynner. Na druhou stranu se bohužel přibližně na tři samuraje skoro nedostane, i když film trvá tři a půl hodiny (píšu to znova a znova schválně). Škoda. Sedm Samurajů je výjimečný snímek, jehož zhlédnutím konečně do posledního písmenka doceníte tvrzení: Sedm Statečných je jen perfektní remake. Avšak musím přihlédnout k faktu, že jsem snímek viděl až po 55 letech od jeho vzniku a zub času se jako jediný ze známých zubů moc nekazí a musím též přihlédnout k délce a s ní související únavou. Je to opravdu dlouhý film.

Jan Werich měl zřejmě úžasný čuch, jak se ukázat v těch nejlepších pohádkách. Nebo tu úžasnost dělal právě Jan Werich? Jaká by ale byla tato pohádka bez své skvostné atmosféry?

Po klasické verzi: Jsem potěšen, mírně zmaten, k tomu tak nějak tuším, jak bych to mohl třeba pochopit,. Nemohu se dočkat režisérské verze. Jdu na ní! Zatím přibližně čtyři hvězdy. __Režisérská verze je maso. Donnieho Darka řadím někam, kde je jen on sám. Něco tak filmařsky, vypravěčsky a herecky stylového, vyhraněného se vidí dnes již jen zřídka, přestože se jedná o velikou žánrovou směsici (?). Chvíli se tváří jako komedie, načež pěkně vyšponuje napětí, do toho přihodí trochu teorie pro sci-fi fandy a nášup završí totálně horrorovou lekačkou. Navíc potenciál celého námětu a problému je pro mě bezmezný. Zbožňuju snímky zabývající se časoprostorovou tématikou. D. D. svou práci však odvádí nevšedně a je prostě vyspělejší než jeho mladší sourozenec (zjevně opisující) Butterfly Effect. Na plný počet si zjevně budu muset pustit ještě jednou alespoň jednu z obou verzí, abych dokázal vše docenit a lépe mi vše zapadlo, secvaklo, aby detaily dostaly větší význam. To, že Donnie Darko vůbec není klasickou jednohubkou, kde nepotřebujuete další projekci, je jednoduše vysoce cenné.