DeliCZ

Nejlepší antitotalitní film, co byl kdy natočen. Pro Formana se jednalo o velmi osobní téma - téma boje s autoritou, střetu svobody a totality. Nemyslím si, že pro kteréhokoliv jiného režiséra by toto téma bylo bližší, než pro Formana. Ten akorát přesunul děj z Československa do jedné psychiatrické léčebny, ale pravidla jsou stejná. Prakticky celá léčebna (konkrétně pacienti) je řízena despotickou sestrou Ritchetovou, která zastupuje funkci velkého bratra v podobě komunistické strany. Ta má zastupovat kázeň, řád a pořádek. Oproti ní stojí drobný kriminálník Randell, který zastupuje svobodu, spontánost, a demokracii. Nejedná se tedy jen o střet Ritchitové s Randlem, ale také střet demokracie a totality, kapitalismu a komunismu. Ostatní pacienti jsou samozřejmě vychováni v systému, který je v léčebně zaveden. Když ale do léčebny přijde Randel, celý systém se začne rozpadat a pacienti si začnou uvědomovat pocit svobody a podobně jako v době pražského jara, je zde svoboda potlačena v závěru filmu k uchování moci. Samotný útěk indiána z léčebny bychom pak mohli přirovnat k útěkům lidí v době okupace na západ. Z tohoto důvodu je tento film daleko pochopitelnější pro lidi, kteří mají zkušenost s totalitou. Samotné postavy jsou v tomto filmu vykreslené opravdu dopodrobna a ačkoliv se jedná dost možná o jeden z nejlepších filmů Jacka Nicholsona, tak ten, kdo tomuto filmu dal korunu je Louise Fletcher, která roli hraje maximálně důvěryhodně. Samotná Ratchetová je nejvíce děsivá tím, jak přirozeně působí a fakt, že takových sester Ratchetových běhá po světě plno tuto postavu tvoří víc a víc znepokojující. Ostatní herci (Danny DeVito) jsou samozřejmě také skvěle sehraní a Forman příběh z léčebny polidšťuje nejvíce, jak může.

Spaghetti-western pro 21. století. Film tomuto žánru, ale nejenom vzdává poctu, ale také ho inovuje a upravuje, pro současné publikum. Zatímco ve filmech Sergia Corbucciho šlo především o povrchní uspokojení nenáročných diváků, kdy filmy byly plné klasických stereotypů, jednoduchým dějem a až příliš stylizovaným divokým západem (viz. původní Django), tak Nespoutaný Django je pro úplně jiné publikum. Film bych spíše přirovnal v první části, plné skvělých exteriérových záběrů k Leonemu, nebo filmům Johna Forda, a v druhé, ve které se děj uzavře do jedné místnosti a čím dál více napínavou a gradující atmosférou k Hitchcockovi, přičemž Tarantino opět dokazuje svou schopnost napínat scénu s vytříbenými dialogy. Pokud bychom film zařadili do kontextu, tak se odehrává dva roky před vypuknutí války severu proti jihu a otroctví je na jihu velmi rozšířené a kruté. Ono samotné označení western může vzbudit pochyby, jelikož se film téměř vůbec neodehrává na „západě“ v zaprášené poušti, nevyskytují se zde klasičtí cowboyové, kteří bojují proti banditům, nevyskytují se zde indiáni, ani mexičani a řekl bych, že film (hlavně jakmile se děj přesune na Candyland) je historické kostýmové drama. Čím se ale tento film liší od 12 let v řetězech a co v sobě ale nese prvky Spaghetti-westernu je neutralita všech postav, jelikož se zde nenachází téměř žádná úplně kladná postava, ale spíše antihrdinové, dále pak soundtrack, který se skládá z různých italských westernů od Morriconeho, přes Bacalova až po Ortolaniho, a dále pak jistá stylizovanost, která ale vůbec nepůsobí rušivě. Dále se pak výrazně od 12 let v řetězech liší tím, jak jsou zde otroci zobrazeni, jelikož Tarantino využil podobného postupu, jako v Hanebných panchartech, ve kterých židy nevykreslil jako trpící oběti, ale nechal je vstoupit do radikální a mocnější pozice a postavy působily daleko více sebevědomé a dominantní. To samé udělal Tarantino i zde, jelikož Django představuje toho drsného nekompromisního cowboye, který jede zachránit svou ženu a pomstít se těm, kteří se k němu a k jeho ženě zachovali špatně. Pokud bych se měl vyjádřit k hereckým výkonům tak byly nepochybně skvělé, co je ale pozoruhodné, že nejvíce pozornosti si u mě nezískal Django, ani Calvin Candie v podání Leonarda DiCapria, ale Dr. Schultz, kterého naprosto strhujícně zahrál Christoph Waltz. Schultz je výřečný, kultivovaný, sečtělý a s Djangem je mezi nimi velká chemie. A i když si Waltz zahrál podobnou roli i v Panchartech, tak tady je člověku na rozdíl od té předchozí také sympatický. A to celé je natáčené na širokoúhlý Panavision, který, když porovnáte s většinou novodobých filmů točených na digital, tak působí jako opravdový film. Celkově tedy musím uznat, že opravdu Django se může s přehledem rovnat se skvělými filmy jako Tenkrát na Západě, nebo Hodný, zlý a ošklivý.

Ennio Morricone právě přepsal historii filmové hudby. Hudba, která bývá pouze jakýmsi podkresem, pro zvýraznění emocí, se zde stává naprosto plnohodnotným veledílem, který zdaleka přesahuje označení "soundtrack". Tohle je totiž symfonie. A myslím, že za pár desítek, nebo stovky let bude ve stejné kategorii, jako mnohé skladby od Bacha, nebo Beethovena. Pokud si tedy přetavíte tu hudbu v kombinaci s těmi úchvatnými záběry jižní Ameriky, tak nejde dát jinak než plný počet.