Faila

Moje první láska - a stále ta největší. Hodnotit tenhle snímek podle kritérií, kterými dnes hodnotím filmy, při čemž se snažím být co nejvíce objektivní, to prostě nejde. Ale zpětně musím říct, že co se výpravy, obsazení talentovaných herců, dokonalé hudby či vystavění příběhu týče, Titanic byl ještě dlouho po svém uvedení jedničkou. Někdo někde Cameronovi vytkl, že moc dobře ví, čím a jak na lidi co nejvíce zapůsobit. Pro mě je to pravda, ale rozhodně ne špatná - doopravdy "dostat" diváka neumí každý.

Nádherný příběh plný fantazie, barev, světla, siamských dvojčat, stojícího popcornu, žlutých narcisů, trpaslíků, obrů, velkých ryb i reality, s kterou se protíná někdy více, někdy méně, ale nikdy ne vůbec.

Další shlédnutí se sice bohužel nevyrovnají svoji sílou působení tomu úplně prvnímu, přesto mě tenhle film dostává pořád. Jako první přede mnou otevřel pytel s otázkami, co je po smrti, jak to tam funguje, kdo přijde dolů, kdo nahoru, jak to tam sakra může vypadat ... a donutil mě hodně se nad věcmi zamýšlet. A ne, nepřijde mi kýčovitý a přepatlaně barevný a sladký, asi jsme si sedli, protože natolik silný dojem ve mně dlouho po shlédnutí Jak přicházejí sny nic nezanechalo.

Spacey je pro mě herec, který když se objeví na plátně či obrazovce, zastaví se mi dech a rozbuší srdce, protože je mi jasné, že teď vážně NĚCO uvidím. Nikdy nezklamal a co se Světa podle Prota týče, to je pro mě jeden z jeho vrcholů. K Jeffu Bridgesovi jsem si cestu sice našla o něco později, ale už kdysi jsem ho vnímala jako Spaceyho silného spoluhráče. A celkově příběh tohohle snímku, jeho atmosféra spoluvytvořená úžasnou hudbou a citlivou režií, jeho otevřený konec a modrý pták ... jeden z nejlepších a nejsilnějších filmů!

Nevím čím, nejspíš režií, kamerou, hudbou, výpravou, hereckými výkony, bla bla bla, prostě tím vším, čím režisér při vytváření filmu může disponovat, tím vším na mě Čelisti nesmírně zapůsobily a dost razantně mi ovlivnily život. Když pominu fakt, že kvůli tomuhle snímku jsem se přes rok bála vykoupat někde jinde než ve vaně (a upřímně, i tam jsem se kolikrát cítila dost nesvá) a k moři od té doby odmítám jezdit, protože už jenom při jeho představě mi v hlavě začne znít jedna z pro mě nejúchvatnějších filmových melodií, whatever, tenhle snímek je pro mě jeden z nejpůsobivějších thrillerů - přičemž hlavní zabiják patří jednoznačně k těm nejvíc charismatickým.

Úvodní scéna mě pokaždé dostane. Nejspíš první upíří film, který jsem viděla, nejspíš taky první akčňák s Wesleym, který jsem viděla, byla jsem prtě a tak mě to uchvátilo. Ale nikdy po tom jsem nic podobného nezahlédla (pominu-li dvojku a trojku, které se neúspěšně snažím vymazat z paměti). Upíří svět má tady pro mě svoji magii, kterou způsobuje především jeden z nejvíc charismatických upírů - Deacon Frost v podání skvělého Stephena Dorffa. No a drsňák Wesley nemůže zklamat, mává svým ostrým mečem, pronáší břitké vtípky, zachovává si vážnou tvář a krvácí jako ten nejsprávnější frajer pod sluncem. A tlustoprdí upír tomu všemu dává korunu. Ačkoliv ten fousáč, co pořád někde ztrácí ruku, taky není k zahození.

Jedničku jsem četla až po filmu, takže absence Toma Bombadila a dalších veledůležitých postav a scén jsem neobrečela. Další dva díly jsem stihla přečíst před filmy a kupodivu ani v tomto případě jsem nic neobrečela. Z celé trilogie na mě sálá ta (a teď budu patetická) nesmírná láska a oddanost Petera Jacksona vůči Tolkienovi a jeho světu, ale také vůči filmovému průmyslu, kterému se občas musí jít na ruku - ale je to neustále děláno s ohledem na knihy. Cokoliv, co je vynecháno, přidáno či pozměněno neudupává atmosféru a sílu knižní předlohy, ba kolikrát přesně naopak. Přiznám se, že v trojce bylo pár věcí, při kterých už to podle mě ujíždělo, ale jednička je stále ta dokonalá pohádka plná špičoušatých elfíků, dlouhovousých trpaslíků, hobitů s nechutně chlupatýma nohama a dosti silnoosobnostními lidmi. Pak to začne být svižnější, stromy se hýbou a mluví, Saruman srší blesky, hobiti jsou napapaní, takže začínají sršet vtipem, ale Frodo se moc nesměje, Glum je správná sviňucha ... jo a Gandalf, ten prostě válí, zvláště po tom, co si vypral hábit.

Nesmírně silný, krásný a smutný příběh, nesmírně protivný záporáček, nesmírně sympatický hlavní hrdina - jak ten bílý, tak ten černý. Jak silně na mě tenhle snímek zapůsobil jsem poznala až poté, co ve mně začal Doug Hutchison, kdykoliv jsem ho kdekoliv zahlédla, vzbuzovat silné nesympatie a stejně tak Michael Clarke Duncan, kterého mi vždycky přišlo podivně líto. A když slyším Cheek to Cheek, začnu slzet. Jak moc byl Darabont věrný předloze Stephena Kinga ještě bohužel netuším, přesto si troufám říct, že je to další výborná filmová adaptace.

Nezapomenutelný výkon Jacka Nicholsona a Louise Fletcherové, z které mi doteď běhá mráz po zádech. Momenty, které za sebou nechají nesmazatelné stopy, pocity, které z tohohle filmu člověk má, taky jen tak nezmizí. Vyhoďme ho z kola ven jsem četla a ačkoliv se filmové pojetí dost razantně liší, v něčem je předloze nesmírně věrný - zachycení tamnější a tehdejší atmosféry, té bezmocnosti, té mizivé naděje, že jednou to všechno dobře dopadne. Až strašidelně realisticky podané.

Jak já nesnášela westerny, jak já se na tohle zanic nechtěla dívat, jak já proklínala svou rodičku, že mě do toho nutí a jak moc jsem nakonec děkovala nebesům, že mě k tomu dokopali. Dokonalost, tenhle snímek je čistá dokonalost. Výprava bere dech, hudba neztrácí s dějem ani na chvíli krok, a není možné Newmana s Refordem sledovat se zavřenou pusou, neboť to, co spolu v tomhle snímku předvádí, je opravdu neskutečné. Neskutečně úžasné.