Faila

Allenova schopnost dokonale navodit atmosféru a dát vám pocit, že jste jedním z protagonistů, nebyla ještě nikdy tak uchvacující. Půlnoc v Paříži je navíc další ukázka, jak Allenovo umění zraje a dospívá - film od filmu lepší.

U většiny scének jsem měla nepříjemný pocit, že tohle už jsem někde viděla (vrcholem vykrádaček byla bezesporu jungle tančící party ujetých opic). Hudební čísla nestála ani trochu za to (nic horšího než rapujícího kakadu jsem snad neviděla) a nemůžu si pomoct, ale snad všechny postavy byly nesympaticky ošklivé.

Dojemně lidské.

Scény a hlášky plné klišé či patosu, výbuchy, auta ve vzduchu, láska, usmíření zdánlivě neusmiřitelných, nezranitelní hrdinové, vtipně hláškující vedlejší postavy, dojemný happy end - to už jsou snad typické znaky podobných akčních filmů z (většinou) americké produkce. Z nějakého podivného důvodu to na mě ale v tomhle snímku působilo méně nepříjemně a stejně jako u Ztracených, i zde se mi svíralo hrdlo u scén, u kterých si intelektuální část mého mozku ublinkávala. Při zpětném rozboru Super 8 zjišťuju, že šlo o poměrně plochý, jednoduchý snímek, který byl opravdu hodně plný přemrštěností a přehnaností, přesto ve mně zanechal silný pocit, jako už dlouho žádný film.

Jediná chyba tohohle seriálu je jeho pidi délka. Jinak rozhodně válí ve všech směrech!

Na jednu stranu je to ale docela umění, udělat film, jehož veškeré scény jsou protchnuty stupidností.

Na můj vkus málo vtipné a inovativní a chvílemi až moc ujeté.

Přiznám se, že ani knižní TO nebyl ten nejděsivější horor, který jsem kdy četla, ale oproti tomuhle filmu jsem při něm aspoň občas cukla strachy. Tady vůbec nic. A fakt, že jde o 30 let starý televizní film , není žádnou omluvou. Ani laciné triky a chatrné herecké projevy ještě nemusí znamenat konec znamenitého hororu - ale nevytvoření dostatečného napětí ano.

Z předlohy si pamatuju jen ten sžíravý, nepříjemný pocit plíživé hrůzy - a ten ve filmu rozhodně nechyběl! K tomu roztomilá grafika, v níž vypadala veškerá mimika neuvěřitelně realisticky. A samozřejmě nejde nezmínit skvěle ladící hudbu Bruno Coulaise.

Že to nebude nic tak dokonalého, jako byly Čelisti, to je jasné už jen z toho, že to nejsou Čelisti. Že to bude neskonalá stupidita by se dalo očekávat už podle "Parta vysokoškoláků" v popisu fulmu, věci s takovým začátkem nikdy neskončí dobře. Ale namísto zmutovaných monsteržraloků či přemrštěně enormních bílých, se v tomhle filmu mihne hned několik zajímavých zvířátek a celková pointa mě lehce usadila. Obětí mi nebylo líto (teda těch lidských!), je jasné, že k takovým postavám si člověk nemůže vytvořit kladný vztah a vlastně jim něco zlého i trochu nepřát. Ale záporáci hráli na jedničku, přirozeně, ale s grácií.