Birter

Toto je muzejní příklad filmu, postaveném na zápletce absurdní na entou a bizarní po všech stránkách, který přesto dokáže být svižný, vtipný i poutavý. Díky skvělému scénáři a režii máte totiž pocit, že by se ten příběh klidně mohl v nějakém kaufmanovském vesmíru stát. A nahlížení na něj skrze tento film se zdá...uvěřitelné? Autentické? Já nevím. Prostě to vypadá jako kvalitní film...

Když David Lynch vymýšlel scénář k Mulhollandce neměl sám nejmenší ponětí co vlastně dělá. Podobně jako u Twin Peaks byl vycházející bod vražda Laury Palmerové, zde to byla autonehoda. Do příběhu brzy zapletl filmové prostředí a po nepříjetí Mulholland Dr. jako seriálu přišel i s klubíčkově zamotaným mindshag koncem. Ale seriál neseriál, myslím, že by to stejně dopadlo podobně. S tímto filmem mám podobný problém jako u asi tří jiných Lynchových filmů a to fakt, že jedna dějová linka nebo pasáž, která je v rámci filmu kratší, je daleko zajímavější než hlavní storyline, což zde platí dvojnásobně. Ve stínu napínavé linky s úžasným Justinem Therouxem a jiných scének plných lynchovských prvků a humoru, vypadá příběh s Ritou, se vší úctou, jako laciný erotický román pro ženy, který zachraňuje snad jenom Naomi Watts. Tato jediná linka, která se k mindshag konci doopravdy dopracovala (s asistencí mě nic neříkající operní scény) sice nezabránila aby mě tento film nepřestal fascinovat, ale i tak mám z Mulhollandky trošku smíšené emoce.

O Temném případu jsem slýchal ze všech stran tolik, že jsem byl k jeho sledování spíše odrazen než otevřen. Nicméně jsem se dost mýlil, a dvojice Harrelson a McConaughey (což jsou oba herci, které moc nemusím) předvedla skvělé výkony a vdechla život zajímavému a dynamickému vztahu mezi dvěma pravými detektivy. I koncept surového realismu obložené pesimistickým filosofováním, dusnou atmosférou a znepokojujícím případem (vše zajisté inspirované Fincherovou Se7en) pro mě dokázalo vytvořit napínavý příběh, ze kterého jsem si nebyl na větvi jako jiní, a ne vždy dokázal naplno vyplnit má očekávání, ale který jsem velmi užil a mnohdy jsem nad ním dlouho přemýšlel.

No jo, Briti prostě vědí jak na kriminálky. Ač krátké tak velmi intenzivní drama. Občas jsem trochu nestíhal ty důkazy, což byl aspekt, který mě na straně druhé zaujal asi nejvíce. V béčkových kriminálkách je to samej výslech výslech, jeden důkaz za druhým a chudáci kriminalisté v Manhuntu se musí prohrabávat záznamama...

Jsem rád, že si američtí kritici začínají uvědomovat jaký je realismus přežitek. Tato stylová dramedie se v čele se sebeparodujícím se Michaelem Keatonem pošklebuje method actors a superhrdinskému komerčnímu odpadu, proti kterému nemá nikdo koule zvýšit hlas (v tomhle ohledu tedy nechápu proč se tedy o tři roky později stal Michael Keaton Vulturerm...). Scénář čerpá ze zajímavých postav a sympatického prostředí Broadwaye a nedrhne na prvoplánových scénách, ale chytře uhýbá ke svému svéráznému konceptu. Oscary jsou zcela zasloužené.

V prvních několika epizodách dokázali Patricia Arquette a Joey King svými glóbovými výkony vytvořit tikající bombu. Není tedy tolik chyba tvůrců, že to v epizodách před finálem působilo méně intenzivně, ale zkrátka ta hustá fascinující atmosféra byla již za námi. The Act byl sice více zdramatizovaný než jsem čekal, ale i díky tomu si dokázal udržet mou pozornost až do konce.

Gaimanovu knihu jsem zatím nečetl, ale asi mám díky seriálu představu, že se asi bavíme o ateistické satiře a metafoře nejen na náboženství, ale i na konzumní společnost etc. A ne vždy to dokáže, pro fantasy drama, kterým seriál American Gods je, být dostatečné. Na jednu stranu chce být vážným dospěláckým dramatem, občas až artem, a za chvíli vám s vážnou tváří přednese takovou absurditu, že kroutíte hlavou a neodmyslitelně vám to připomíná, nějakou dětskou fantasy sérii (já jsem nemohl nevidět podobnost s Tajemstvím nesmrtelného Nikolase Flamela), a proto je ten seriál taky pořádně bizarní. Řekl bych, že první série se opravdu povedla. Bylo takové peškovské obcházení Gaimanova světa, ve kterém se brzy odehraje válka. A ve většině případů to dokázalo, ve svém částečně road movie formátu, být stylové a vtipné. Nevětším tahounem je určitě Ian McShane, ale potěší i jepičí badass Gillian Andserson, pobaví Pablo Schreiber a neofrňoval jsem ani nad přehrávajícím Crispinem Gloverem. A hudba taky stojí za zmínku. No a druhá série bylo vlastně hodně protáhlé nic. Žádná válka, žádná akce, epizody vypadaly ve srovnání s první sérií o dost hůře, a občasné backstory postav jsme dostali v dosti nudném formátu oné série. Jsem zvědavý zda-li se 3. série, po dobrém fináli 2. série, vydá zajímavými směry, ale moc nadějně nevidím, že by Fullerovy a Greenovy scénáře dokázal někdo uspokojivě nahradit...

Skalním fanouškem Gothamu jsem se stal ihned po první epizodě. Je pravda, že jsem byl v roce 2014 natolik zamilován do pokulturního odkazu Batmana, že bych byl ochoten pochválit cokoliv, ale Gotham nejenom, že předčil má očekávání, ale i zpětně si myslím, že zrovna první série se opravdu povedla. Seriál se uvedl ve stylu anachronické pseudonoir kriminálky, která se za A soustředí na temné případy vražd, pomrkávajících na znalce Batmana a za B staví skvěle gradující mafiánské drama (a mezi námi, to je subžánr, který fakt nemusím). Dále spěl do výší i dramatický vývoj ikonických i neznámých postav a s výjímkou Barbary Kean a Tabithy, byly veškeré postavy velmi sympatické a zajímavé. Ať už to byl přehrávající Tučňák, dramatická Fish Mooney nebo (můj favorit) Ed Nygma, jehož herec Cory Michael Smith s lehkostí trumfnul Carryeho i Gorshina. Je pravda, že epizodu co epizodu se stávál Gotham více a více přitaženým za vlasy, ale divák mého typu jim to žral i s navijákem. V béčkovější druhé sérii se to totiž rozjelo do takové míry, že bych Gotham i dnes označil za mistrovské dílo (subjektivně samozřejmě). Nijak mě nepotěšilo, že tvůrci seriál přikořenili sci-fim nebo že si scénaristicky, v uvozovkách, hráli na Les Revenants, ale byl jsem ochoten to pro lásku ke Gothamu překousnout. 3. série si to s ultra-sci-fi vsuvkou pokazila na začátku a výborná 4. série zase na konci s hektickým příběhem pana J (dost vynuceným mimochodem). V těch dobách už byl Gotham nepopiratelné béčko, u kterého to mnohdy bylo jako na houpačce. U takového Arrowa můžete v klidu říct: Od třetí série je to bullshit a nemá cenu to sledovat (což je BTW pravda). Ale zrovna když tento mrak stínil Gotham, dokázal se příběh protočit natolik dramaticky (ač lacině), že skalní fanoušky jako mě, nedokázal zklamat. A dokonce i nad ne moc dobrou 5. sérií jsem neofrňoval, jakože si tvůrci moc dobře uvědomili, že s touhle, třeba zábavnou, maškarádou je třeba praštit. Za mě zůstavá Gotham srdcovkou.

Byla-li by historická dramata můj šálek čaje, určitě bych si Death and Nightingales užil více. Cubitt nám dokázal nabídnout zajímavý příběh, skvělou výpravu prostředí Irska a nedoceněného génia Matthewa Rhyse.

Když jsem Dostojevského novelu četl, strašně jsem se divil jak mohl někdo, kdo je považován za realistického autora, napsat něco buď tak absurdního a nebo tak nadčasového. Z filmu jsem neměl podobný, ale podobně intezivní divný pocit. Obě díla, mimo jiné, stojí na tom, že se nikdo nezastaví a neřekne si ''Let's talk about the elephant in the room: proč vypadá sakra Goljadkin/Simon úplně stejně jako ten nováček?'' Richard Ayoade dost pravděpodobně vzal svůj absurdní humor a umístil předělaný Dostojevského příběh do nějaké divné socialistické dystopie (nejvíce náhledu dají asi ty divné Elektronik Supersonik, které běží u nich v televizi). The Double je jednou z těch adapatací kde hledáte v čem odpovídá knize, než v čem se liší. A i celá alegoricko-mindbending část má úplně jinou pointu. Mě to ale bavilo. Eisenberg byl výborný, stylizace zajímavá a přišlo mi to i dost napínavé...