alchac

S  úlevou po zhlédnutí konstatuji, že dosažení důchodového věku pány Russellem a Texaským ragnerem, který jediný sedí rychleji, než Usian Bolt běhá, a současně smutný fakt, že kdysi Smrtonostný Brůs již drahnou dobu natáčí pouze Wyližprdelní svinstva, nemusí znamenat pro fandy letecky tenoristické akce nepřekonatelné trauma, neboť s krvelačností minimálně poloviny Kulhánkových brakovek se nyní na scénu vřítila frau Klinge, která jako by Murnauovi z Nosferatua vypadla (asi jim v Dojčlandu na tyhle zjevy zbyla fabrika po Himmlerovi), aby partičce bezskrupulózních žoldáků ukázala, zač je toho Operace Entebbe v podání řádně nasrané a dlouhodobě potlačovanou abstinencí krutě vyžíznivělé vdovy, přičemž s uspokojením dodávám, že při obraně svého potěru se madam s výrobou bioprdelačky příliš neséře, ba místy jde labužnicky až na dřeň (kostní). Přestože jsem tedy současně musel stále vydýchávat největšího krvesaje filmu, tj. jejího mizerného spratka, pročež snímek hodnotím rovněž jako velmi kvalitní reklamu na kondomy, tak doufám, že se dočkáme nášupu. Samozřejmě pokud nedostane studio stopku za to, že mezi špatnými hochy figurovali též mouřenín a zejména ta mimořádně slizká psychopatická buzna.

Napoprvé jsem to utnul po cca 20 vteřinách, z nichž na mě zavanul žluklý odér Rychlé a Zběsilé Podsvětní války ve Stmívacím Matrixu. Dnes odpoledne jsem se však nudil tak, že jsem tomu dal druhou šanci, přičemž jsem ke své smůle byl současně dostatečně línej se zvedat a vypnout to po pěti minutách, takže se mi dočkalo očekáváného, tj. souboje hodných bódhisattvů vedených profesorkou Ksaviérovou na jedné straně barikády a zlých asurů komandovaných opravdu děsivým Bratwurstem (resp. přinejmenším s opravdu děsnými očními stíny), který chce (a teď se podržte!) zničit svět. A jelikož krom zmíněných předloh byla do mixéru najebána již toliko blbost, a to v míře vskutku Nekonečné, pak na případné čtenáře těchto řádků apeluji, aby si zbytek domysleli raději sami i bez otravování se tímto audiovizuálním projímadlem, po jehož konzumaci doufám, že mi Bratwurst se svou Tatrou Titus nevjede pozítří do koupelny, protože po více než roce všeobecné kurvidové buzerace už mi jako noj Nýjovi taky těžce jebe, při čtení zpráv ze světa mě stále častěji stíhá cca stoleté dežoví a nedávno se mi dokonce poté, co jsem si na noc zobnul červenou pilulku, zdálo, že stojím s rýčem pod dubem na jakémsi ostrově a dumám, kde jsem to jen zakopal tu truhlici, ve které je zajíc, ve kterém je kachna... atd.

Narkoleptická utahanost této patrně nezamýšlené pseudogangsterské komedie (každopádně thriller fakt néé…) je bohužel nešťastně kompenzována zmatenou překombinovaností, kterážto mi až do závěrečných titulků nedovolila usnout. Tohle musel Býčijo vzít asi jen proto, že urgentně potřeboval drobné na botox.

Starlord sice tentokrát vyměnil kleptomývala, lupenkáře na steroidech, pubertální Stromovousův přestřik, ba i svou milovanou frigidní fefrmincku za otylou a platfusáckou kohortu sedmi jatečných a v současnosti samozřejmě již zcela neodmyslitelnou skupinku několika geopoliticky uvědomělých gangsta mouřenínů, pouze jejichž lives zde samozřejmě matters, kvůlivá čemuž je žel dopředu jasné, kdo z komparsistů tu vybíjenou s albínsky rasistickým svinstvem z Proximy Krutosauri přečká až do závěrečné Prométheovské lyžovačky, nicméně Skutrovským Hromnicováním zachraňovat svět před zmíněnými potvůrkami jak vystřiženými z nějakého Lovecraftova hodně vlhkého snu (a že se emzáci tentokrát fakt povedli – trenky jsem si z nich současně málem naškrobil i prosral) zvládl i s tímto hendikepem více než obstojně. Ovšem buď jak buď, zmíněné další na sílu protlačované turné progresivní grunge drogové grupy Black Floyd, které navíc v závěru opravdu mimořádně odporně umocnilo obligátního světosprasného prepubescenta (brojler: já již na začátku tušil, že si z toho vulvánologa amatéra nabliju do krku), ta jedna a půl dolů letí, přes to zkrátka kombajn na bavlnu nejede a basta.

Kroutě hlavou jsem se cca první půlku tázal, co že to mou topku tentokrát postihlo za krutou zácpu, neb nesnášenlivost vůči tomuto počinu mi přišla přece jen až příliš silná. Noa paxem pochopil... Zejména kvůlivá tomu septickému závěru jsem měl nutkavou chuť propláchnout si oči koncentrovaným peroxidem vodíku, obávaje se mozkocidní infekce. Brrr...

Kávu mám rád chuťově výraznou, ostře aromatickou, silnou jako polibek Mao Ce Tunga doručený Majkem T. a samozřejmě zcela prostou cukru a černou jako archiv veřejných zakázek na MHMP, nicméně i přes tyto mé vysoké chuťové nároky mi zde můj oblíbený britský barista tentokrát dokázal naservírovat tak drsného Turka, že jsem po konzumaci jen na prdel sednul, heknul, blahem zaslintal a neprodleně vykosil ze své přepečlivě poskládané topky nějaké trochu slabší kapučíno, aby udělalo místo tomuto až leptavě agresivnímu kofeinovému skvostu. V případě Šunkového Jasoně jde zřejmě o jeho dosavadní drsoňovský strop, kterým dle mého soudu vyrovnal i zde často zmiňovaného božského Bobíka, a při detailu přimhouřených očí Blonďáka juniora, který se do sestřihu kulišákovi Gájovi jistě nevetřel náhodou, jako bych slyšel hrát Morriconeho. Tak snad mu papá brzy koupí letenku do Itálie, nebo (a ještě lépe!) se bude režisér tohoto kusu při čtení nějaké další Parkerovky sám ládovat špagetami. To já jsem pro změnu po závěrečném čtení pitevní zprávy dostal neodolatelnou chuť na krvavou tlačenku.

A já to přitom, kurva, vím! Vím moc dobře, že těmhle vesmírným Sól(is)ovkám se mám vyhýbat jako proktologické ordinaci, z níž nemilosrdně burácí Revelsí Komanč, a přesto si zase takhle držkobolně naběhnu na silně alogický hippoendový ponorkáč, u něhož jsem už někde v půlce uvažoval o utažení si igeliťáku okolo hlavy a zapnutí stopek, aby to bylo alespoň trochu vzrušující a napínavé.

Zhlédnutím tohoto snímku jsem se utvrdil v přesvědčení, že MekKolíkk v MechPomu vlastně vůbec nehrál, ale pouze byl přirozený. Co jsem ovšem netušil, že po natáčení čórnul Stenlymu z rekvizitárny suspenzor (a černou fixu). Též by mě zajímalo, zda kulinářská scéna byla napsána přesně takto, nebo zmíněnému magorovi režisér prostě zabavil prášky a nahnal ho před kameru. Ovšem i tohle je nakonec asi cesta, jak zastínit i takového Zorbu s Drákulou…

Dvě a čtvrt hodiny. Přesně tak dlouho jsem na to civěl jako na záznam kabuki představení dabovaný ve svahilštině, tj. bez sebemenšího šajnu, o čem to vlastně je. Ano, zjevení rozcuchaného muže na Polanském trávníku v kombinaci s osobou režiséra dávaly tušit, jak to celé dopadne, ale já fakt nevím, proč jsem se jen kvůli závěrečné noční návštěvě u Leoše (nutno uznat, že v tom nejlepším tarantýnovském stylu velmi vydařené, byť si v ní si tvůrce potřetí v řadě (a tentokrát nejméně vtipně) neodpustil odkulení padoucha), musel zase nechat nudit tentokrát již zcela samoúčelným Kventýnovým cinefilismem, který byl navíc tentokrát téměř zcela prost jeho typických dialogových, hudebních a režijních opičáren. Nicméně MekKluzkého 14 pěstí bych zhlédl docela rád, to zase né že né!

Představte si, že by si defektní dcera psychotické Vesmírné Odyssey a dementního Horizontu události upletla fakana s lobotomizovaným synem oligofrenního Equilibria a epileptické Sexmise. Teda ne jednoho fakana, ale hned několik desítek. A teď si představte, že všechny ty potraty zavřete do háj-tek konzervy, ve které je má Koučovat jen jeden jediný příčetný borec, a velmi pravděpodobně budete schopni předpovědět události tohoto snímku od A do Z bez toho, abyste jako já trpěli u jeho sledování. Ergo dosti pitomý, plytký a nudný způsob sdělení, že pokud necháte dětičky vyrůstat v sociální izolaci s xichtama přikovanýma k obrazovkám a budete se mocí mermo snažit programově potírat jejich samostatné kritické myšlení, vyrostou z nich sice možná vědomostmi nabití progresivní a dynamičtí jedinci, které si ovšem namaže na koblihu první Bureš či jiný psychopat, který zrovna náhodou půjde okolo. A když jeden já uváží, že to celé bylo navíc futrováno samoúčelnými scénáristickými berličkovými nelogismy tak mohutně, až se mu od samého protáčení bulv málem zauzlovaly oční nervy a ke vší té hrůze ještě osazeno výjimečně odpudivým prasečím Šerým dnem, kterého by se i slepý štír bál potkat i v noci, tak si říká, zda i ty podměrečné dvě nejsou moc.