Lachtaan

Tak jsem si, odkázaný na sobotní večerní program v televizi, zkřížil poprvé cestu s letitou kriminální klasikou, která v srdcích milovníků komedií a příznivců Bruce Willise musí být produktem samotného ráje. Překousl jsem tedy všechny nesmyslnosti obsažené v jejích 90 minutách a nakonec jsem se i vskutku dobře pobavil. Abych měl splněný rest, odhodlal jsem se dnes i k druhému dílu. Ale musím uznat, že jsem se už hodně dlouho u výběru filmu tolik nespálil. The Whole Ten Yards je totiž regulérně jednou z nejhorších komedií, které jsem kdy viděl. Něco, co nezachrání ani sympaťák Bruce, který by se v komediálním měřítku měl držet jen děl jako jsou Pulp Fiction. Můj soused zabiják 2 je totiž fatální ránou do prázdna.

Stejně jako loňské Only the Brave i na 12 Strong jsem narazil zcela náhodou skrze random trailer na YouTube a okamžitě jsem se stal fanouškem, očekávajícím příchod filmu, který si tajně drží Amíci pouze pod záštitou svých kin. Hlavně v případě tohoto Thorova válečného výletu do neklidného Afghánistánu je z celých 130 minut cítit jednodušší pohled na tvorbu snímku a vlastně z jeho celkového vzezření sálá fakt, že se ve světě nedostane do moc velkého podvědomí, u nás pravděpodobně ani na nosiče. I když nabízí milé obsazení, jehož součástí jsou i manželé Thorovi, kteří nemusí své city tedy ani hrát, je tato chvílemi válečná vřava skutečně nemastná, neslaná. Když jsem poslední dny sledoval, jak tady mému dlouho vyhlíženému favoritu rapidně klesají čísla, chtěl jsem si osobně najít každého, kdo mu udělil méně, než 4 hvězdy. Ačkoliv nejsem žádný okázalý kritik, ale fanoušek Chrise Hemswortha a milovník válečných dramat z Blízkého východu, musím se tentokrát ztotožnit s obecným názorem. Ale fakta ohledně skutečného příběhu, zobrazená na konci snímku, mě opět dostala. Snad to vyjde příště, Chrisi, u méně vybízejícího se filmového experimentu.

Ničím nepřekypující průměrný, chvílemi napínavý, thriller s mým někdejším oblíbencem Liamem Neesonem a alespoň hlasem (vyjmo dvě scény) sympaťačky Very Farmigy. Štvala mi nucená katastrofická pasáž v závěrečné části filmu, samotný konec ale v rámci tohoto žánru samosebou nešel sesmolit jinak. Jsem rád, že jsem Commutera zhlédl, v kině bych ale nejspíše pospával.

Už od zhlédnutí původního filmu s Keanu Reevesem se snažím Constantinovu veřejnému kouzlu přijít na chuť. Právě jsem ale zjistil, že mě půvab tohoto komiksového mága neohromí ani v animované verzi, a tak jej už nebudu nadále pokoušet. Myslel jsem si, že po opravdu dlouhé odmlce dám opět šanci temnějšímu animáku od DC, které odnož Warnerů přes tento žánr vskutku umí vysílat do světa. Ale v okamžiku, kdy pod super silnou značkou Justice League vydáte film o Constantineovi, kterému chvílemi jako nepodstatný sluha sekunduje jediná postava výše zmíněného týmu, nemůžete čekat vřelé přijetí. Určitě se vrhnu např. na Batmanovy sólovky, komiksová magie už jde ale skutečně mimo mé obzory.

Zaručeně nejlepší Bayův režisérský zářez a hvězdná role Nicka Cage. Ale Skálu nad všechny ostatní svižné akční filmy dostává pouze jen podmanivá hudba od pana velikána Hanse Zimmera. Jinak mi nedokázala nabídnout pocit, že se dívám na výjimečnou záležitost. Rozhodně jsem ale moc rád, že jsem se po dlouhých letech zase filmově sešel s Seanem Connerym a že si mohu připsat tenhle snímek na svůj účet.

Milé pohlazení na duši se skvělým Mattem Damonem a vždy krásnou Scarlett Johansson. Rodinný snímek ničím nevyzařující, ale rozhodně pamětihodný. Možná už mám Matta raději v těchto dramatech, než v akčních spektáklech.

Představovat si v téhle vánoční idylce, která je více melancholickou romanťárnou než komedií, typické tváře ujetých komedií je opravdu nesmyslný krok. To že si někdo zafixuje Roberta De Nira v gangsterkách, na které měl věk a šmrnc 20-30 let nazpátek, neznamená, že se přiměřeně svému stáří nemůže upsat tomuto nevinnému, ale milému filmu. Je mnohem příjemnější si čas Vánoc zpříjemnit prapodivným flirtováním Zaca Efrona s Michelle Pfeiffer než ujetými ‘přeameričtelými’ komediemi typu Home Alone.

Viděno v období, kdy jsem přisprostlým komediím fakticky fandil. Kdy jsem byl schopný zhlédnout během jednoho měsíce celou Jasonovou dosavadní filmografii. Také se ale od časů posledních Prciček, obou Horrible Bosses nebo právě We Are the Millers nepodařilo vytvořit něco tak obdobně legračního, neutichajícího a povzbudivého. Ne samozřejmě v tom ohledu, že by se člověk měl dát na dráhu překupníků drog. Ale že by bylo třeba v některých životních okamžicích mít všechno tak na háku jako zdejší Sudeikisova postava.

Spektakulární podívaná, ve které se Emmerich ujal zkázy světa v opravdu megalomanském a poměrně uvěřitelném měřítku. 2012 se objevilo v době, kdy jsem fandil katastrofickým filmům s oběma zaťatými pěstmi, a trailery na tenhle snímek pro mě byly božským představením. Celkově se film v rámci mezí katastrofického filmu nevyvedl špatně, jen má Rolland po celé dekády své kariéry tendenci svá díla přebytečně natahovat. A občas je to již hůře stravitelné.

Pravděpodobně jeden z nejvydařenějších akčních filmů posledních let, který se neutápí v patetičnosti a po celou svou dobu diváka obohacuje o patřičný ‘drive’. Schwarzeneggera vyloženě nemusím, kromě Terminátora a Predátora mě nikdy jeho klasiky nelákaly, to samé vlastně platí u Slye. Spolu jim to ale v případě Escape Planu opravdu svědčilo, stejně tak, jako v řežbe jménem Postradatelní. Pořád čekám na to omílané pokračování.