Lavran

Velmi pozitivní snímek o kontinuitě života v bombardované Británii, který měl - jako mnoho podobných filmů - sloužit k pozvednutí národního ducha. Navzdory válce a viditelným jizvám, které na Británii a jejích občanech zanechala, se stále konají zábavy, koncerty, chodí se do práce. Jen občas ulicí projede kolona vojenských vozidel, na obloze prolétne formace letadel nebo se objeví balon protiletecké obrany. Snímek se proslavil zejména vrstevnatou zvukovou skladbou, která důmyslně užitými zvukovými přechody a kontrapunkty buduje mezi jednotlivými výjevy z civilního života návaznost a vnitřní gradaci (hladké prolnutí klasické hudby či dětské hry s hlukem válečné mašinérie). Ukázkový příklad mistrovství ostrovní propagandy. Symfonie překřížených houslí a děla, která příznačně končí tam, kde triumfující Riefenstahlová začíná...

Melancholie přichází náhle, neočekávaně, nepochopitelně. Stejně náhle se zpoza Slunce vynořuje i její kosmický ekvivalent, tajemná planeta Melancholia (která se rozhodně nechová jako planeta a fyzikální těleso), aby nás nejdříve těsně minula, poskytla nám falešnou naději a nakonec během okamžiku ukončila veškerý pozemský život. Ten osamělý, ztracený život, jediný v celém vesmíru. Nevyléčitelný příval smutku zasáhne Justine (Kirsten Dunst) uprostřed veselí. Prvním příznakem je znepokojivé zmizení rudé hvězdy. Nepříjemný pocit v útrobách, že se stane něco hrozného. Bloudění po golfovém hřišti, potemnělou vilou, mlhovinami a hvězdokupou. Je srážka s Melancholií trestem za zkaženost celé planety? A jaký má význam osobní melancholie tváří tvář globální zkáze? <> <> Trier proti sobě staví dva druhy melancholie, dva druhy katastrof, dvě rozdílná měřítka. Melancholii duše (osobní smutek, vnitřní utrpení) a melancholii kosmu jakožto vnější hrozbu, která postihne život na celé Zemi. Katastrofu na úrovni rozkládající se rodiny a falešných společenských rituálů a katastrofu globální, která svou definitivností popírá trvání: hodnotu vědění i umění a smysl lidského konání jako takového. Měřítko lidské vyvolávající náš soucit a empatii, a měřítko planetární, bezcitné, které obsáhne jen nezúčastněný „božský“ pohled. Tomu odpovídá i rozdělení vyprávění na dvě „sesterské“ části (a v důsledku dva možné prožitky soumraku): dění okolo svatební slavnosti (ústící do mezilidské tragédie) a postupně vzrůstající obavy v čase, kdy už je známo, že se Melancholia blíží k Zemi, vedoucí až k smutnému, šedivému očekávání nevyhnutelného konce. Poněkud mimo pak stojí prolog složený z (pře)estetizovaných obrazů posledních chvil před koncem světa (předtuch a stereotypů ideálního, krásného, reklamního konce), který zasahuje do obou částí. <> <> Jak se dalo očekávat, klišé katastrofických filmů jsou převracena s obdivuhodnou důsledností. Zoufalství posledních vteřin nečelí neohrožený hrdina, heterosexuální pár nebo pevně semknutá rodina, ale její politováníhodný, opuštěný zbytek. Záchrana na poslední chvíli nepřijde. Konec civilizace nahlížíme z „druhého konce“, očima obyčejných lidí, kteří osud planety nemohou ovlivnit. Dokonce i pohled na (vizuálně úchvatnou) srážku planet je nám nabídnut již v úvodní sekvenci. Je to však pohled odosobněný, pohled kosmické perspektivy, který nemůže vyvolat soucit nebo intenzivní strach, neboť to, co vidíme, je pouhá atrakce ve stylu monumentálních, ale neškodných výjevů z hollywoodských filmů. Na základě podobných obrazů očekáváme, že konec světa bude spektakulární a esteticky uspokojivý. Takové momenty však zdůrazňují krásu povrchu a přitom popírají oběti: utrpení miliard živých bytostí, kterých se katastrofa dotýká. Proto srážku nejdříve vidíme z bezpečné distance a následně ji prožíváme z pohledu několika málo osob odříznutých od světa a velkých hrdinských činů. Kontrast je zničující. Závěrečné minuty (a zejména poslední záběr) ukazují, že na skličující a zoufalou skutečnost se nelze uspokojivě připravit. Je náhlá a brutální, zbavená všech příkras. A pokud je pravda, jak přesvědčeně tvrdí Justine, že život na Zemi je jediný v celém vesmíru (a ještě k tomu zlý a zkažený), také nesčetněkrát bolestnější. Zatímco srážka z úvodu vyvolávala libost a byla neškodná ve své vzdálenosti, závěrečná kolize, kdy jsme s kamerou nedaleko postav a na obloze vidíme, jak se směrem k nám, do hlediště rychle přibližuje konec (nedokážu si představit, jak by to celé působilo ve 3D), vyvolává děs a mrazivý dojem vznešena. Bezmocný člověk proti nezměrnosti blížící se zkázy. Poslední gesto Charlotte Gainsbourg, marný pokus o útěk vteřinu před smrtí. Wagner. A na konci hrůzné ticho, které proměnilo kinosál v pohřebiště. <> <> Přesto však existuje jistá útěcha. Před nevyvratitelným koncem, utrpením a osamělostí se můžeme uchýlit do „magické jeskyně“, pod ochranu mýtu a představ. Obrátit prosebný pohled ke hvězdám, které nás trestají za náš cynismus a malověrnost a přijmout zkázu jako vysvobození z osobní pustiny.

Winchester '73 je filmem otisků, které na pažbě stejnojmenné pušky zanechají lidé, a která ona oplátkou zanechá na jejich duších. Winchestrovka propůjčuje svým nositelům prestiž (je zajímavé sledovat, jak se na ni nabalují významy spojené s aurou jedinečnosti) a prchavou moc; chvilkový, nicméně intenzivní pocit jistoty, bezpečí a nadřazenosti, který však vykupuje bolestí a smrtí. Chtějí se jí dotknout děti i dospělí, každý chce být jejím pánem, nehledě na cenu, kterou za toto nejisté vlastnictví požaduje. Pouhá její přítomnost ve scéně se stává hnací silou lidské závisti, kradmých pohledů a (silně iracionálních) temných tužeb. Hlavnímu hrdinovi vstupuje do cesty zrovna ve chvíli, kdy se konečně střetává s mužem, kterého pronásleduje, aby na něm vykonal pomstu. Oba mají něco společného, existuje mezi nimi jisté spojení z minulosti: pouto související se smrtí, kterou způsobila jiná střelná zbraň. Pravá Linova motivace je nám však (rafinovaně) ozřejměna až v rámci vzrušujícího finále, ústícího do tiché přestřelky muže proti muži, kde jsou vítr prohánějící se uschlými křovinami a rozpálená skaliska jedinými důvěryhodnými svědky. Úmyslné zamlčení faktů vytváří onu potřebnou špetku tajemství (abramsovskou „magickou skříňku“), která ze vztahu mezi hrdinou a jeho Nemesis přeskakuje i na titulní winchesterovku. Na plaketě s věnováním nemá vyryté konkrétní jméno – hlavní antagonista ji stačil ukrást dříve, než tak mohlo být učiněno - a přezdívá se jí "Jedna z tisíce", což jí propůjčuje obecný, symbolický charakter. V tomto smyslu je mementem americké posedlosti zbraněmi i důležitosti, jakou zbraně hrály (a stále hrají) v americké historii, kultuře a společnosti. Snad i proto jsou často zmiňovány „krvavé“ historické souvislosti (Little Big Horn, Bull Run...). Jediný způsob jakým může Wyatt Earp zjednat pořádek v Dodge City, je zakázat nošení zbraní uvnitř jeho hranic. Děsivě groteskní záběry z místnosti, ve které jsou zbraně občanů i projíždějících schraňovány, mluví za vše - zbraně určují dynamiku vyprávění. Putovní puška je zásadní nejen v rovině spletité sítě motivací, ale i ve způsobu, jakým se vyprávění posouvá dopředu, jak je strukturováno. Tím jak přechází od jednoho majitele k druhému, vytváří dojem jakési narativní štafety. Zároveň zvyšuje nejistotu, která je s jejím držením spojena. S každou další mrtvolou, kterou za sebou zanechá, je osud současného majitele vrtkavější a "předvídatelnější". Poslední záběr na pažbu pušky podkopává již tak velmi hořký (a mnohými bolestmi lemovaný) happy end á la Pyrrhovo vítězství, neboť tuto nejistotu a sklíčenost připomene ve velkém detailu. Kruh násilí a smrti se tak uzavírá, aby začal nanovo - podobným detailem (v renoirovském stylu) totiž příběh začíná.

Samozřejmě mi to nedalo, abych se nevzpomněl na Harmonova Stopaře. Podobně jako Jim Halsey jsou i dětští hrdinové Návratu podrobeni velmi kruté iniciaci, pozvolné proměně v muže, za kterou stojí tajuplná mentorská postava. Ve Stopaři má podobu psychotického stopaře, který hlavního hrdinu pronásleduje napříč mytickou americkou krajinou (!) a zdánlivě nesmyslně mu činí ze života peklo, v Návratu jde o "vzkříšeného" Otce. Stejný archetyp - rozdílné podoby. Na jedné straně křest ohněm, na druhé křest vodou. Pro vyprávění Návratu je zcela zásadní moment, kdy chlapci spatří Otce, kterého do té doby znali jen z fotografií, jak leží na posteli jako Mantegnův Mrtvý Kristus. Od této chvíle můžeme vyprávění vnímat skrze jeho duchovní rozměr; cestu, kterou chlapci s Otcem nastoupí, tedy jako hluboce symbolickou. A přirozeně se o Otci - jako polomytické, vzdálené bytosti - téměř nic nedozvíme. Z nejasných indícií však můžeme vyčíst, odtušit, že přišel z moře - co tam však přesně dělal, zůstane zastřeno. Křesťanská symbolika naznačená polohou v posteli a naléváním vína u večeře se však zjeví i v jiných vtěleních - a to zejména v podobě "znamení ryby". Když se pak Otcovo tělo záhadně utopí s loďkou v moři, nemůže být pochyb. Snímek začíná ve vodě - POV záběrem z rybí perspektivy - a ve vodě, jako přirozeném prostředí, z něhož vzešel život, také končí. Věčný návrat. Voda je tedy důležitý (a vedle motivu cesty možná nejdůležitější) atribut Zvjagincevova filmu, atribut zjevně splácející dluh Tarkovskému. Nicméně nahlížení na vodu - i její užití - je oproti klasikovi duchovního filmu poněkud odlišné. A nejsem si jist, nakolik to brát jako výtku, zda vůbec. Pro Tarkovského byla voda (ve smyslu hodnoty) totéž, co bílá pro Dreyera. Pevně si stál za tím, že voda v jeho filmech není symbolem, ale voda jako taková. Prostě voda. Jsoucno samo o sobě. To že ji někdo jako symbol vnímal, mu přišlo úsměvné. Vidět kapky vody. Vidět déšť. Nic víc. U Zvjaginceva nic podobného necítím. Ačkoli se během meditativní cesty vyskytuje voda na každém kroku – ať už jako překážka, trest, hrozba či zdroj obživy a života -, je nasáklá symbolismem. Když sleduji Tarkovského filmy, mám pocit, že se přede mnou odehrává něco univerzálního, nadčasového, neuchopitelného. U Návratu jsem naopak měl neustále dojem, že mi někdo podsouvá určité jaksi zúžené vidění světa, což mě velmi omezovalo v plnohodnotném duchovním prožitku a kontemplaci. Veškeré obrazy a nálady Tarkovského imaginária – chladné barvy, vylidněnost, „zrcadlová“ Matka, vlaky, příroda, jejíž součástí se staly rozpadající se pozůstatky civilizace, vraky a ruiny – tak v Zjagincevově moci ztrácejí cosi ze své původní síly, pevnosti a harmonie. Kde byla v přírodním prostoru zjevná, hmatatelná přítomnost magického, je nyní pouze její stín; šepot pod kameny, ve vlnách, v trávě, v písku opuštěného, smutného ostrova. Snad to naznačuje něco o současné civilizaci, těžko říct… Přes jistá nedorozumění (či neporozumění) mi však Zvjagincev velmi imponuje tím, jakou důležitost přikládá mýtu. Mýtus je pro něj cestou k pochopení skutečnosti. A touto cestou, jak Návrat tajnosnubně naznačuje, si musíme projít, jakkoli nebezpečná a traumatizující může být.

Saturday night slasher. Funny as hell.

Byl to právě první slovenský celovečerní film, u kterého jsem si plně uvědomil, co je na propagandistických filmech podobného ražení (tedy filmech o vojenském postupu, válce a její obhajobě) nejhrůznější. Není to zjevné překrucování historie, chorobný nacionalismus ani pochopitelná jednostrannost pohledu, ale absence, neviditelnost obětí a jejich maskování falešným optimismem. Slavnostní pochod střídá metráž z boje, boj - působící až podivně odlehčeně, ba jako nevinná hra, protože nevidíme nikoho umírat - střídají záběry na obědvající vojáky, smějící se vojáky, přesuny, manévry, strategické plánování, polní pekárnu, zidealizovaný kontakt s domorodci na dobytém území a tak je to stále dokola. Ani stopa po utrpení, strádání, bolesti. Všechno je báječné, mechanismus nemá slabého místa krom občasné únavy. I počasí se vydařilo. Technika je spolehlivá, zásobování bezchybné, vojáci jsou chrabří, disciplinovaní, v cestě jim nestojí nic jiného než jedno hladké vítězství za druhým a třes se nepříteli, protože slovenský voják bojuje za novou Evropu, za lepší svět, po boku vyvoleného německého národa a v srdci si nese nehynoucí lásku k vlasti, je neporazitelný a vůbec by bylo nejlepší, jak naznačuje pohled bezejmenného Vojáka do publika v závěru, kdyby každý mladý muž splnil svou povinnost a k tomuto hrdinskému a veřejně prospěšnému konání se bezodkladně přidal. Na frontě, jak vidno, čeká pouze lesk, sláva a železné kříže od Führera! A smrt, pokud už je přítomna, je odsunuta do zvukové stopy, kde jsou jí přisouzeny nové, vyhovující významy. Významy zbavené všech negativních konotací. Významy zbavené lidskosti.

Blockbuster, který již v prvním záběru obrací pohled ze Země ke hvězdám, aby tam (zejména v duchovním smyslu) setrval až do závěru? Splněný sen!

Slovo v Mlčení moře neustále bojuje o divákovu pozornost s obrazem, který - paradoxně - nemůže být "filmovější" (co do rejstříku vyjadřovacích prostředků, esence). Ke čtení tohoto filmu jakožto rafinované, ironické hry s charakterem média/médií nabádá již orámování vyprávění ponořením se do a vynořením se ze stránek mlčenlivé knihy. Knihy jsou též častým předmětem hovoru, nezřídka se přímo nacházejí v (detailním) záběru či přímo figurují ve vyprávění - například v závěru filmu hraje kniha důležitou roli nositelky nevysloveného poselství. K literární tradici však odkazuje především již zmíněné slovo, resp. záměrně stylizovaný vypravěčův hlas, který tu mnozí nepřenesli přes srdce, protože nepochopili jeho funkci. Pokud vypravěč přesně komentuje dění v obraze, nevyčerpává jej tím (maximálně interpretuje, ale to ponechme stranou). Obraz je přeci informačně i významově mnohem bohatší, než aby se dění v něm obsažené dalo shrnout do několika strohých popisných vět. A stejně tak obraz nemůže zcela zastoupit slovo; ať už psané či mluvené. Melville jako by se snažil dokázat, nakolik jsou táhlé debaty o autonomii jednotlivých médií/uměleckých druhů nesmyslné - a to tím, že demonstruje, jak nápaditě se mohou navzájem prolínat a obohacovat, dokud se hranice nesetřou či naopak nezdůrazní ve vší absurditě. Byť se většina děje odehrává převážně v jedné místnosti, kde německý důstojník vzpomíná a pronáší dlouhé monology (které tu a onde prostupuje monolog vypravěče), fascinuje nebývale rozsáhlá škála oživujících "filmových" postupů: široká paleta druhů nasvícení, užití velké hloubky ostrosti vedle mělké a přeostřování mezi jednotlivými plány, kamerové pohyby, nápaditá práce s hudbou a se zvukem obecně, významově zabarvené rozestavění postav v mizanscéně a zejména dynamika proměňující se pozice kamery (od dramatických podhledů po výhled z krbu), která před divákem postupně odkrývá nejen 360° prostor obývacího pokoje, ale dokonce i strop.

Bílé prádlo ve větru...

Esejistická cesta skrze paměť kolektivní viny. Paměť, která je vědomím. Pozvolný pohyb (proslulá "resnaisovská" jízda) prostorem plynové komory, podél zdi bývalé věznice, kolem ostnatého plotu či latrín - tedy konkrétních předmětů a míst s neodlučitelnou minulostí - přivolává útržkovité vzpomínky-obrazy, které mají podobu hrůzných dokumentů doby; černobílých fotografií a filmových záběrů. Utrpení trvá nadále, bude rezonovat navěky, napříč labyrintem času, jehož plynutí nedovoluje zastavení, neboť by znamenalo okamžitou smrt. I po letech je stále přítomno v plevelem zarůstajících ruinách táborů, které se pro nás staly znaky nejhlubšího utrpení. Unikající přítomnost je kontaminována minulostí, která prodlužuje a udržuje bolest v budoucnosti... Je možné (ne)zapomenout?