Marze

O umělcových dílech se dozvídáme postupně, protože dokument je v rychlé postmoderní střihové závrati a díla si nestačíme prohlédnout. Je to ale i o tom, jak funguje umění - proč má něco cenu miliony. Když se hokejista dojme na muzikálu, určitě to umění je! Stejně tak onen slavný dadaisty vysmívaný záchod, který přemístěn do galerie se automaticky stává uměním. Umělci vyhnaní z galerií do street artu mají s dadaisty hodně společného. Graffiti je jiná sorta lidí a souhlasím v dokumentu s tvrzení starosty New Yorku, že graffiti umění není a ničí soukromý majetek.

Taková zimní oddychovka.

Kýčovitě lyrizovaná reklama na Valašsko natočená ze srdce s místními sponzorskými výrobky. Opět jako už mnohokrát běžná hospodská konverzace dialogů. V druhé polovině se neděje už vůbec nic.

Velmi syrový pohled na válku včetně radostných okamžiků. Mikrohistorie očima talentovaného fotografa, který ukázal pravou tvář války. K tomu příjemná komentovaná prohlídka jeho fotek.

Cesta od hospody k hospodě, dialogy odkoukané z hospody po půlnoci. Potkají vnadné turistky, bloudí, zhorší se počasí...Hezky provedené kaskadérské scény.

Psychologický thriller o genderových otázkách a komedie o buržoazii, sexuální satira. Elle je dost hluboká postava, morálně dvojznačná. Jak ji divák postupně poznává může ji začít nenávidět. Můžete ji sledovat několika způsoby. Nějaké jsou nezajímavé. Film prostě nedokáže být zároveň a zábavný a zároveň hluboce znepokojující. Občas je satirický a občas perverzní.

Dokument o nezdařené misi masové vlny přistěhovalců po moří do Austrálie, které začala australská vláda z donucení svých voličů po určitém datu odmítat a posílat do detenčního tábora na Papuu Novou Guineu. Tzv. odstrašující politika zafungovala, protože noví přistěhovalci přestali po moři přijíždět, ale ti v táborech začaly trpět duševními poruchami včetně dětí. Domorodí obyvatelé Guinei se ještě před padesáti lety pojídali a deportovaní až po čase zjistili, že "červené zuby mají od ovoce". Po čase vypukla v táboře vzpoura. Australané jasně řekli, že je v Austrálii nechtějí. Nakonec je poslali do Kambodže, kde je průměrná zda méně než sto dolaru měsíčně. Dokument vyvolává k zamyšlení různé otázky jako například jestli má každý právo si svobodně vybrat místo na přelidněné zemi kde chce žít. V Sydney by pak přestala kapacitně stačit městská infrastruktura, školství, zdravotnictví...Také filosofickou otázku, jestli mají být cizinci vpuštění do státu, mají se chovat jako hosté na návštěvě nebo v domě hostitele zůstat natrvalo a vnutit mu svůj životní styl a kulturu. Otázky co je to vlastně stát , národ apod. Australané kvůli svému přelidněnému "Zlatému pobřeží" odmítají i přistěhovalce z EU a nabízejí živobytí pouze na farmách v pouštní vnitrozemí. V dokumentu letecky příjímali přistěhovalce z Vietnamu, kteří v Austrálii vytvořili silnou vietnamskou komunitu. Můžeme tedy říci vaši kulturu nechceme, zdá se nám podřadná, ale vaši ano, protože jste pracovití a posíláme pro vás letadla?

Mikrosvět jedné vymírající vesnice. Místo vypravování ukazování jak ekonomická situace nutí lidi k pohybu. Alegorie na situaci stárnoucí a vymírající Evropy, která mladé běžence potřebuje na práci ale zároveň má strach z jiné kultury.

Melodrama s psychodramatem s náladou konce světa na mořském pobřeží u opuštěného majáku. Musí se to sledovat jako pohádka bez zapojení rozumu. Občas padají perly jako z červené knihovny - milá se ptá nápadníka: "Jaká jsou vaše přání?" Odpověď "Žít, to mi úplně postačí". Není to oslňující film, ale na velké plátno patří.

Ve stylu bláznivých francouzských komedií 80.let. Závěrečná pointa sedí k celému filmu. Část dětského publika film možná nadchne pro své zběsilé tempo.