Lachtaan

I když DiCapriův snímek pokulhává v moci držet divákovu pozornost po celou svou dobu, vždycky tu je právě Leo, který se za celou svou kariéru neupsal snímku, ve kterém by svého fanouška dokázal zklamat. Po boku pana Hounsoua, ke kterému si již přiřazuji spíše záporné role, se mihnul v zajímavém akčním dobrodružství, jež v rámci filmů z afrického prostředí nemá příliš velké obdoby. Pamatuju časy, kdy jsem jako malý hltal ukázky na premiérový megafilm na Nově s názvem Krvavý diamant - o rybáři, snažícím se zoufale chránit svou rodinu a o muži, který potřebuje jeho pomoc k získání vzácného nerostu uprostřed neúprosného občanského konfliktu. Když jsem se, navnaďen nováckými spoty, odhodlal ke zhlédnutí onoho megafilmu, spousty očekávání opadlo. Navzdory tomu se ovšem jedná o hodnotný film se skvělou výpravou i celkovou intenzitou.

Někdější, prostě vypadající i vyhlížející, animovaný film mě jako menšího moc nezaujal, s odstupem času mi vzpomínky na dávné zhlédnutí začaly jedině utvrzovat, jak geniální toto dílko na svou dobu je a že si také musím velmi cenit faktu, že je z našich končin. Něco tak vymazleného a zároveň existencionálně mocného by dnes již nikdo nenatočil.

Leslie Nielsen byl zkrátka pán filmových komiků a třídílná Bláznivá střela je vůbec tou nejpovedenější, nejúsměvnější a zároveň (stále ve snesitelných měřítkách) nejujetější sérii parodií. Já, jako člověk, který si ve většině případů nepouští filmy znovu, si mile rád dopřávám eskapády Franka Drebina každým rokem a vždycky se u nich nasměju, jako by to bylo moje poprvé.

I když se s Michaelem Bayem táhne pověst režiséra s hlubokými kapsami, které proměňuje jen v pouhopouhý drahý digibordel, tahle jeho zastávka od transformeří frančízy mě bavila od začátku do konce a je jednou z těch, které stále utvrzují mou zálibu ve válečné filmy v pouštních oblastech. Až na Matta Letschera, který je mi tak dobře znám z Arrowverse, se mi na celkovém vzezření snímku líbilo i zcela neznámé obsazení, jež hodně přidalo na autenticitě. 13 hodin je jednoduše akčně našlapané od prvních chvil tak, jak jsme byli zvyklí například u Bayovy Skály. Jestli se s koncem Transformerů vrhne jednou Michael do něčeho podobného, budu hrdě u toho.

Kvalitní záležitost, trefně zachycující všední problémy téměř každé, chvilkami psychicky nevyrovnané, teenagerky. Hailee i Woody tenhle nevinný “feel good” kousek potahali tím nejsprávnějším směrem a na oddychovou noční domácí projekci jsme si nemohli vybrat více vyhovující film.

Nebudu lhát, že Svarinská mě dostala jako ještě dosti neprokouklá herečka spíše vizuálně než herecky, Ruml zase zůstal tak na půl v roli uťápnutého Lexy z Comebacku. Je pravdou, že místy ta chemie fungovala spíše trapně, ale i tak jsem si tuhle nevinnou českou romantickou komedii napoprvé užil doopravdy hodně a největším přínosem pro mě nakonec nebyl hlavní milostný trojúhelník, ale otec taktik s tváří Miroslava Donutila a správná Tereza Nvotová.

Tuhle komornější romanťárnu já můžu. Efrona si oblibuji stále víc a víc s každým jeho příchozím filmem, Imogen Poots, kterou jsem si tentokrát nespletl s Emmou Roberts, to tady vyloženě slušelo a Jordana jsem si užil také mnohem patřičněji než fanoušci boxu v Creedovi. Ač mnohé That Akward Moment moc nezaujal, pro mou maličkost je to jeden z hrstky nejpozoruhodnějších romantických filmů posledních 5 let.

Protože mám Roba Schneidera, navzdory tomu, že nikdy nehrál v žádném 'normálním' filmovém kousku, dost rád, jsou (J)elita ze střídačky jedním z filmů, které jsem byl v posledních několika letech schopný zhlédnout znovu. Porušil jsem jednu ze svých zásad a tuhle krátkou, svižnou, ulítlou, ale trefnou komedii jsem si loni v červenci užil znovu, ačkoli třetí šanci ode mě již čekat nemůže. Stále je to pro mě prachprostá Duganovka v Sandlerovském stylu, která mou stále expandující zhlédnutou filmografii neobohatila ničím nezapomenutelným. Jen mi prostě vyplnila volný čas.

Sourozenci Wayansové si kdysi usmysleli, že mohou zparodovat všechny možné současné populární filmové hity, ať už z oblasti klasických hollywoodských áček a béček, či televizní patosy pro teenagery z odnože Disney. Let's Dance, Step Up a další podobné záležitosti mě nikdy nelákaly a Děsnej dupák člověka může jedině utvrdit v tom, že je není třeba dohánět. Uráží je samozřejmě nesmyslným způsobem, ale i tak může kdekomu dokázat, že není nutné je zpětně vidět. Protože jedna z věcí, kterou Dance Flicku nelze vytknout, je ta, že důstojně paroduje přespříliš ohrané mladé, často patetické lásky ve středoškolních filmech. Zbytek 'snímku' jsou už jen zvrácené pokusy o vtip, které musí odvážlivý zvědavec zkusit na vlastní kůži. Nebo v tom lepší případě na Děsnej dupák zapomenout a věnovat onen čas opravdovému filmu.

Další z těch hodně nezávislých, až jistými sekvencemi nechutných, parodií, které mě ohromně pobavily jako kluka na základce, co se smál i amatérským dabingům Pata a Mata napříč celým YouTube. Ovšem loni v létě jsem v okamžiku nudy zkusil zhlédnout Suprhrdinu znovu a po pár minutách už mi vadilo i pouhé vyslovení jména "Vážkomen". Je zkrátka dosti poznat, že se tyhle nízkorozpočtové kulturní odkazy dařily točit jen pro věkové rozmezí na hranici základních škol a středních. Já pro pobavení potřebuju už dost odlišný typ komedií.