ZeroCZ1233

Z obyčejných exkrementů české kinematografie tento počin pořád vyčnívá, ale ne tolik, jak bych si ideálně přál. Domácí péče je na jednu stranu celkem zajímavá ukázka práce sestřiček a opatrovníků, kteří se musí kodrcat od jednoho důchodce ke druhému, vytírat jim zadky, vařit, dát jim prášky a další ne zrovna líbivé úkony a to jak v pozitivních (nějaká morální lidská integrace), tak negativních (zneužívání těchto služeb poťouchlými osobami) konotacích. Na tento aspekt se nějakým způsobem narouboval příběh o těžké nemoci s jasně určeným zbývajícím časem a hlavní postava se skrz stopáž s touto diagnózou rve. Pojetí snímku kolísá na hranici šablonovitého průběhu této premisy (postava mění svůj světonázor a ukazuje velkého fakáče ku celému světu) a trošku odlišnější linky (až nesnesitelně velká pozornost pro přírodní léčitelství, jež je pojmuto ze strašně ambivalentní stránky a neříká to, co asi říct mělo), kdy pořádně funguje prvek první a ten druhý ho zbytečně potápí k zemi a dělá z toho akorát překombinovanou splácaninu jen s malým podílem emocí, jež v těchto snímcích mají hrát prim. Nebýt Polívky a Mihulové, tak jdu ještě níž, tentokrát do dopadlo za 6/10.

Jaký seriál vám v prvních minutách úvodu série předloží stylovou gore rubačku za doprovodu Sympathy For The Devil? Žádný, jen a pouze The Boys. Superhrdinská šleha z minulého roku se představuje s fantastickým začátkem nové série a vrací se do svých zavedených kolejí. Výborný soundtrack, stylizované postavy, příjemné tempo vyprávění, kde se na nic nečeká a zvlášť pro tuhle epizodu král televizních záporáků Giancarlo Esposito. Všichni tak nějak víme, že největší motherfucker seriálu je egocenctrický man-child Homelander, ale taky každý ví, že nastoupit s touto pózou na Guse Fringa se nevyplácí a to se přesně ukázalo i v této epizodě, kdy Giancarlo rozjel svoje charisma na plné obrátky a člověka to opět posadí na prdel. Tahle série bude jízda, přátelé, pamatujte má slova.

Řekl jsem si, že po prozkoumání Jižni Ameriky ze soukromého letadla a velkých pódií legendární skupiny The Rolling Stones se na stejný kontinent vrátím, abych vedle toho naleštěného viděl i trochu té špíny. No a za průvodce jsem si nemohl vzít nikoho jiného než Dana Přibáně a jeho česko-slovensko-polskou výpravu žlutých už dávno za zenitem zajetých vozidel z papundeklu. A byla to svěží jízda plná situačního humoru, nadávek, bláta a špíny, ale i nádherných přírodních scenérií a úkazů jako jezero Titicaca, solná pláň Salar de Uyuni nebo Machu Picchu. Teď jdu rovnou navázat sesterským seriálem České televize, která tento projekt rozšiřuje o několik záběrů a hlavně i o cestu zpět. 8,3/10.

Báječná filmová povídka a režijní debut Ivana Passera, člověka, jehož osobně považuji za malého Miloše Formana, jeho letitého spolupracovníka, jelikož má stejný cit pro zachycení té nejobyčejnější české obyčejnosti. Tento um projevuje i v této prvotině, v níž po Milošově vzoru také obsadil neherce, čímž se výsledek stává ještě přirozenější a uvěřitelnější. Prakticky je Intimní osvětlení slepenec gagů, jež na sebe výborně navazují a tvoří tak jedno humorně zabarvené pásmo plné typicých lidových tlachů, mouder či hádek, držící se archetypu rodiny a mezigeneračních taškařic, ale dochází i k uvědomění, jež je prezentováno několika scénami s pojetím čistého absurdna. Zdeněk Troška by měl přestat mlátit hubou a koukat na takové filmy aby poznal, jak vypadá lidový humor a jeho správné vyobrazení, jako například zde, v této české variaci na Whiplash, jež místo jazzu vyzdvihuje krásu hudby klasické a dechové! 9/10.

And that's how president Underwood was born. Poslední shot je nerdgasm pro fanoušky seriálu, smekám.

Skvělá ukázka mediálního boje a manupulací při nich užívaných, plus jsem moc rád za rozšíření expozice mé velmi oblíbené vedlejší postavy.

Pamatuji si, jak jsme jeli před 7 lety z ryb, byla noc a tahle skladba začla hrát z rádia a od té doby mě její hravost nastřelí pozitivní energií více než kdejaké nelegální látky!

Tak, filmová událost tohoto léta je tady, všichni na to čekali, ještě před měsícem nebylo jasné, že se toho toto léto vůbec dočkáme a přece, nový snímek renomovaného mistra Nolana je tady a jak to celé dopadlo? Právě že ne tak dobře, jak režisérovo jméno může prozrazovat. Nolana mám celkem rád, jeho filmografie je velmi pestrá a jako jeden z mála blockbusterových tvůrců se snaží dostávat do kin snímky, jež přesahují obyčejnost popcornové zábavy a rozpočet uvrhá správnými sméry, jimiž zachycuje neotřelé myšlenky než co největší počet výbuchů během četných akčních sekvencí. Jeho poslední dekáda byla na autorské tituly bohatá, Inception jako počátek desetiletky byl výborným úvodem, třetí Batman to bohužel trošku pošramotil, pak ale docválal Interstellar, jenž mě rozložil na prvočinitele a naprosto odrovnal a po třech letech následující Dunkerk mě zase postavil pevně na nohy. Nu, uběhly další tři roky, je apokalyptický rok 2020, kdy se sere co může a Nolan v nezáviděníhodných podmínkách razí do kin se svým nejnovějším počinem. TENET (psáno pozpátku) je obrovský drahý film, což je na něm vidět. Nolan opět ukazuje, jak schopný řemeslník je, tudíž ta hromada peněz dostála správnému účelu a po technické stránce je to prostě dokonalé. Ať mluvím o dravosti akčních sekvencí, vytříbenosti velkoplošných záběrů, schválně špatně uchopitelném střihu, vypiplaném diegetickém zvuku i rytmice hudebního doprovodu (Ludwig Göransson je výbornou volbou), všechno drží tu nejvyšší možnou kvalitu. Pak je tu ten kámen úrazu... scénář. Nolan umí vymýšlet skvělé nápady, jenže tentokrát to znělo na papíře asi lépe než později v praxi. Chris tentokrát nedokázal tak dobře vystavět svůj fikční svět a hlavně efektivně představit jeho pravidla, což je chyba ať jsou sebelepší (platící pro tento případ), nebo nejsou. Jeden z problémů je tempo narace a její dávkování informací, divák v jednu chvíli dostane určitou informaci, již má vstřebat a dále s ní pracovat, ale než tak učiní, tak dostává další a další a pak se tyto informace projevují v poli a divák zjišťuje, že je buď špatně pochopil, nebo se plete sám Nolan, což vytváří dojem, že sám moc nevěděl, co dělá a doplácí na to právě divák, jenž se chce dozvědět víc a snaží se to pochopit, protože to divácky atraktivní a zajímavé prostě je. Stejný problém doléhá i na postavy, herecky jsou zahrané špičkově (jen záporák občas trošku přehrával), ale není čas ani prostor na to si k nim vytvořit vztah nebo aspoň pochopit jejich motivace, jež buď nejsou, a když ano, tak drhnou v až moc plytkých neoriginálních vodách. Na druhou stranu je zase nutno uznat, že snímek opravdu šlape jak mašina v divokém tempu a pocit nudy se nedostaví, což je u filmu se 150 minutovou stopáží úchvatný prvek. Co jsem tak pozoroval, tak většina má k TENETu velmi ambivalentní postoj a já se připojuji k nim. Tohle prostě není na jedno zhlédnutí, ale na pečlivou analýzu, takže mé doporučení je toto: jděte do kina, Nolan je pověstný tím, že jeho snímky nejlépe vyznívají na velkém plátně a TENET není výjimkou, užijte si našlapanou akci a kvalitní herecké výkony (Washingon mě po BlacKkKlansmanovi opět přesvědčuje o svých kvalitách a Pattinson je skvělý jako vždy) a až to bude dostupné doma, tak dejte rewatch a můžete odhalovat to, co na první zhlédnutí nebylo patrné. Za mě je to na silnou 8/10, ale je možné, že se po druhém zhlédnutí toto stanovisko změní.

Tento snímek jsem měl ve watchlistu už dlouho, ale teď jsem měl ještě o dva důvody víc, proč se na to podívat. První důvod je Thomasin McKenzie, jež mě naprosto uhranula v Jojo Rabbit a chtěl jsem si ověřit její herecké schopnosti i v jiných projektech. Druhý důvod byl Ben Foster, jenž se má zhostit role našeho nejznámějšího vojevůdce s lahkým gulometom v megabijáku Petra Jákla. Oba mě o svých hereckých umech přesvědčili, Thomasin jako mladá zakřiknutá, ale přesto postupně rebelující dívka a Ben vzhledově jako starší verze Jesseho Pinkmana s komplexy z vojenské služby perfektně sedly do tohoto sociálně laděného The Last of Us, kde místo nakažených jsou za nepřátele vnitřní démoni rozbíjející iluze o normálním životě ve společnosti. Snímek svou narační strukturou a vláčným tempem dosahuje dokonalé stopáže během níž si divák dokáže dle dostupných informací a plynutí příběhu vybudovat vlastní názor na situaci a současně má čas se vcítit do těžké situace protagonistů i když to není prvotní zájem tvůrců a nedochází se k tomu samoúčelně jak by se dělo u podobných projektů. Leave No Trace není žádný majstrštyk roku 2018, ale jako americké indýčko rozebírající peripetie veteránů zase jiným pohledem to funguje správně. Prvně jsem tomu chtěl přidělit 7,5/10, ale přes noc to pěkně vyzrálo, takže pěkných 8/10.

"Hunt or be hunted." Tomu říkám nemilosrdný start série, jenž svou narací a citem pro správně načasovaný zvrat rozmetal svých dosavadních třináct předchůdců. Sundejte rukavičky, tohle bude ještě velmi špinavé.