Lavran

Kdybych měl někomu doporučit jediný Wilderův film, nebude to Sunset Blvd., Pojistka smrti, Někdo to rád horké nebo Byt, jakkoli jsou to nepochybně geniální snímky, ale právě Eso v rukávu. Je to dostatečná reference?

Pokorný, baladický western, v jehož světě není místo pro vyhrocené emoce, spektakulárnost ani zbytečné proslovy a slzy. Smrt přichází často a bez pozvání, nikoho však příliš nevzrušuje. Romantika je to, oč tu běží. V propletenci mezilidských vztahů (hlavní a nejúčinnější zbraň Fordova westernového univerza) a jemně utkaném lyrismu kradmých pohledů, gest, mlčenlivých ploch a pohybů se rozpouští klasický příběh o pomstě, které se sice nakonec dočkáme také (v geniálně "tiché" závěrečné přestřelce), ale netvoří tematické jádro filmu (pouze rámec). Tempo vyprávění je pozvolné, více než k uspokojivému rozuzlení vede Ford divákova očekávání (i zrak) dovnitř; k drobným detailům, nenucenosti a pocitům komplikovaných hrdinů. Slova "intimnost" či "komornost" mi při sledování přicházela na jazyk nejčastěji. Pro dosažení kýženého účinku byla sice "oslabena" dokumentární hodnota filmu (výrazným odklonem od historické přesnosti), metaforu zavádění práva a pořádku na Divoký západ to však neoslabuje. Obecně bych ale její význam nepřeceňoval. Za vypíchnutí stojí i propracované a uvěřitelné charaktery, úchvatná černobílá fotografie (s podobně výrazným svícením - Leoneho nepočítaje - jsem se ve westernu snad nesetkal), čistota a účelovost stylu a v neposlední řadě výtečný Henry Fonda jako šerif Wyatt Earp (taneční scéna rulez:)). Nikterak zřejmě nepřekvapí, že Sam Peckinpah považoval právě Clementine za svůj nejoblíbenější western, mnohé jí však dluží kupříkladu i Costnerova sumarizující Krajina střelců či Wylerova Velká země. O to více zamrzí, že se zde tento Fordův majstrštyk setkává převážně s nepochopením.

Nemůžu si pomoct, ale i po zkušenosti s legendární Lolou Montès pro mě Ophüls zůstává pouhopouhým "mistrem formy". Lola je obrovská manýra. Překrásná, tuze překrásná, ale stále jen manýra.

Zbytečně podceňované, stejně jako je U konce s dechem - s ohledem na zbytek Jean-Lucovy tvorby - přeceňované. (Tehdejší enormní zájem byl mystériem i pro samotného Mistra). Při troše trpělivosti však Banda pro sebe skýtá celou pokladnici pozitif (sic!) a hlavně čiré joie de film, radosti z filmu. Jednání postav i děje s jejich konáním provázané jsou motivovány čistě kompozičně a umělecky - těžko v jejich zbrklém a nepodloženém jednání hledat nějaký hlubší (rozuměj: realistický) smysl. Protagonisté jsou doslova uvězněni v pasti filmu, resp. v síti jeho zvrácené logiky. Základním schématem, podle kterého je děj Bandy pro sebe modelován, je "zrcadlení se" filmu v realitě a vice versa. Vzniká díky tomu prostor pro řadu sebereflexivních (převážně parodických) situací, které jsou vystavěny s typicky godardovskou mazaností; čili neprodávají se zadarmo, ale vyžadují od diváka vlastní intelektuální vklad a zároveň posilují dojem "filmovosti". Ať už jde o groteskní (a opravdu vtipnou) hodinu angličtiny, nekonečnou minutu ticha, poetickou jízdu metrem, překonání amerického rekordu v proběhnutí Louvrem, předčítání z novin, tanec s choreografií ála Bob Fosse či (pro protagonisty) tragicky amatérskou scénu loupeže s přehnaně teatrálním úmrtím v závěru, je Banda pro sebe velkou koláží drzých, rafinovaných atrakcí i oslavou tvůrčí a životní svobody. Godard specifickými prostředky upomíná na své předchozí práce i na cizí filmové texty, pohrává si s hranicemi žánrů, záměrně narušuje kontinuitu střihu opakováním jedné a téže akce ve dvou záběrech, rozvíjí dialektiku mezi jazykem literárním a jazykem obrazů, je nadále fascinován Annou Karinou a celý film překrývá zvláštní nostalgickou atmosférou, která upomíná na doby nenávratně ztracené v čase, ale zároveň navěky znovu a znovu objevované filmem. Ve hravém světě Bandy pro sebe není nic jisté. Co působí realisticky ve filmu, je směšné v realitě, co naopak působí nepatřičně ve filmu, je ve skutečném životě přirozené. Myslím, že se tím Godardovi podařilo postihnout zásadní filmovou/životní "pravdu". A navíc přiměřeně hravě a s citem pro film samotný. Tudíž pro sebe.

Proklatě sofistikovaná záležitost, která v ničem neztrácí na Bratrstvo, ba naopak. Splněný sen analyticky smýšlejícího cinefila.

Bezútěšný až apokalyptický epitaf filipínské fronty sice postrádá sílu i hloubku průzračně čisté Barmské harfy, kterou Ičikawa natočil o tři roky dříve, i přesto se však jedná o podivuhodné (protiválečné) dílo. Opětovně se zde setkáváme s řadovým vojákem, který je během bojů separován od své jednotky a bloudí po neznámé zemi, kde na každém rohu číhá nebezpečí, smrt, zoufalství a hlavně... hlad. Avšak tam, kde Barmská harfa nabízela vykoupení ve "vyšším" duchovním aktu, v sebeobětování pro druhé, konání dobra navzdory nepřízni osudu a naději i porozumění v umění (hudbě), nabízejí Ohně na planinách jedině falešná východiska a rozčarování - vždyť dokonce i před vraty kostela, ke kterému se hlavní hrdina s vypětím sil dovleče, nenalezne nic jiného než hromadu tlejících mrtvol a hejno vran. A podobné zklamání mu koneckonců přinesou i titulní ohně na planinách... Vlezlý pesimismus na druhou stranu kompenzuje nevídaná obrazová krása. Ta zdařile kontrastuje se "špinavostí" válečného pekla a činí z filmu velmi silný estetický zážitek. Nicméně, celkový "obraz" bolestivého úpadku lidských hodnot a hladu po přežití je ve výsledku poněkud konvenční a utahaný - a to zejména na vrub minima kamerových pohybů, ospalého tempa střihu a linearity vyprávění.

Trpěl jsem jako zvíře lapené v metru.

"Night and the city. The night is the night, tomorrow night... or any night. The city is London." - už tahle úvodní vypravěčova slova dávají tušit, že tentokrát půjde o něco výjimečného. A taky že jo. Povinnost pro všechny příznivce "černého" žánru.

Mysteriózní i romantická hudba Bernarda Herrmanna, půvabná kamera Charlese Langa, vždy kouzelná Gene Tierney, proklatě charismatický Rex Harrison, mnohdy nápaditá Mankiewiczova režie a osudový příběh o osudové lásce, který stejně snadno rozpláče jako pohladí po duši. Nádhera. Fantazie. Zapadlý klenot.

Ubral bych zbytečně retardujícího a vyloženě trapného moralizování a naopak přidal špetku vypravěčské grácie a dramatického náboje. Tempo je vážně šíleně nevyrovnané - hlavně pak v druhé polovině filmu, kterou jsem, přiznám se, dokonce odzíval. Ke všemu přímo bije do očí nekonzistentnost a papírovost fikčního světa, který kromě líbivého povrchu nemá co nabídnout. Audiovizuálně ovšem kouzelné, i když se mi paradoxně víc líbil zvukový design než obrazové řešení. (viděno v rámci českobudějovické předpremiéry za účasti Jana Svěráka a jedné z originálních verzí Kukyho)