Lachtaan

Původní tři hvězdy, "hozené" na film tak trochu ve spěchu, se zásluhou dojemného konce a především hudebního doprovodu, který mě až srazil na kolena, proměnily rázem alespoň v ty konečné čtyři.. Vidím v tom, jako asi mnoho ostatních, trochu přehnaného Forresta Gumpa, retrospektivním pohledem zase připomínající můj oblíbený klenot Podivuhodný případ Benjamina Buttona. Já ale, jako nepříliš velký fanoušek Burtonovy tvorby s velkou fantasy nadsázkou, si asi jeho díla nikdy příliš neužiji. Zvlášť, když jejích součástí není Johnny Depp.

Deadpoolova manželka vs. naštvaný zraněný mega žralok, který si zlost z útoku neznámého rozhodne vybít na osamělé odhodlané surfařce.. Více než třičtvrtě filmu vypadá spíše jako volné pokračování mnohem intenzivnějšího a díky tomu zábavnějšího Útesu smrti, ale jako bylo již vícekrát řečeno dole pod mým komentářem, thrilleru The Reef to nesahá ani po kotníky. Napnutý jsem byl pouze ve chvíli, kdy šlo o krk jediným třem obětem celého snímku. Mých drahocenných 80 minut je poté tou 4. obětí, kterou mi také již nikdo nenahradí. Slabý průměr - z mého pohledu si člověk užije i více monstr thrillery jako je například Anakonda!

Hluboká, neotřepaná a především tajuplná myšlenka skutečného tajemství našich očí či opravdové možnosti reinkarnace udělala z téměř neznámého filmu další bravurní kousek mezi velikány tohoto žánru.. Film, u kterého se musí přemýšlet vám dá mnohem více než jen ten kulturní zážitek - poskytne vám i ten emoční a ten myšlenkářský, který vám po několik dalších nocí jen tak nedá spát!

Nejsprávnější důkaz toho, že si člověk má jít v životě za svými sny za skutečně jakoukoliv cenu! A hvězda filmu Kingsman a neznámější X-Men nám to naservírovali v dojemném a především úžasně natočeném snímku na základě pravdivých událostí!

Hledám slušná slova, kterými by šlo vyjádřit ohromení z tohoto impresivního thrilleru. Geniální zápletka s dokonale zahranou zákeřnou Amy Duneovou s tváří skvělé Rosamund Pike. Chvála samozřejmě patří i úžasnému Benu Affleckovi, který za všechny své dosavadní snímky fanouška mých požadavků nikdy nezklamal!

Víte, co je ještě lepší než filmy samotné? Příroda cizích krajů a s tím spojená láska k cestování! A co je ještě o špetku lepší než cestování? Když se tento pro některé koníček, pro některé styl života, spojí právě s filmem - a vznikne z toho půvabné, melancholické, ač místy i vtipné kulturní dílo, které po celé dvě hodiny člověku nahání mráz po zádech, ať už ze stránky uvědomění si toho, jak je lidská bytost schopna cítit potřebu jiné osoby až ve chvíli, kdy ji ztratí nebo ze strany neukojitelné chutě se zvednout od obrazovky počítače, pobrat vše potřebné a podniknout takovouto výpravu sám za sebe! Po celé dvě hodiny mě doprovázely pocity, jestli si snímek zaslouží plné hodnocení, měl jsem tendenci ho srovnávat s mistrovským dílem režiséra Seana Penna Útěk do divočiny a pátou hvězdu ve finále filmu vyhrála až krásná hudba, nádherně sedící k scenérii španělského venkova.

Ve chvíli, kdy zjistíte, že se do kin dostává zfilmování neuvěřitelného příběhu, který se stal přesně v den vašich narozenin, máte již první důvod se na film skutečně těšit. Dalším faktorem je vaše (v mém případě) velká láska k cestování, především k tomu leteckému a ač se po této události, či po zhlédnutí tohoto dojemného díla asi většina nadšených cestovatelů spíše bojí opět usednout na sedadla jakéhokoliv letadla, mně osobně i katastrofický snímek připomene, jak moc mi pocit být na cestě za vzdálenými krásami našeho světa v nejpohodlnějším možném dopravním prostředku chybí. Nenáročná délka filmu, která skvěle shrnula samotný Zázrak na řece Hudson i množství teorií, které doprovázely její příčiny - to je přesně to, co jsme od dvojice velikánů Eastwood/Hanks očekávali. A já za sebe můžu říct, že jsem nebyl zklamán v jediné minutě!

V momentě, kdy člověk v životě začne ztrácet půdu pod nohama, osud mu odstartuje hroucení jeho životních cílů a on si postupně uvědomuje, že se již nemá kam obrátit a nemá pro co žít, najednou se mohou začít dít strašlivé věci. Přesně na tyto životní situace poukazuje tohle kultovní drama, ukazující v dnešní době již celosvětový problém. Někteří je berou jako adrenalin, někteří jako důkaz nadřazenosti, nebojácnosti či frajerství. Poté jsou tu ti, kteří si do hlavy vsadí toho brouka, který jim má ulehčit jejich životní osud. Stačí se podívat ale na příběh Ellen Burstyn, jejího syna Jareda Leta a jeho přítelkyně Jennifer Connelly a v 99% procentech člověku laicky řečeno docvakne, že je vždy jiná, lepší, bezpečnější cesta. Východisko, které nás nepošle do zatracení, jako přesně dokáží drogy - nejmocnější přítel v nouzi dnešního světa.

Ano, vyrůstal jsem až po roce 2000, pro většinu dnešních dospěláků nejspíše už v čistě zapomenuté generaci, která je označována za zkaženou moderními technologiemi a nedostatkem zdravého pohybu. Stále ale věřím, že se mezi nimi najde také skupina realistů, která nehází všechny do jednoho pytle. Jako kluk z poklidné ulice na maloměstském předměstí jsem se už od malička skoro den co den proháněl na pro mě kdysi neuvěřitelném vynálezu - skateboardu. A to jsem doopravdy ještě neměl tušení, že původním vynálezcům prkna obohaceného kolečky bylo jen o něco více než mě. Právě blízký vztah ke skateboardingu, potažmo pennyboardingu mě dostal k tomuto bravurnímu životopisnému snímku. Excelentní výkon kdysi ještě téměř neznámých tváří na pozadí zrození jedné velké legendy sportu jsem si užil více než stoprocentně. Snímek, který mi dal na záležitost tohoto sportu zcela jinou, vlastně ještě lepší perspektivu. Prohánět se nezávisle na vlnách rozbouřeného moře, vyzkoušet něco nového a obdobně vládnout opuštěným maloměstským uličkám na skateboardu, to byl či stále je sen velkého množství milovníků adrenalinu. Já ten adrenalinový zážitek stačil prožít i prostřednictvím nejlepšího sportovního filmu, který jsem zatím jakživ viděl - Legendy z Dogtownu!

Když se postupem času vyléčíte z ulítlých večerních teen komedií a začnete se s přibývajícím věkem a snad i rozumem soustředit spíše na kvalitní snímky, u kterých se místo až nuceného smíchu snažíte spíše přemýšlet, zjišťujete, že to ale stále nejde bez občasných úsměvných zážitků. Nestal jsem se jenom fanouškem povedených dobrodružných či psychologických dramat, stále jsem zůstal věrný svým oblíbeným hercům, mezi něž spadá právě i zdejší hlavní aktér Channing Tatum - a v takovém případě jsem odhodlán zhlédnout jakékoliv jeho sebehorší dílo. Prozatím dvoudílná bláznivá komedie Jump Street patří ale k těm jeho světlým úspěchům a je to jeden z mála divácky nenáročných filmů, které si prostě člověk zamiluje. Nejen pouze pro úžasný soundtrack, jenž jsem si musel i v jeden čas přiřadit do playlistu na mém mobilu, ale pro vskutku originální, vtipný a neúnavný příběh, který se jinak téměř potápí v širém moři dnešních rádoby legračních komedií.