Fifer

Spielbergovi se nepodařilo rozvinout kolem postav takové zápeltky, aby to udrželo divákovu pozornost. Je to významný moment historie USA, ale to samo o sobě nestačí. Otisknout tajnou zprávu, nebo ne - to je ústřední motiv. Film stojí za zhlédnutí, abyste se dovzdělali o americké historii a vygůglili si pár jmen. A za láskyplné a nostalgické zobrazení éry papírových novin, sazečů, pouličních telefonů na mince atd. Bylo to milé, ale Spielberg umí mnohem víc. Dodatek: Myslím, že nedávný Spotlight se povedl lépe právě proto, že téma pedofilů je mnohem silnější drama, než jestli se bohatá panička dokáže vzepřít akcionářům Washington Post.

Přemýšlel jsem, proč mě ztvárnění doby (2 sv. válka) v nijak převratné jedničce bavilo více. Je to proto, že Hřebejk už natočil tolik anti-komunistických filmů, že by to vystačilo na filmografii několika režisérů. Tudíž to není tak, že by tuto epochu natočil špatně, ale každá scéna vám připadá jako obšlehnutá z jiných českých filmů (Dokázal by někdo spočítat kolik anti-komunistikých filmů se tady od roku 89 natočilo?). Proto už vánoční atmosféra a rozbalování dárků nudí, proto nudí lití olova a "dávám bolševikovi dva", proto nudí souboj podnikatele s komunistou, o kterém předem víme, jak dopadne. Abych jen nekydal, herci jsou výborní a vývoj holičovy postavy byl přijmeným překvapením, který pro mě dramaticky fungoval. Ale to je málo.

Vždycky jsem si říkal, že založit humor na česko-anglickým překladu by bylo skvělý (pan Kaplan už je trochu outdated). A Zelenka ukázal, jak to furt funguje. "Jako myslím si, že to mám přeložený dobře, ale ten generál Attorney mi dělá starost, se tam na chvíli objeví, a pak už se tam vůbec nevyskytuje."

Když film špatně hodnotí i fanoušek The Smiths jako jsem já, nevěstí to nic dobrého. Dobová atmosféra je fajn, ale tu zachytilo už mnoho jiných filmů. Morrissey je tedy nesmělý. Dobře, ale co dál? Dál nic. Nic jiného se neděje, občas to zachrání nějaký text písně(ovšem hudba nikoliv, Smiths zazní až nakonec) a to je celé. Životopisné filmy o hudebnících jsou posedlé začátkem, mládím, tou rebélií. Jenže to už tu všechno stokrát bylo a Morrisey není Morrison, nedělal takové alotrie, aby mělo smysl o tom točit. Nejzajímavější životní etapa by byla ta současná. Jak se z mladého zženštilého (gay?) liberála stal na stará kolena ultra-konzervativec. To je vskutku fascinující obrat, ale to režiséra asi nezajímá (viz https://a2larm.cz/2017/12/uz-drz-hubu-morrissey/). Pusťe si raději znovu 24 Hour Party People nebo Control.

Režiséra Parkera mám fakt rád, ale zápletka chci být ptákem prostě na celovečerní film nevystačí.

Lidi jsou nadšený, tak je asi dobře, že to vzniklo. Já jsem utahenej z toho padesátýho filmu, kterej nám vysvětluje, že komunismus je špatnej. Nevím, ani humor mi nesedl. Asi třikrát byl použitej stejnej vtip na téma pověsit něco nebo někoho. Už od začátku musí bejt každýmu jasný, že Vetchého postava se v komunismu zklame, takže čekáte hodinu, než se tak stane. A ten neustálý komentář, který nám všechno vysvětluje, i to, co by dalo vysvětlit situací nebo obrazem. Zkrátka: not my cup of tea.

Pro člověka, který sám píše, je sledování Tří billboardů až bolestné. Když si člově uvědomí, že takhle dobře nikdy psát nebude. Ten děj by byl skvělý, i kdyby se odvíjel standardněji. Ale McDonagh má skoro ke každé scéně připravené něco navíc. Nějaký zvrat, skvělý vtip, nebo skvělé využití mizanscény. Viděl jsem v poslední době pár dobrých filmů, ale teď si uvědomuju, že to vždy bylo jen napínavé derby domácí ligy. A najednou seš na Old Trafford a je to úplně jiná liga. Liga mistrů.

Woody mile překvapil. Poslední dobou se na něj valila oprávněná kritika ze všech stran. Slavný autor běžel na volnoběh, zdálo se, že příběh vlastně není důležitý, protože důležití byli slavní herci a fotogenické evropské lokace. Je milé vidět zase klasického Woodyho ve formě. Tenhle film je totiž poctou všem těm filmovým adaptacím slavných divadelních her. Ne nadarmo chce být hlavní hrdina spisovatel, jenž píše jako Eurgene O'Neill. Woody nás zavedl v čase nejen dobou, kdy se příběh odehrává, ale i stylem režie. Dlouhé dialogové scény, dnes nepatřičné, tehdy zcela běžné. Příběh brzy uhádnete, ale dialogy jsou uvěřitelné a prostě vás to vtáhne.

Nejvíc mě asi bavili herci a ten jednoduchý příběh o partě přátel - takže vlastně to, co nebyla improvizace, ale tradičně sepsaný scénář. Můj velký problém se jmenuje: improvizační divadlo. Nikdy jsem to úplně nechápal. Vžycky tak jako ocením snahu a obdivuju tu pohotovost, ale zároveň vidím, jak je to průměrný oproti tomu, když si tu scénku fakt napíšeš a přichystáš. Nevím, zda scénky z tohoto filmu byly improvizace či napsané, ale věřil bych tomu, že to byla spíš improvizace, protože byly průměrné. Jak píše MMR: sem tam vtip, sem tam trapnost. Improvizace asi není nic pro mě.

Z pomyslného trůnu Lady Bird Juno nesesadil. Ale má k ní velmi blízko. Oba filmy mají tytéž kulometné dialogy a sarkamus ostrý jako břitvu. Film stojí na hercích a skvělých dialozích. Drobnou nevýhodou je fakt, že v žánu smutné dospívající puberťačky už fakt nejde nic moc nového vymyslet, takže nás čeká klasická vyšlapaná cestička: střídání kamarádek, hádky, usmiřování, první chlapci, maturitní ples atd. Mimochodem, 99% na Rotten Tomatoes je pro mě velké překvapení. Zas tak skvělé to teda není.