Birter

Velice zajímavý satirický koncept, tentokrát ještě surreálnější než ve Špičákovi, na který se hodina a půl zdála krátká. Je to sice málo zábavné, občas předvídatelné, ale i tak si říkám, že i kdyby se Alpy soustředily pouze na ony dvě věci: a to hlavní motiv a přerod hlavní hrdinky, které bych oba určitě vzal daleko více do hloubky, tak bych byl ochoten je sledovat déle. Za to hvězdu navíc.

Jestli má Lars von Trier, jehož fanouškem jsem nikdy nebyl, nějaký talent, což myslím, že má, soudě podle pár dobrých scén v tomto filmu (např. v incidentu č. 4), tak nemá nejmenší ponění jak to projektovat do kvalitního filmu. Nemyslím si, že se Trier pokouší šokovat, spíše má pocit, že jakákoliv hovadina ho napadne, podle níž bezprostředně vystaví své dílo, mu pomáhá ukázat svého génia, ačkoliv to tvoří jen guláš, který chutná hlavně jemu. The House that Jack Bulit není v určitých ohledech špatný film: nenudil jsem se u něj, dialog Vergilia a Jacka mě bavil... jenomže Lars při své masturbaci zapomněl, že laciná manipulace s divákovými emocemi, neštítění se násilí a exhibice toho jak je indiferentní vůči ustáleným filnovým konvencím mu samy od sebe dobrý film neudělají.

Jako začátečníkovi ve festivalových artfilmech mi Pokušení sv. Toníka přpadalo samozřejmě přinejmenším zajímavé. Nicméně bych dokázal dát dohromady hned několik filmů s podobnou tématikou respektive jakousi existenční krizí, pokud to nazvu plebejsky, ve kterých se třeba i s delší stopáží nic nestane a přitom dokáží zapůsobit více a to hlavně svojí upřímností, se kterou se autor vloží do hlavní postavy. Mohu samozřejmě povrchně kritizovat přístup režiséra ačkoliv sám nemohu vědět co se mu honí hlavou, nicméně mě tento film nijak nepřesvědčil o autentické spojitosti mezi noční můrou (a tím myslím i zápletku s Herr Meistrem) a životními pochybami, které Tonda zažívá. Sice se film opírá o skvělé vizuály a snad jakési camusovské absurdity (které jsou vynikající), ale ve výsledku působí vzdáleně a chladně.

První hodina hraje na notu temného thrilleru, který hází jednu ironickou hlášku za druhou (pro mě stejně největší ironií bylo, že mě během sledování strašně bolela hlava) a kde Sorrentino exhibuje svůj nadnesený styl natáčení. Ve druhé hodině, kdy se vyloží karty na stůl (a to ještě velmi hektickým způsobem, kdy jsem musel několikrát přetáčet) se z Il Divo stane boj o a v Andreottim a vlastně film doveze do jasné škatulky v divákově mozku s nadpisem ''zajímavý film''.

Místo sledování bych raději přisunul židli a dal se s těmi dvěma do debaty a i nadále si tak píchal jehlou do mozku.

Velké zklamání. V jiných Sorretinových filmech absurdity tvoří jednu velkou malbu, v This Must Be The Place je to spojení nesourodých témat, přičemž ani jedno z nich (stejně jako postavy) nejsou nijak prozkoumány a divák nemůže najít rozdíl mezi ukrytou ironií a vážným tématem. Ani ten Sean Penn není nijak sympatický. Jeho linie mezi upřímností a debilitou je natolik náhodná, že ve výsledku působí stejně jako zbytek filmu. Z dovolením mistře Sorrentino, jako hovadina.

It's that for 15,000 years fraud and short-sighted thinking have never, ever worked. Not once. Eventually, people get caught, things go south. When the hell did we forget all that? Na The Big Short jsem se během 10 měsíců podíval 3x a ani jednou mě lidská stupidita nepřestala fascinovat. Je dost, těžké obhajovat před levičákama kapitalismus, když pak vidíte jaký krysí zadnice ho vlastně řídí. Matematika mi jde tak blbě, že jsem si ty měsíce, během kterých jsem to viděl, musel teď počítat na prstech. Je teda o to více obdivuhodné jak The Big Short dokázalo ekonomickému analfabetovi jako mně, alespoň trochu přiblížit nezodpovědnost ban... všech lidí. A to ještě v extrémně zábavném stylu s oscarovým Stevem Carellem či vtipnou postavou Brada Pitta. A ať může být tenhle film být poučný jak chce, proč je důležité vážit si etických principů, nemusím vám bohužel říkat, co si z toho lidi odnesou...

Ne, nerozumíš! Mluvíme rozdílným jazykem. Žádná jiná věta z filmu mé pocity nevystihuje tak přesně.

Z televizní trilogie od Dejvického divadla mi Čtvrtá hvězda padla do gusta nejvíce. Prušinovského (a vlastně i Kolečkův) rukopis pro mě zůstává neznámým, protože mnou domnělý Krobotův geniální trapno-humor na mě křičel z každé epizody a občas byl dotažen do dokonalosti (E07, E09, E11). Vyzdvihnout nejlepšího herce je obzvláště těžké. Přesto zmíním alespoň Trojana, Krobotovou, Příkazkého a Babčákovou (která si zopakovala roli z Comebacku), ale i tak jsem opominul jiné výborné figurky. S humorem jen tak dál Česká televize.

A man with nothing in his life... with no real life... subsists on a fantasy. Then that is something in his life. Bylo velmi příjemné vidět jak skvělí herci dokázali dechnout život do jednoho mnohých Čechovových majstrštyků. Ale původní duch hry se prostě vytratil. Je to částečně jazyková, ale také kulturní bariéra. Nemůžu si pomoct, ale ta atmosféra zachmuřilého ruského statku mi prostě chyběla.