Vampireman

Ještě jsem neviděl, že by někdo po někom v souboji házel koně...

Drsný poetický film, Werner Herzog dost znepokojivě vyobrazil scény, ze kterých bych v dětství umřel hrůzou. Herci a démonický Klaus Kinski a taky etnická hudba skupiny Popol Vuh, to všechno je přesně namístě a vytváří jedinečnou naturalistickou atmosféru.

Ford dělá celou stopáž megadržky, mluví rusky, kouká na fotbal, visí z letadla, visí na laně, vykotlí letadlo od záporáků, řídí letadlo, na zemi svítí lidi svíčkama a celou dobu do toho hraje kýčovitá hudba. Není to však moc vtipné, byť by se to dalo výčtem hustopřísnokrutostí čekat. Efekty jsou strašlivý, že to snad dělali v Malování. Ale nejvíc nezvládnuté jsou pasáže z Bílého domu nebo odkudže, protože tam jenom blbě stojí lidi co si čtou nějaký papíry a jenom vyplňujou prostor. Průser.

Webbův režijní rukopis se kardinálněji rozmělňuje jen v poslední třetině, která musí uvázat všechny konce před uzavřením filmu a ve výsledku se přibližuje typickému emocionálnímu koktejlu. Do té doby je to úžasná aktualizace již zřejmě klasického příběhu - rozvedená akvizice schopností, pečlivě sestříhané scény podporující mírný a velice příjemný sociální podtext, nádherně a funkčně obsazeno a v prvé řadě to baví a nenudí, čemuž nahrává i to, že tu nehraje zpomalenej Maguire a neni to tak romantický. Co je vyloženě na pěst je odporně udělanej záporák a s nim neuvěřitelně komická (=hovadská) bitka na střední. Skvělá žánrovka, 75%.

Pornografie. Devalvace života Antonína Dvořáka na trapné laciné melodrama, hodnotově výživné asi jako epizoda Života na zámku, se spoustou historických chyb a komických režijních operací - ale budovat napětí hororovými prostřihy na zabijačku potažmo nabídnout postavám rešení vypjatých situací pomocí nervní klátičky, to je ostatně prvek klasické televize pro nejširší hltače.

Ermahgerd... Jeden z nejstupidnějších filmů, které jsem v životě viděl. Pořádně se u toho člověk nemůže ani bavit, protože bitky jsou příšerně natočené a vůbec nemají šťávu, natožpak smysl - akčnější byly i v Kosmické vzpouře. Tady, když probíhá bitka, tak vždycky opodál stojí další kupa lidí se samopalama a jenom pozorujou... Michael Dudikoff to moc nezachrání, má furt nudnej pokerface rebela bez příčiny a děsně mě štval, když zabíjel protivníky na jedno ťuknutí pěstí nebo utahovacím klíčem i přes to, že porazil Steva Jamese zahradní hadicí i s kýblem na hlavě a u toho jsem se hypergebil. Neobhájí post ani Nepřemožitelnýho, protože ty ninjové, proti kterým bojuje, jsou jenom levní komparzisti co absolvovali trénink na předělanym dětskym hřišti... Nepříliš guilty pleasure béčko.

Tohle bylo ještě hloupější a nudnější než jednička. Ale za závěr, kde Steve James vyčaruje a úplně odnikud vytáhne dvě příšerně obrovský kudly namísto jackhammera a záporák na Dudyfuckoffa v aréně vytáhne brokárnu (protože prohrává) tu jednu dát musim. Taky mě pobavilo, že asi předělali obyčejnou sportovní halu na tajný sídlo a ze sprch udělali Master Laboratory...

Typický americký noir je s Fassbinderovou tvorbou neslučitelný žánr, na rozdíl od kosmopolitně zapadajících gangsterek, které režisér u sebe zvládl (Liebe ist Kälter als der Tod, Götter der Pest). Dva hlavní kameny úrazu Amerického vojáka jsou: už od prvního filmu Fassbindera zajímaly postavy a mezilidské vztahy tak, že prakticky pouze na nich budoval filmy - americký noir chce děj a pokud možno, tak hustý. Ne, že jediná zajímavá scéna (ta finální) vůbec neodpovídá noiru, ale typický Fassbinderovský psychostudii, která je však potlačena opět na úkor noiru (jehož děj je navíc moc jednoduchý). A zadruhé, všechny postavy amerického noiru tady působí jako šašci. "Richard" jako typický američan, co snídá steak s kečupem a v kuse do sebe otáčí Ballantine's, dostává v německých ulicích úplně nový rozměr směšnosti. Německo takový postavy nechce, akort potom, co ho Fassbinder ve svých filmech vykreslí jako špinavé vězení. I stopáž (76,77) je děsně nucená, ale rozumim, že Fassbinder jakožto milovník noirů a hlavně Walsche, takovej film natočil chtěl (už jen to množství odkazů!). 1,5*.

Úchvatná obrazová kompozice, včetně absolutních kamerových nadhledů a kontrast úzkých italských uliček a rozlehlých místností, jejichž prázdnota obklopuje stylovou a osamělou Clooneyho filmovou postavu. Corbijn po vydařeném Control potvrzuje svůj úžasný filmařský um i cit, který zoufale chybí kam se podíváš. Obraz nepůsobí jako fotografie, scény jsou skvěle atraktivní a potěšující (sex scene!). A Herbert Grönemeyer, stará německá popová hvězda, tady skládá skvělou hudbu.

Kafkoidní, ale odporně napsané a zahrané. Herci se div negebí, když solí ty svoje hloupý repliky o shánění pozemků, těžení vody a životních směrech. Nehledě nato, že Jirka Schmitzer musel být konstantě pod parou. Vše je navíc hrozně nahrubo a vyznívá nepříjemně prvoplánově. Utkví mi leda fantaskní výprava a Petr Vacek v nejlepší roli ve filmu.